Robinson v hovorech o nutnosti či nepřípustnosti aktualizačních změn starších děl posloužil jako příklad zastaralého literárního kánonu, který volá po obměně. Domnívám se, že více než sto českých vydání Robinsona si zaslouží trochu pozornosti. Neměli bychom místo rychlého odsudku spíš uvažovat, proč a jestli je ta kniha dodnes aktuální? Nejnovější překlad od Martina Pokorného vyšel ostatně loni. Navíc, Robinsonovy osudy v české literatuře mohou k současným debatám výrazně přispět. Patrně nejrozšířenější úprava Defoeova textu u nás, z pera J. V. Plevy, totiž při srovnání s originálem právě naznačuje limity literární „korektnosti“. 

Připomeňme ještě, že Robinson Crusoe vyšel česky poprvé v roce 1797, tedy nějakých osmdesát let po originálu (1719). A to jako nedokonalý překlad německé adaptace Robinsona od J. H. Campeho. Na první český překlad odpovídající originálu si čtenáři museli ještě sto let počkat. Mezitím se hojně překládalo z různých německých adaptací. Jenom nějakých deset procent českých vydání lze nazvat věrným překladem. Ostatně i J. V. Pleva prý vycházel z adaptace G. A. Gräbnera (dle doslovu Aloyse Skoumala k překladu Alberta Vyskočila). Těchto adaptací existuje celá řada, některé mění ich-formu na er-formu, jiné ne, některé drasticky zkracují děj, obměňují situace, ubírají a přidávají je. Takže v adaptování existovala značná tradice, která zřejmě spočívala v odedávné potřebě přizpůsobit text soudobému čtenáři. Navíc o J. V. Plevovi je známo, že na začátku padesátých let upravoval i své vlastní texty, a to podle politických požadavků doby.

Dvě zcela odlišné předmluvy ke stejné knize?

Četl jsem překlad Alberta Vyskočila z angličtiny (Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe námořníka z Yorku, měl jsem k dispozici vydání z roku 1968), obecně pokládaný za věrný a úplný. První rozdíl mezi Defoeovým originálem a plevovskou adaptací je již ve formě vyprávění. Zatímco Defoe spouští příběh v první osobě, adaptace J. V. Plevy používá osobu třetí (Pleva v tom není sám a navazuje na G. A. Gräbnera). Stírá se tím charakter sebereflexe či spíše vyznání a kniha od počátku přichází o tento významný nástroj. Je otázka, jestli adaptátoři cítili, že by při použití původní formy neobstáli, anebo vycházeli z představy, co „potřebuje“ soudobý čtenář? Těžko říci. V těch desítkách a stovkách adaptací a překladů se mimochodem pozměnil i samotný titul knihy. Ten původní zní Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe námořníka z Yorku, jak je sám napsal. Plevova adaptace nese titul Robinson Crusoe. Podle románu D. Defoe volně vypravuje J. V. Pleva. Nakolik jsou oba texty podobné či odlišné?

Rozdíly začínají už u předmluvy. V původním vydání (v překladu A. Vyskočila) D. Defoe zdůrazňuje, že jde o autentický příběh, navíc o „vyprávění prostého člověka“, jehož „podivné osudy předstihují všechno, o čem jsme doposud slyšeli“. Přeje si, aby z příběhu „vyplynulo poučení“ a „aby čest a právo bylo zjednáno moudré Prozřetelnosti“. Po této poznámce, která jako by vycházela vstříc tehdejším britským představám o „korektnosti“, se dodává ve stylu čistého, zřejmě po staletí fungujícího marketingu: „Vydavatel věří, že jde o skutečný příběh“. Kouzlo originálu totiž spočívá mimo jiné v neustále přítomné otázce – opravdu se to stalo?

To Jarmila Glazarová v předmluvě k adaptaci podle J. V. Plevy (vydání z r. 1973) především vzpomíná, jak psala předmluvu k nejpopulárnější Plevově dětské knize Malý Bobeš a jak ji nesmírně těší, že i další knihu, kterou Pleva „připravil“, může doprovodit předmluvou. V podstatě to dělá dojem, že J. V. Pleva prokazuje anglickému spisovateli čest, když se jeho textu ujal, protože bez jeho pomoci by sám zřejmě neobstál. Podle Glazarové Robinson „vždy znovu ukazoval sílu a nezdolnost lidského ducha, vůli žít a vítězit nad překážkami, ať byly jakkoli těžké“, což výrazně kontrastuje s vyzněním originálu, plným pochybností o sobě samém, úvah o vratkosti lidského osudu a limitované schopnosti jej ovládat. 

Defoe je v předmluvě Glazarové navíc vylíčen jako bojovník za práva pracujících vystupující proti monarchii. Glazarová popisuje, proč došlo na adaptaci: „V ediční radě Státního nakladatelství dětské knihy se roku 1953 hovořilo o tom, že by bylo dobře nově převypravovat Robinsona pro dnešní mladé čtenáře, kteří rostou v docela jiných podmínkách, ve světě nového myšlení i poznání i nové techniky“. Glazarová rozvádí, že „Defoe psal svou knihu v době přelomu feudalismu a kapitalismu. Stranil pánům, kapitánům a bohatým kupcům a díval se svrchu na těžce pracující námořníky. Pro barevné lidi měl pohrdání, které tehdy nikoho nepohoršovalo. A tak dostáváme po více než třech stech letech od narození Daniela Defoea znovu do ruky prastarou, a přece novou knihu. Nic nového nebylo přikomponováno, žádná nová událost, která by se neobjevila v původním znění. Jako by se byl rozbořil prastarý dům, z jehož bytelného, dobrého materiálu vznikla stavba nová, nově účelná, nově krásná.“

Soudit, že Defoe stranil pánům a opovrhoval námořníky, vyžaduje velmi selektivní vnímání původního textu, nebo spíše notný ideologický filtr. Defoeovo pohrdání vůči lidem jiné barvy pleti je také fikcí (stačí si přečíst originál Robinsona). Lze říci, že Defoe byl realista… nicméně že robinsonovský příběh je příběh o překonávání předsudků a jako takový předbíhá dobu. Jeho potenciál ocenil již J. J. Rousseau, který v něm viděl vystižení „přirozeného člověka“ i „ušlechtilého divocha“ a zásadně zpropagoval jeho pedagogický potenciál. A nyní již pojďme ohledat onu „novou, nově krásnou stavbu ze starého zdiva“.

Na vlnách osudovosti, v zátoce banality

Defoeův Robinson začíná niternou rozmluvou hlavního hrdiny s otcem. Ten ho varuje před jeho „osudovými“ touhami odejít na moře, tedy před životem plným strázní. Připomíná příklad Robinsonova staršího bratra, který padl v cizině jako voják. Zdůrazňuje především, že pokud se vydá do světa proti otcově vůli, „Bůh mu nepožehná“ a Robinson bude mít dost času, aby litoval, že neuposlechl otcovské rady.  U Plevy otec netuší, na co Robinson myslí, a jeho synovi jednoduše popletou hlavu námořníci svými historkami. V plevovské adaptaci otec také varuje Robinsona před tím, že mladší bratr zmizel se svou lodí – což v Defoeovi není (tedy uvádí se, že o tom, kam se poděl mladší bratr, rodina nic neví). Defoe plasticky líčí, jak Robinson váhá, rozmýšlí se, je schopen vidět obě hlediska, ale jeho touha je silnější.

Když ho přítel zláká na plavbu podél britských břehů, dostaví se bouře, u Defoea barvitě vylíčená, u Plevy zlehka odbytá. Při ztroskotání lodi posádka tak tak vyvázne. V plevovské adaptaci ale hlavně schází moralita: když se Defoeův kapitán lodi dozví, že se Robinson plavil bez otcova požehnání, usoudí, že byl příčinou neštěstí lodi i sebe sama. Věštecky ho odkazuje na příběh proroka Jonáše a varuje ho, že kamkoli se hne, bude ho pronásledovat předpověď jeho otce. Plevův kapitán o ztroskotání suše utrousí: „Takový je již osud námořníků, a já nezoufám.“ Zkrátka defoeovský příběh vypráví o osobní odpovědnosti, tíze vlastního rozhodnutí a protivení se osudu, zatímco Pleva míří do zátočin banality.

Pomiňme, že u Defoea se trosečníků na souši ujmou „konšelé, kupci a majitelé lodí“ (u Gräbnera jsou „přijati a ošetřováni kupeckým korábem z Brém“), ubytují je a poskytnou jim peníze, aby mohli cestovat dál. U Plevy je tento detail (zřejmě kvůli Defoeovu nežádoucímu „stranění pánům“, dle Glazarové) zamlčen.

Záhadný koberec

U Defoea „neblahá moc, zlá síla“ znovu nutí Robinsona, aby se navzdory své první zkušenosti chtěl opět vydat na moře. U Plevy ho námořníci balamutí svými historkami a obehrávají ho v hospodě. Neboli: zatímco u Defoea rozhoduje Robinson sám o sobě, fatálně chybně, u Plevy je obětí druhých. Působí jako větší dítě s nedostatečně vyvinutým rozumem. A další kapitán ho vezme na loď jen proto, že zná jeho otce, kdežto Defoe vypráví, že kapitánovi, s nímž se Robinson seznámil, se zalíbilo jeho vyprávění o touze po světě a přijal ho za společníka. Zatímco Defoeův Robinson získá vstupní kapitál na plavbu od příbuzných, pro Plevu je to nadále „bláhový Robinson“, který jedná iracionálně. Pleva zjednodušuje a generalizuje, v neprospěch titulního hrdiny i čtenáře. Zatímco s Defoeovým hrdinou čtenář sympatizuje a chvěje se o něj, u Plevy sleduje patálii někoho, kdo se o ni výrazně zasloužil sám. U Defoea je hrdinou tak trochu čtenář, který dýchá s Robinsonem, Pleva si dává záležet, aby hlavní hrdina byl někdo, s kým soucítit je dost těžké.

Míra zjednodušování je vidět u popisu, když loď s Robinsonem přepadnou piráti. U Plevy v následujícím boji padne většina posádky i kapitán. U Defoea se srdnatě bojuje, a když má posádka tři mrtvé a osm zraněných, usoudí, že další odpor nemá smysl. Není to přefouknuté pro efekt, odpovídá to zřejmě realitě a čtenář může uvažovat, jestli posádku vedl přiměřený odhad situace, zbabělost, touha po životě, nebo kombinace všeho, jak to tak bývá.

Velitel lupičů si Robinsona ponechá, poněvadž „byl mlád a co k čemu“, dle Defoea. Od počátku se tu naznačuje ambivalentní vztah velitele k Robinsonovi, zatímco u Plevy si Robinson jednoduše musel léčit zranění, „nebyl odveden s ostatními na trh a zůstal v domě pirátského kapitána“. Dvojaký vztah, který k němu vůdce lupičů má, Robinsonovi umožní uprchnout v jeho loďce. Přitom získá na svou stranu černošského chlapce Xuryho slovy „budeš-li mi oddán, učiním tě velkým“. U Plevy mu naprosto nerealisticky slibuje: „Poplujeme do země, kde jsou moji lidé, a slibuji ti, že budeš mezi nimi svobodným člověkem jako já a budeš se mít dobře“. Poté, co melodramaticky pronáší: „Rozhodl jsem se osvobodit z otroctví za každou cenu.“ 

Patrně nejzáhadnější modifikace knihy následuje. Když se Robinson s Xurym snaží dohonit evropský koráb na uloupené loďce a upozornit na sebe, Defoeův Robinson „vytáhne vlajku svého pána“, zatímco u Plevy Xury „vytáhl koberec, připevnil na ráhno a mával jím“. I u Gräbnera přitom Robinson „vztyčí na kvap vlajku na své lodici“. Můj soukromý odhad je, že slova „svého pána“ byla pro Plevu tak dráždivá, že v rovnostářských padesátých letech to odskákala i vlajka. Jakousi freudovskou kličkou se pak na ráhno dostal buržoazní koberec.

Odkud vítr vane, je zřejmé z dalšího detailu. V Plevově popisu vybavení loďky najdete i „samovar na kávu“, zřejmě neotřelý průnik sovětské inspirace s africkými reáliemi. U Defoea se pochopitelně tento tajemný stroj nevyskytuje.

Portugalský kapitán lodi, který dvojici zachránil, nabídne Robinsonovi, že by Xury mohl zůstat jeho otrokem deset let a pak by ho propustil na svobodu. Xury souhlasí, z příběhu se vytrácí, protože je zřejmé, že kapitán dodrží slovo, ostatně je uzavřena smlouva. U Plevy Robinson tuto nabídku charakterně odmítne, Xuryho se na názor nikdo neptá a Pleva nechá chlapce vzápětí utonout při ztroskotání.

Na ostrově dvakrát jinak

Z Defoeova originálu u Plevy vypadlo, že Robinson čtyři roky úspěšně hospodaří v Brazílii, protože právě tam mířila loď, která ho zachránila. Vynechán je i popis rozvíjejícího se přátelství s portugalským kapitánem i Robinsonovy zdánlivé proměny k lepšímu. Po ní následuje další zvrat: Robinson se nechá osudově zlákat k otrokářské výpravě do Guineje. Tento dějový prvek, který naznačuje Robinsonův dobový vztah k otroctví – kontrastující se skutečností, že sám byl roky otrokem –, Defoe ovšem servíruje, aby vytvořil předpoklad pro pozdější Robinsonův obrat ve vztahu s Pátkem. U Plevy Robinson svou otrockou zkušenost zmiňuje s odsudkem, čímž opět zbavuje text trochy dramatického potenciálu a dalšího prvku osobního vývoje. Právě při této další výpravě, která je vlastně opětovným porušením otcova zákazu, Robinson jako jediný přežije ztroskotání. Na břehu děkuje za svou záchranu Bohu, což zase předznamenává jeho budoucí proměnu. U Plevy se ocitne na břehu v bezvědomí a „nemůže si v prvním okamžiku uvědomit, co se s ním stalo“. Vědomí a bezvědomí jsou charakteristické znaky originálu a adaptace.

U Plevy se Robinson od počátku optimisticky věnuje botanicko-zoologickému průzkumu ostrova. U Defoea uvažuje během první noci o smrti, protože je mu jasné, že na ostrově nemá šanci přežít. Pak objeví vrak lodi a tesařské náčiní na ní je pro něj cennější, než kdyby byla loď naložená zlatem. Ve vraku objeví peníze a považuje je za „bědné smetí“. Následuje důkladný popis jedenáctidenního převážení nástrojů a zásob z lodi na improvizovaném voru, které předznamenává Robinsonovo hospodaření na ostrově. Má ještě jeden význam: Robinson si na ostrov bere civilizaci v podobě jejích produktů. Je sám, ale není úplně sám.

U Plevy jsme svědky jakéhosi nevysloveného odporu k majetku: Robinson žádné nástroje a zbraně nemá, leč paradoxně si nezoufá… Naopak snadno a hladce vyrábí sandály ze stromové kůry a z lián (u Gräbnera se neosvědčí, „dřou nohy“, u Plevy „nejsou nejpohodlnější“, ale chodit se v nich dá) a rýč z lastury. Ten se objevuje již u J. H. Campeho. Defoeův Robinson si s velkými obtížemi vyrobí lopatu jako celý nástroj z tvrdého dřeva. U Plevy nelogicky touží po „sekeře, pilce a troše hřebíků“ – kdyby se autor adaptace držel originálu, tyto starosti by nebohý trosečník neměl. Možná je důvodem redukce to, že Defoeova Robinsona povzbuzuje myšlenka, že si alespoň zachránil život, na rozdíl od ostatních, a získal i zbraně, střelivo, nástroje, šatstvo, peřiny… Ta úvaha samozřejmě předjímá jeho budoucí duchovní obrat, vždyť proč mohl vylovit věci, a hlavně, proč se spasil právě on a ne jeho druzi? Pleva se bez sebereflexe i duchovní perspektivy obejde.

Pleva i Gräbner zato rádi doplňují ostrovní faunu i flóru: prvně jmenovaný přírodovědně vkládá do textu setkání Robinsona s hroznýšem a s leguánem, zatímco druhý neodolal a musel doplnit pštrosa a kukuřici.

