Ztělesnění dobové rozporuplnosti
Sorel, Georges: Iluze pokroku

Ztělesnění dobové rozporuplnosti

Patří mezi myslitele, kteří „jako kdyby se tím, čím více o nich víte, vzdalovali, nikoli přibližovali“, píší o Sorelovi autoři doslovu k jeho dvěma hlavním knihám, jež u příležitosti stého výročí filozofova úmrtí poprvé vycházejí v českém překladu. Přijmete výzvu jeho myšlenky rozklíčovat?

Iluze pokroku v Sorelově podání není kritikou technického postupu společnosti, ale zpochybněním ideologie, která pokrok nepovažuje za syntézu vědomostí s cílem jejich využití v praxi, ale vidí za ním jen mechanické hromadění intelektuálních poznatků. O něco kratší soubor spisů s názvem Rozklad marxismu je zase Sorelovým pokusem vypátrat pravou podstatu marxistické filozofie a očistit ji od vlivu starších socialistických proudů. „Nad Marxovým dílem Sorel prožil několikaleté okouzlení, které posléze […] zpětně sebekriticky označil za ‚plné racionalistických předsudků‘.“ Nejprve marxismus velebil, postupně víru v něj ztrácel, až jej označil za „dělnický protekcionismus“ a nejryzejší verzi marxismu našel v revolučním syndikalismu.

S revolučním syndikalismem bývá Sorel (1847–1922) spojován rovněž v odborném i veřejném povědomí. Zároveň ale, jak píší v doslovu Ondřej Slačálek a Čestmír Pelikán, tento filozof dodnes představuje záhadu dějin myšlení, která se projevuje v jeho nezařaditelnosti názorové i politické. „Pro jedny je bizarním, okrajovým zjevem, matoucí marginálií, jejíž zbabělost vyrovnává jen zmatenost jejích myšlenek. Pro jiné je myslitelem první kategorie, prorockou postavou, která svým dílem jasnozřivě předjala některé z nejznepokojivějších jevů dvacátého století.“ Není divu, že se Sorelem se ve svých dílech vyrovnávala řada osobností 19., 20. i 21. století – z těch českých jej sledovali zejména Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, ale stejně tak komunistické skupiny kolem Stanislava K. Neumanna. 

Gradaci Sorelova myšlení do jisté míry zrcadlí i tematické řazení jednotlivých textů ve spisech. Iluze pokroku začíná popisem mravů ve Francii koncem 17. století, poté zde Sorel líčí okolnosti nastupujícího vítězství buržoazie, popisuje vědu jakožto předmět zvědavosti v 18. století, vysvětluje dobovou funkci jednotlivých společenských stavů a následně přechází k formující se teorii pokroku, jejímu úpadku a počínající cestě k socialismu. Rozklad marxismu Sorel otevírá konstatováním, že „Marxův systém staví kritiky před značné obtíže, neboť jeho autor nikdy nepředložil jeho didaktický výklad“. V navazujících textech postupně rozebírá dobové interpretace marxismu v pracích různých „marxistů“ i na praktických příkladech fungování jednotlivých stavů. 

Stejně jako není jednoduché Sorela názorově zařadit, není ani lehké číst jeho texty. Jsou hutné, plné odkazů a narážek, jejichž recepce si žádá důkladnou znalost dobového kontextu i velkou dávku kritického hodnocení s přihlédnutím k tehdejším společensko-politickým poměrům. Pokud se nám však podaří k Sorelově dílu přistupovat s nezbytným odstupem, získáme v něm cenné svědectví názorově turbulentní doby, která se, byť s odlišnými proměnnými, pravidelně opakuje. Zároveň kniha prezentuje přes sto let starý příklad obav z různých společenských proměn a ukazuje, že jejich nebezpečí mnohdy závisí zejména na podobách interpretace. V neposlední řadě je třeba ocenit vynikající překlad Jana Petříčka, kterému se podařilo zdárně proplout informační spletitostí originálu a naději na její rozpletení dát i čtenáři.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Georges Sorel: Iluze pokroku. Rozklad marxismu. Přel. Jan Petříček, Academia, Praha, 2022, 392 s.

Zařazení článku:

filozofie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse