Každý, kdo se seznámil s příběhem Anne Frankové, zná také jméno její kamarádky Hanneli Goslarové. Nejenže o ní i její rodině píše Anne ve svých denících, ale Hannah Pick-Goslar patřila k lidem z okruhu Frankových, jejichž poválečné vzpomínky na Anne se staly součástí nejrůznějších informačních a vzdělávacích materiálů amsterodamského Domu Anne Frankové. Od 80. let 20. století se Hannah Pick-Goslar připojila k pamětníkům a přeživším holokaustu, kteří se osobně zúčastnili nejrůznějších besed po celém světě s cílem seznámit s touto historií i poválečné generace. Při těchto besedách vyprávěla i svůj osobní příběh, ale v obecném povědomí přesto zůstala jako jedna z kamarádek Anne Frankové. A její osudy jako by byly zajímavé jen ve vztahu k Anne a k dokreslení Anniny osobnosti.

Z názvu knihy Moje kamarádka Anne Franková, kterou v posledním roce Hannina života mj. na základě rozhovorů s třiadevadesátiletou Hannou napsala americko-izraelská novinářka Dina Kraft a vychází teď v českém překladu, by se zdálo, že ani tentokrát ze stínu Anne Frankové nevystoupí. Frankovi, a po válce Annin otec Otto jakožto jediný přeživší obyvatel úkrytu v zadním domě, byli v Hannině životě skutečně důležití, takže je samozřejmé, že se o vztazích mezi Goslarovými a Frankovými píše i v této knize, ale navzdory titulu (komerčnímu tahu nakladatele?) se tu naštěstí dočteme především o Hanneli a její rodině před válkou a za války nebo o jejích poválečných osudech v Palestině, respektive Izraeli. Kniha tedy přeci jen připomíná, že Annin status „nejslavnější oběti holokaustu“ či označení jejího deníku za „nejznámější dokument o holokaustu“ (ačkoliv o skutečně hrůzných projevech holokaustu Anne při psaní ještě nevěděla) by neměly být důvodem k opomíjení příběhů jejích současníků. Jak vyplývá i z poznámkového aparátu Souborného vydání Anne Frankové (2022, Triáda), skrývají se totiž pod vrstvou jejího deníku tragické osudy desítek lidí z okruhu Frankových (včetně spolužáků ze Židovského lycea), o nichž se Anne nikdy nedozvěděla. Vzpomínky Hanny Goslarové jsou tedy důležitým a zajímavým doplňkem Zadního domu (2019, Triáda) i Povídek a příběhů ze zadního domu (2020, Triáda) od Anne Frankové.

Okolnosti vzniku

Kraftová knihu napsala na zakázku britského nakladatele Ebury, imprintu koncernu Penguin Randome House. V únoru 2022 – při uvedení nizozemského filmu o přátelství Anne Frankové a Hanneli Goslarové Mijn beste vriendin Anne Frank (Má nejlepší kamarádka Anne Franková) na Netflixu – příběh Hanny Pick-Goslarové nakladatelství zaujal. Film vychází z knihy pro mládež americké autorky Alison Leslie Goldové Memories of Anne Frank: Reflections of a Childhood Friend (Vzpomínky na Anne Frankovou: úvahy kamarádky z dětství) z roku 1997, v níž autorka zpracovala Hanniny vzpomínky. Kraftová navázala o patnáct let později kontakt s Hannou v Jeruzalémě a několik měsíců s ní vedla rozhovory. Když Hannah Pick-Goslar v říjnu 2022, pár týdnů před čtyřiadevadesátými narozeninami, zemřela, kniha ještě nebyla hotová (vyšla pak v červnu 2023). Jak píše Kraftová v doslovu (a uvádí to i v různých rozhovorech na youtube), při práci použila rozličné prameny: ať už písemné, či obrazové záznamy předchozích Hanniných vystoupení, zmíněnou knížku Goldové, ale i řadu dalších dokumentů. Přínos knihy tedy spočívá v tom, že v ní autorka soustředila po různu roztroušené informace a sepsala Hannin ucelený životní příběh. 

Zkušená novinářka navíc vyprávění zpracovala do čtivé podoby s množstvím podrobností a dodala dobový kontext, takže v porovnání s autentickými vzpomínkami psanými dlouhá léta po válce (v češtině například Dokud jsou slzy Hannelore Grünberg-Kleinové nebo Jmenuju se Selma z pera Selmy van de Perre) je kniha redakčně vyváženější. Zároveň je však pro autentické vzpomínky typické, že přeživší holokaustu se při líčení hrůz vyhýbají rozebírání svých pocitů. I Kraftová připouští, že musela na Hannu Goslarovou naléhat, aby si vzpomněla, jak se v určité situaci cítila. „Ne dobře,“ zněla obvykle lakonická odpověď. Při líčení takových zážitků tedy prý Kraftová někdy zapojovala vlastní představivost a schopnost vcítit se do druhého. Místy to vede k pasážím, jejichž účinek se poněkud banalizujícím popisem emocí naopak oslabuje. Obecně je ale vydání této knihy v českém překladu cenné tím, že většina pramenů, o něž se Kraftová opírala, není v češtině dostupná. 

Osudová víra

Vzpomínky Hanny Goslarové také korigují a doplňují obraz, jaký o ní vytvořila Anne Franková (a editoři) v Zadním domě. Hanneli pocházela z velmi prominentní rodiny. Dědeček z matčiny strany Alfred Klee, který po „křišťálové noci“ v listopadu 1938 přesídlil i s manželkou do Nizozemska (Goslarovi tam bydleli už od roku 1934), byl jedním ze zakladatelů německého sionismu, blízký spolupracovník Theodora Herzla. Hannin otec Hans Goslar byl po třináct let (do října 1932, kdy dostal jakožto Žid výpověď) šéfem tiskového oddělení pruského ministerstva vnitra ve Výmarské republice a vedle toho se i on angažoval v sionistickém hnutí. Zajímavé je, že k ortodoxní židovské víře se dopracoval až v dospělém věku, když za první světové války sloužil v Litvě. Jinak pocházel – podobně jako Otto Frank – z nábožensky vlažné rodiny, která dokonce slavila Vánoce i s nastrojeným stromečkem. Jeho příklon k víře a přísné dodržování náboženských předpisů měly na další osudy jeho rodiny silný dopad. Do nizozemského exilu (po německé okupaci Nizozemska 10. května 1940 zdaleka ne tak bezpečného, jak se původně zdálo) se Goslarovi dostali oklikou přes – nikdy neobsazený – Londýn, kde Hans Goslar nakonec odmítl lákavou nabídku zaměstnání v koncernu Unilever, protože by byl nucen pracovat i v sobotu, o šabatu. V Nizozemsku pak s manželkou a krajanem Franzem Ledermannem (otcem Anniny a Hanniny kamarádky Sanne – z trojice „Anne, Hanne a Sanne“) založil poradenskou agenturu pro židovské přistěhovalce z Německa a v roce 1941, když okupanti zřídili tzv. Židovskou radu, se i s Ledermannem zapojil do její činnosti, což oběma i s rodinami zajistilo dočasnou ochranu před deportací do koncentračního tábora – tzv. Sperre (německý termín, v českém překladu Hanniných vzpomínek nesprávně „spere“). 

