Jiří Charvát (1984) je autorem sbírky básní a románu, dvojnásobným vítězem Mistrovství České republiky ve slam poetry a hlavně známým stand-up komikem, přestože některé jeho komické výstupy vycházejí z životní koncepce, která může působit až tragicky. Ve výstupu „Co je smysl života?“ například vysvětlil svoje pojetí základního principu koloběhu života takto: „Příroda nás obdařila mučivou nepřekonatelnou samotou, abychom se ji ustavičně, ale přitom marně snažili redukovat tím, že o sebe navzájem třeme ohambí. Čímž vytváříme nové a nové zoufalce s úplně stejnou neukojitelnou potřebou a zbytečný kolotoč utrpení pokračuje.“ Ve své nové knize, první z kategorie non fiction Jak se stát nikým: Probuzení pro skeptiky, Charvát o svém pohledu na svět říká více, jakkoliv méně vyhroceně. Kniha srozumitelně a čtivě přibližuje aktuální poznatky o neurobiologii mysli a prospěšnosti meditace, a to způsobem v našem prostředí nevídaně přístupným. Nadšenou předmluvu napsal prof. MUDr. Jiří Horáček, pravděpodobně největší česká kapacita v oboru

Charvát se domnívá, že všechno naše vnímání a zkušenosti, ať už sebe, nebo světa, jsou konstrukce, či někdy dokonce „řízené a řídicí halucinace“. Odkazuje se přitom na řadu vědeckých experimentů, které dokazují, jak snadno je možné lidské smysly zmást: například nás přesvědčit, že nějaká naše končetina není naše, nebo dokonce že sídlíme v úplně jiném těle. (Daný vědec postupoval tak, že nasadil dvěma lidem na hlavu displeje, které měly každý zepředu kamerku. Na svém displeji jste ovšem neviděli záběry ze své kamery, ale z té kolegovy. Koukali jste se tak na svět z pohledu druhého. Když jste se k sobě blížili, viděli jste něco, co nikdy předtím: jak se k vám přibližuje vaše vlastní tělo. Poslední kapkou bylo, když jste k sobě přistoupili a potřásli si rukou. Jakmile zrakový vjem doprovodil ještě hmatový, vaše perspektivní já opustilo svou domovskou kukaň a přeskočilo do kolegy.)

O samotné naší představě Já Charvát tvrdí, že je daleko labilnější, těkavější a děravější, než by se mohlo zdát. Vnímáme své Já jako stabilní ne proto, že by takové opravdu bylo, ale proto, že se tím regulujeme. Spolu s neurovědcem Anilem Sethem redefinuje slavnou Descartesovu větu na „Předpokládám, že jsem, tedy jsem“. Nekonvenčně přitom aktivitu našeho mozku nepřirovnává k počítači, ale k obyčejné nenechavé strace. Také naše vědomí se skládá z „materiálů“, které jej obklopují; spřádá skoro nahodilé „kousky a úlomky“ z okolí.

K prohlédnutí těchto iluzí Charvátovi pomohla psychedelická zkušenost a pro ty čtenáře, kteří se na ni necítí, doporučuje meditace. Výsledek toho všeho může být podle něho osvobozující. Přestaneme prostě brát zuřivou obranu našeho Ega tak vážně: „Objeví se schopnost sledovat to celé z nadhledu, šířky, moudrosti ticha toho, co jste doopravdy.“ A co jsme? „Jste vesmír, který medituje.“ Podobných „hlášek“ je v knize více a samy o sobě by mohly působit podezřele ezotericky, ale dostatečně je vyvažují a uzemňují pasáže jiné. Například když autor uštěpačně polemizuje s Descartesovým vysvětlením, že „Tělo i duch jsou v člověku nejtěsněji svázány a jaksi promíšeny“. Charvát reaguje slovy: „Díky, René. To je hodně konkrétní.“ Nebo když autor ujišťuje, že nadpersonální zážitky, které popisuje, nejsou důkazem existence samostatné duše nebo nějaké posmrtné existence, ale dají se jednoduše vyvolat stimulací některých částí mozku. V tomto směru je kniha deziluzivní, ale celkově je její vyznění vlastně mnohem optimističtější než u některých Charvátových takzvaně humorných mluvených výstupů.