Dobro a zlo jako účetní položky

Pro spirituální rozměr knihy je podstatné, že Plevův i Gräbnerův Robinson ryje svůj kalendář do stromu, zatímco u Defoea jde o velký kříž vztyčený na „na místě zachránění“. Snad ještě efektnější situaci Defoeův text přináší, když si jeho Robinson píše „účet“ svého přežití. Pod kategoriemi ZLO a DOBRO si vypisuje, jak je na tom. (Je sice sám, ale naživu. Ten, kdo ho zázračně zachoval naživu, ho může ještě zachránit i odsud. Loď sice ztroskotala, ale tak blízko břehu, že mohl všechno potřebné vyzvednout...) Čtenář je svědkem dodnes dojemného střetu myšlenek, poctivého úsilí vyznat se ve světě a sám v sobě. Tento „účet“ v Plevovi chybí. 

Defoe přitom nepůsobí jako prvoplánový náboženský propagátor. Jeho Robinson původně neměl žádné náboženské přesvědčení a životem se pohyboval zcela pragmaticky. Náboženských rituálů se neúčastnil a zřejmě je ze svého života vypustil. Sám sebe pokládá za chlapíka „veskrze zpustlého“. Jak konstatuje: „V duši se mi uhostila jakási lhostejnost, jež se nekormoutila zlem a netoužila po nápravě“. „Jednal jsem jako hovádko.“ Nicméně když spatří deset či dvanáct klasů ječmene, které nečekaně vyrostly z vyhozených zrn, začne věřit, že to nemůže být náhoda.

Zlomový moment přichází poté, co dostane zimnici. Druhý, třetí den v horečkách si přizná, že došlo na slova jeho otce a že neví, co s ním bude. Něčím se prohřešil – musí přijít na příčinu svého strádání. Po letech se mu na rtech objeví neumělá modlitba. Nemoc tady vystupuje jako přechodový rituál, změna vědomí, zkušenost jdoucí k jádru osobnosti. Popis těchto Robinsonových prožitků je zcela pochopitelný pro dnešního člověka. – Plevův Robinson oproti tomu nabídne poněkud kýčovitou vzpomínku na Vánoce, nemocný myslí na své blízké a na to, jak se o něj matka starala. Stejně tak u Gräbnera. U Defoea se ve své samotě propadá do metafyzické propasti: „A teď došlo na slova mého drahého otce. Boží spravedlnost mě dostihla a já nemám nikoho, kdo by mi pomohl, kdo by mě vyslyšel. Nedbal jsem Prozřetelnosti…“ U Plevy se Robinson pouze lituje, že mu nikdo nezatlačí po smrti oči a nikdo nad ním nezapláče, a dost.

Defoeův Robinson zachrání z lodi Bibli, začne v ní nahodile číst a postupně vztahuje text na sebe. Nakonec v něm dojde k obratu. Cítí, že se na ostrově zachránil nejen před smrtí, ale i před někdejším životem. „Děkoval jsem Bohu, že mi otevřel oči a že jsem se cítil ve své samotě šťastnější, než bych byl mezi lidmi, obklopen vší rozkoší, kterou svět poskytuje.“ Ostrov, jeho vězení, se tak stal jeho rájem. Vyprávění zrcadlí dilemata moderní společnosti, která usnadňuje a zároveň komplikuje existenci svých příslušníků. I tento rozměr příběhu u Plevy chybí.

Neuvěřitelný hrnčíř

Plevovo převyprávění se dostává z neznámých důvodů na hranici představitelnosti. Zatímco Defoeův Robinson věrohodně uplácává své nádoby z hlíny, u Plevy si vyrobí hrnčířský kruh. Ovšem tím způsobem, že roztáčí desku zachráněnou z lodi na oblém kameni a na ní vykružuje nádoby… Zjednodušení se tady vzpírá realitě. Stejně jako u jedné z působivých pasáží, kdy Defoeův Robinson po nesmírně dřině dokončí člun (z celého stromového kmene), jenom aby zjistil, že ho nedokáže dostat na vodu, protože je příliš těžký a příliš daleko od pobřeží. U Plevy k podobné, významy zatěžkané situaci, vůbec nedojde – člun si prostě v klidu vyrobí. Stejně jako intuitivně vymyslí glazuru na své nádoby, spíchne si šaty z kůží… u Defoea se s tím vším žalostně hmoždí, čtenář mu drží palce a myslí na svá vlastní selhání.

A Defoeův Robinson se zároveň stále opírá o dovednosti nepřítomné lidské společnosti: „Trávil jsem celé hodiny, ano celé dny, živě si představuje, co bych byl dělal, kdybych býval nic z lodi nezachránil. Mohl bych se živit leda želvami a rybami, ale poněvadž jsem už dlouho žádné neulovil, jistě bych byl zatím bídně zašel, a kdybych i nezahynul, musil bych žít jako divoch.“ U Plevy tento prvek – být sám, ale zároveň být součástí lidstva, mizí.

Z Plevova převyprávění také vypadly další působivé pasáže týkající se peněz, které Robinson zachránil z vraku: „Měl jsem i měšec peněz, stříbrných a zlatých, něco přes třicet šest liber šterlinků. Ach, tu ležely, bídná a neprospěšná věc!“

Stejně zmizela hororová psychologická pasáž, kdy Robinsona vyděsí jeho vlastní papoušek. Opakuje totiž to, co sám k sobě pronáší trosečník: „Ubohý Robinsone Crusoe! Kde jsi? Kde jsi byl? Jak jsi sem přišel?“ Jsou to univerzální otázky v podání zvířete, které nechápe jejich smysl. Ani když se zjistí, že je říká papoušek, neztrácejí náboj, právě naopak.

Robinson dochází k vlastním závěrům: „Jak podivné dílo Prozřetelnosti je lidský život! … Dnes milujeme, co se nám zítra zprotiví, dnes vyhledáváme, čemu se budeme zítra vyhýbat, dnes žádáme si toho, čeho se zítra zhrozíme…“ Takovéto sebereflexe je nicméně schopen jen u Defoea.

Děs z lidí

U Defoea najdeme také popis úděsu, který Robinson cítí, když najde v písku lidskou stopu. Touha po lidech se v originále propojuje se strachem z nich. Robinson totiž pozná, že se jedná o kanibaly, a měsíce žije ve stresu z možnosti, že by ho odhalili. Jeho ráj objevením lidské stopy skončil a změnil se ve společenské předpeklí. Jen velmi zvolna se Robinson rozhodne do situace aktivně vstoupit. Uvažuje přitom: „Jakým právem chci souditi tyto lidi, jež samo nebe nechává bez odplaty a jimž určuje, aby se sami trestali? Ohrožují mě snad, abych po spravedlnosti se vmísil do jejich sporů a mstil jejich vzájemné vraždy?“ Tento civilizační rozpor, tuto ošidnost univerzálního – západního – pohledu na lidská práva a spravedlnost Pleva pomíjí. Přitom jde o důkaz toho, že rozpory kolonialismu si uvědomovali již jejich současníci. Plevův Robinson si nedělá násilí, chce zajatce kanibalů prostě a jednoduše osvobodit. 

Při prvním setkání s budoucím Pátkem se Defoeův originál a Plevovo převyprávění liší v nuancích, ale o ty právě jde. Když Plevův Robinson poprvé spatří Pátka, vypravěč konstatuje, že „obličej měl hezký a pravidelný jako Evropan. Byl to však Indián“. Tímto způsobem jednoduše a nevěrohodně překonává kulturní rozdíl tím, že ho ignoruje. Defoeův popis je na první pohled stejný, ovšem jen zdánlivě: „Když se smál, zářil jeho obličej bezmála evropskou líbezností a něhou“. Podstatné je slovo „bezmála“, protože přes všechny sympatie Defoeův Robinson ještě neví, s kým má tu čest. Dalším relativizujícím prvkem je výraz „když se usmíval“. Ano – a co když se neusmíval? Jaký byl doopravdy? U Gräbnera srovnání s Evropanem zcela chybí.