V knize se to výslovně nezmiňuje, ale přísná víra měla vliv i na každodenní život – tak Hanneli jako jedna z mála židovských spolužáků nechodila v sobotu do školy, u Franků na návštěvě nemohla skoro nic jíst, protože nedodržovali při přípravě jídla náboženské předpisy (i když jinak – jako většina obyvatel náměstí Merwedeplein a okolí – nakupovali potraviny v košer obchodě židovského hokynáře Sala Cardoza), a v době, kdy spolužáci neměli školu, docházela Hanneli na hodiny židovského náboženství. Také po existenční stránce se Goslarovi v Nizozemsku ocitli v mnohem složitější situaci, než jaká by je nejspíš čekala v Londýně (neřkuli v jaké žili do nástupu Hitlera v Berlíně). Hannah vzpomíná, že na rozdíl od většiny spolužáků například nikdy neměla kolo. Anne se v dopise babičce do Švýcarska (13. ledna 1941) zmiňuje, že dostala nové brusle a ty staré po ní zdědila Hanneli. I to mohlo přispět k tomu, že se sebevědomá Anne někdy dívala na mírnou a ostýchavou Hanneli trochu svrchu, jak potvrzuje i kamarádka a spolužačka ze Židovského lycea Jacqueline van Maarsen. 

Pevná víra zároveň byla Hanně oporou v těžkých dobách, ať už po matčině smrti v říjnu 1942 (po porodu mrtvě narozeného dítěte), kdy čtrnáctiletá Hanneli musela přestat chodit do lycea, aby se mohla postarat o dvouletou sestřičku Gabi, nebo během věznění, nejprve (od června 1943) v nizozemském sběrném táboře Westerbork a od února 1944 v Bergen-Belsenu, kde Hanneli s otcem, babičkou (dědeček zemřel ve Westerborku) a mezitím čtyřletou Gabi marně čekali na výměnu za německé zajatce. Mimochodem stejný osud „výměnných Židů“, včetně přesunu v dubnu 1945 tzv. „ztraceným transportem“, který po dvou strastiplných týdnech bloudění němečtí dozorci opustili poblíž východoněmecké obce Tröbitz, osvobozené Rudou armádou, popisuje z dětské perspektivy Jona Oberski v knize Dětská léta (2009, Triton). 

Zejména po otcově smrti v únoru 1945 v Bergen-Belsenu se víra a přesvědčení, že jejich místo je v Palestině, v Hanně posílily natolik, že v roce 1949 prosadila, aby za ní do nedávno založeného Izraele přijela ze Švýcarska i Gabi, přestože ji tím vytrhla z péče strýce z matčiny strany Hanse Kleea a jeho ženy Edith, která si k osiřelé neteři vytvořila mateřský vztah. V Izraeli se přitom devítiletá Gabi dostala – pokolikáté už, za svůj mladý život – do sirotčince, protože Hannah se o ni kvůli studijnímu a pracovnímu vytížení ošetřovatelky starat nemohla. Jinak však péče o druhé byla středobodem Hannina života. Její mírná povaha snad přispěla k tomu, že i v nejtěžších situacích pokaždé měla štěstí na dobré a obětavé lidi, kteří jí a Gabi pomohli. Jako by ze sebezáchovných důvodů odvracela zrak od největších hrůzností, k nimž okolo ní bezesporu také docházelo, prosvítá jejím líčením otřesných podmínek věznění i určitá naděje, že lidskost se ani v takovém prostředí nemusí zcela vytratit.

Vady na kráse

Kraftová ve zmíněném rozhovoru na youtube uvádí, že při práci na knize konzultovala i nizozemské historiky z Domu Anne Frankové a navštívila Amsterodam. Přesto do textu (nebo do českého překladu?) pronikly některé nepřesnosti. Zmatek je v místopisných údajích – o náměstí Merwedeplein říká Hanneli „v naší ulici“, o náměstí Jonas Daniël Meijerplein se mluví jako o „centrální ulici“, navíc se tu Houtmarkt, název tohoto náměstí během okupace, zkratovitě označuje jako „německé jméno“ – ve skutečnosti šlo o dočasný návrat k původnímu (nizozemskému) názvu, protože pro okupanty bylo nepřijatelné, aby se náměstí jmenovalo po židovském právníkovi Meijerovi. Rozsáhlá razie v červnu 1943 se prý odehrávala „od Ringvaartu na východě po Linnaeusstraat na západě města“, jenže okružní průplav Ringvaart leží na jihozápadním okraji města a Linnaeusstraat ve východní části Amsterodamu (Amsterdam-Oost). Nizozemsko je sice nevelká země, ale Maastricht, kde se Hanneli po návratu z koncentráku léčila v nemocnici, neleží 160 km od Amsterodamu, kam měla odjet Gabi, nýbrž 260 km (a jediný pohled na mapu prozradí, že také není „na druhém konci Nizozemska“). Goslarovi bydleli do roku 1937 na náměstí Merwedeplein, v prvním patře domu číslo 31, kdežto byt Frankových byl ve druhém patře domu číslo 37 (v nizozemštině se to píše 31', respektive 37"), tedy ob dva domy. Formulace „naše sousedící činžovní domy“ je proto zavádějící, podobně jako líčení, jak na sebe dívky volaly z okna „já z druhého, ona ze třetího patra“ nebo jak Hanneli milovala „pobyt v jejich (tj. Frankových) bytě číslo 2“. Kamarádky prý v létě „vyšplhaly po prudkých schodech do pokojů ve druhém patře v mém nebo Annině bytě“, tím se ale myslí podkrovní pokoje ve čtyřpatrových domech, které patřily k bytům v nižších patrech a z nichž se dalo oknem vystoupit na plochou střechu. 

Najdeme však i další faktické nesrovnalosti: Hanneli s Anne byly po nástupu do Židovského lycea nejprve zařazeny do třídy 1L1, pak přešly do třídy 1L2 – nicméně v knize se uvádí třída 12 I a 16 II. „Židům bylo nařízeno uložit si peníze ve zvláštních bankách kontrolovaných Němci“, čteme na straně 96 – ve skutečnosti šlo o jednu banku, původně židovský peněžní ústav Lippmann & Rosenthal, jehož název zneužil nacistický arizátor k založení nové pobočky, která se zaměřovala vysloveně na loupení židovského majetku. Nábytek z bytů po deportovaných židovských obyvatelích neodvážela „německá firma“, ale nechvalně známá nizozemská firma Puls. Čepice příslušníků nacistické mládežnické organizace Jeugdstorm „s červeným svrškem“ měly ve skutečnosti oranžové dýnko. Ironický název pro fámy kolující ve Westerborku a později v Bergen-Belsenu (srovnatelný s českým označením „jedna paní povídala“) zněl podle historika Jacquese Pressera, na něhož ostatně Hanneli vzpomíná jako na svého profesora dějepisu ze Židovského lycea, „Jüdische Presse Agentur (JPA)“, tedy Židovská tisková agentura – v překladu však čteme Israelite Press Association (angličtina se přitom v těchto táborech samozřejmě nepoužívala), přeloženo do češtiny jako „Izraelské (sic!) tiskové sdružení“.

Některé zvláštnosti padají spíš na hlavu překladatelky (a redaktorky) – snad je to daň za to, že český překlad vyšel ani ne čtyři měsíce po anglickém vydání. Pro Blankenvoortovo knihkupectví poblíž Merwedeplein používá překladatelka vazbu „v Blankenvoortu“, od uvádění nizozemských názvů ulic (Jekerstraat, Niersstraat apod.) se z nejasných důvodů jednou odkloní a píše „v ulici Euterpe“, což by však v překladu měla být Euterpéina ulice. Radio Oranje, nizozemské vysílání z Londýna známé i z deníku Anne Frankové, se tu nazývá „Radio (Free) Orange“. Ke svátku Šavu’ot patří tvarohové koláče, ale v českém překladu zůstal „cheesecake“. Stavební kámen v Jeruzalémě překladatelka označuje jako „mléčný vápenec“, jde však o arabské slovo „meleke“ s významem „královský“. Problematické je použití termínu „občanský průkaz“, který byl u nás zaveden až po válce, pro nizozemský persoonsbewijs (běžně se překládá jako „osobní průkaz“), srovnatelný s naší protektorátní „kennkartou“ neboli spisovně, v dobovém úzu, „občanskou legitimací“. Podobně Hannelina matka ve 20. letech 20. století neučila „v základní škole“, protože se tehdy používalo označení „obecná škola“.