Následuje řada dalších rozdílů v tom, jak příběh Pátka pojal Defoe a jak ho převyprávěl Pleva. Odlišnosti najdeme i v příběhu kapitána, který se stal obětí vzpoury a jehož vzbouřenci odvezli na ostrov. Snad jenom jeden detail. Když Defoeův Robinson pomáhá kapitánovi, je bez obalu konstatováno, že šlo o vzpouru mužstva, běžný úkaz doby. Kapitán nicméně nuancuje mezi „řádnými muži“, kteří se ke vzpouře přidali jen ze strachu, a padouchy. Pleva tuto situaci, jež mu zřejmě zavání odsudkem námořnického proletariátu a marxistického přesvědčení, že člověka formují podmínky, vyřeší oklikou: kapitán na loď omylem najal partu bukanýrů.

U Defoea Robinson pomůže přemoci vzbouřence, které pak vítězové nechají – mimochodem s jejich souhlasem – na ostrově. Tím se vzbouřenci vyhnou soudu a kapitán nepříjemné povinnosti transportovat je domů. U Plevy se rozumuje: „Uvěznění piráti jsou ještě mladí lidé. Ve svém jádru jistě nejsou o nic horší než kdysi Pátek nebo sám Robinson. Měla by se jim dát spíše příležitost, aby poznali jiný, lepší a lidem prospěšnější život, než je oprátka. Oprátkou se lidé nepředělávají.“ Je otázka, jestli lepší život najdou na ostrově. A stejně tak je otázka, jestli u lidských povah je možné takto generalizovat. Opravdu Robinson nebo Pátek v minulosti provedli vzpouru a ohrožovali někoho na životě? Když Robinson prchal s Xurym, dal si záležet na tom, aby nikdo nepřišel o život. Pleva si zkrátka s realitou, jak už víme, hlavu nedělá.

Praktickým detailem jsou rozdíly v čase, který Robinson stráví na ostrově. U Defoea jde o dvacet osm let, u Plevy u pouhých deset. Rodiče Defoeova Robinsona zemřeli, takže se musí smířit s tím, že jisté skutky jsou nenapravitelné, nicméně i proto se v závěru textu pokouší odměnit ty, kteří se k němu zachovali hezky. Tedy například portugalského kapitána, jenž ho kdysi zachránil, odvezl do Brazílie a stál u jeho úspěchu. Tento kapitán Robinsonovi po jeho návratu z ostrova do civilizace pomůže získat zpátky jeho brazilský majetek. Stejně tak jistá vdova v Británii po desetiletí jeho nepřítomnosti přechovávala jeho peníze. Robinson si zásluhu obou velmi dobře uvědomuje. Plevův Robinson žije v materiálním bezčasí zamlčených vlastnických vztahů.

Pleva nechá žít Robinsonovu matku, aby mohlo dojít k sentimentálnímu shledání. Robinson, stejně jako Pátek, se do roka ožení a vznikne obchodní dům Crusoe & Pátek. Jde o věru paradoxní závěr převyprávění textu, které si kladlo za cíl odstranit projevy třídního, kapitalistického (dnes bychom řekli neoliberálního) vnímání společnosti. Ze starých cihel onen nový, krásný dům z předmluvy jaksi ne a ne vzniknout. Defoeův Robinson se naopak děsí návratu domů po moři, protože si už připustil kletbu, která se nad ním vznáší. Putuje po souši, prožije ovšem boj s medvědem a s vlky. Ožení se… ale zdánlivý happy end slouží jenom jako kontrast ke zvratu v samotném závěru textu. Robinsona to znovu táhne do světa. Přece jen se vypraví na cesty – aby navštívil svůj ostrov.

Pokud adaptovat – jak často?

Když vše shrnu, Plevova adaptace vynechává natolik podstatné motivy a polohy z Defoeova díla, že je otázka, jestli jde ještě o stejnou knihu. V tomto ohledu je Pleva pokračovatelem předchozích adaptátorů, kteří roubovali na originál své pedagogické ambice. Plevův Robinson má být dle Glazarové oslavou boje „člověka s přírodou“, jenže při změnách zmizela i praktická věrohodnost děje. Navzdory předmluvě bylo „přikomponováno“ mnoho nových situací, ne k prospěchu věci. Vypreparovány byly zato společenské souvislosti. Vytratil se přerod hlavního hrdiny, jeho duchovní vývoj. Zmizela dlouhá vnitřní cesta někdejšího účastníka otrokářské výpravy k přátelství s „divochem“, jenž ztrácí své divošství s novým jménem a s přijatým jazykem. 

Plevův výtvor doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana, které výrazně spoluvytvářejí nepůvodní příběh. Ovšem ve stylu úpravy. Na starších ilustracích je Robinson ověšený ručnicemi, přežívá tedy díky evropským zbraním a dalším materiálním výhodám své kultury. Robinson v plevovsko-burianovském vidění je nereálným „přeživším v džungli“, s vlastnoručně vyrobeným oštěpem, jak z dnešního bulváru (vlastnoručně vyrobené zbraně se však objevují už v německých adaptacích textu z 19. stol.). Jeho příběh J. V. Pleva líčí současnějším jazykem než starší překladatel úplného originálu A. Vyskočil. Vyskočilův text má ovšem patinu, zvuk a kouzlo, které dokládají, že nejde jen o „knihu pro děti“, ale o něco víc. (Postupný posun od Defoeova Robinsona jako románu pro dospělé k současnému Robinsonovi – knize pro děti – by stál za samostatnou studii. Autor či autorka by se museli zabývat tím, jestli v zájmu „zpřístupnění“ pro dětského čtenáře příběh vykostit, vykuchat a v páře zbavit toho, co jej vlastně tvoří.) Proč Pleva nesáhl při své adaptaci po Vyskočilovi? Důvodem bude možná to, že Vyskočil se po roce 1948 propadl do nekorektní kategorie duchovních básníků. Je také škoda, že v předmluvě není uvedeno, odkud Pleva vlastně čerpal. Adaptace G. A. Gräbnera se totiž té Plevově nijak zásadně nepodobá. A v Plevovi jsou dokonce detaily, které převzal z originálu, takže musel brát i z něj. (Po přípravě lodice svého pirátského pána Robinson v originále „vyčkával v připraveném, vymytém člunu s třepotavou vlajkou a ozdobnými přívěsky příchod hostí“. V Plevově adaptaci „člun byl celý čistě vymyt, kajuta vykouřena vonným kořením a pokryta drahými koberci. Na stožár byly vyvěšeny pestrobarevné vlaječky a všelijaké ozdobné přívěsky“. U Gräbnera zcela chybí zmínky o mytí člunu, vlajce či vlaječkách a přívěscích. Zato se tam objevuje „marokánské pečivo“. Pleva tedy prokazatelně znal i originál knihy, zřejmě ve Vyskočilově překladu, byť koberce dodal jaksi ze svého.)

Plevova adaptace, vedená zdánlivě ušlechtilými motivy, text v každém případě oslabila. Proběhla před nějakými sedmdesáti lety. Dnes by již nebylo nutné „korektně“ odstraňovat z textu Boha a Robinsonovy duchovní prožitky. Znamená to tedy, že současná adaptace by do textu duchovní rovinu opět vrátila? Nebo by ji nějak transformovala, s ohledem na současné vnímání náboženství? A jak dlouho by nová adaptace vydržela, než vzniknou opět „docela nové podmínky“, dle Glazarové? Za jak dlouho nastane nová potřeba adaptovat? Za padesát let, za deset let, napřesrok? Co se potlačí, co se posílí? Co třeba ekologické vyznění příběhu, nebo jeho genderová rovina, nebo vypořádání se s kolonialismem, nebo ohledy na citlivost současného čtenáře? A kdo o tom všem bude rozhodovat? Kdo bude znovu stavět „nově účelnou“ budovu ze starých cihel? Především, kdo bude přesvědčený, že on je ten vyvolený, aby tu starou budovu zboural? (Na účet jednoho starého spisovatele, kterému se mezi všemi jeho výdělečnými texty povedl jeden nadčasový majstrštyk.) Jedno je podle mého názoru zřejmé: adaptace se jeví dobovější než originál.