Překlad celkově působí dost toporně, k čemuž přispívá mj. nadměrné užívání (pod vlivem angličtiny?) vztažných vět, pravých i nepravých, uvozených zájmenem „který“ („který si neuměl přečíst noviny, které redigoval“; „Druhou změnou pro mého otce, která měla hluboký dopad na něj a tím i na naši rodinu, byla skutečnost, že se během své služby ve východní Evropě setkal se světem judaismu, který ho okouzlil.“) nebo nadbytečná přivlastňovací zájmena (např. „Pár týdnů před svou smrtí přivítala na svět svého třicátého prvního pravnuka, syna své vnučky Tali.“). Najde se i nesprávné použití zvratného přivlastňovacího zájmena („židovské muže [...] stahovali z kol a bili, někdy před zraky svých dětí“ – myslí se tu však jistě děti těch židovských mužů, tedy „jejich“), nebo naopak („k mému zděšení jsem zjistila“ místo „ke svému zděšení“). Z paní Emanuelové se jednou (s. 240) stala paní Immanuelová, ale redakcí prošly i různé problematické formulace („Aniž by tam oni nebyli“, „zvuky dělostřelecké střelby“, „a tu malou komunitu, jíž jsem nyní byla součástí“ místo „jejíž součástí jsem nyní byla“) nebo vyslovené pravopisné chyby („policie odvezla manžele Straussovi“, „šokovalo by to Frankovi“, „mě to lámalo srdce“, „žena, jíž může podporovat manžel“, „dopad, jenž jsme si tehdy nedokázali představit“ apod.). Hojně se zaměňují předložky „v“/„do“ a „na“ („na Jekerstraat“ místo „v Jekerstraat“, „přeložen do německého generálního velitelství“ místo „na“). Poměrně četné jsou překlepy, někdy zavádějící (z bytu na náměstí Merwedeplein byl údajně výhled „na upravená náměstí“ místo „upravené“), jindy prostě rušivé („jaké péči by se jí dostalo“, „pro přeživší válku“), podobně jako pozůstatky nepozorně provedených redakčních úprav („proč nedovolili mi se pohřbu zúčastnit“, „chtěla jsem se ještě na toho tolik zeptat“). 

K autorčinu výpisu použité literatury v závěru knihy by se hodilo doplnit publikace dostupné v češtině – zvlášť pokud osvětlují určité zmínky v příběhu Hanny Goslarové: židovský odbojář Joachim Schuschu (v knize Šušu) Simon, vzdálený bratranec Hanneli, byl pro už zmíněnou Selmu van de Perre inspirací k zapojení do nizozemského odboje a jeho příběh najdeme i v jejích pamětech Jmenuju se Selma (2021, Brána). O Hansi Calmeyerovi, německém úředníku v okupovaném Nizozemsku, jehož Hanneli zmiňuje v souvislosti se spolužačkou Jacqueline van Maarsenovou, vyšla česky kniha Laureen Nussbaumové (ve spolupráci s Karen Kirtleyovou) Židovská hvězda s podtitulem Příběh Hanse Calmeyera, který zachránil tisíce rodin včetně té mé (2021, Brána). K překladu citátů z deníku Anne Frankové bylo z nejasných důvodů použito zastaralé vydání z roku 1992, citáty z Anniných Povídek a příhod ze zadního domu (2020, Triáda) jsou přeloženy z angličtiny.

Poutavý životní příběh Hanny Pick-Goslarové by si tedy zasloužil lepší redakční péči, ale přesto se čte jedním dechem.