Povolání nakladatelského redaktora charakterizuje šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček jako „řemeslo, které dává věcem řád, ze spleti slov a myšlenek staví pevné a fascinující paláce, které odolají zubu času a tvoří mosty mezi minulostí a budoucností“. V knize Neviditelné řemeslo. Tajemství redakční práce se nad tématem spolu s ním esejisticky zamýšlí dalších třináct osobností. Výběr je přitom celkem reprezentativní: zastoupeny jsou hlasy různých generací (včetně legendární, leč už zesnulé Evy Slámové), tematicky jsou pokryta různá literární „patra“ (včetně fantastiky, o níž píše František Kotleta) a vedle beletrie nechybí poezie ani non fiction, o níž pojednal Viktor Bezdíček. Opomenuta nezůstala problematika překladů (Petra Diestlerová, Jindřich Jůzl), komiksů (Lukáš Růžička, Pavel Kořínek) či umělé inteligence a možností sofistikovaných softwarů, jež mohou redaktorům usnadňovat práci (Michal Kašpárek). Knihu doprovázejí originální ilustrace Lukáše Fibricha.

Bolavá záda a důsledky chybování

Jednotliví redaktoři se například svěřují, jak dlouhodobé vysedávání před monitorem nebo nad textem fyzicky snášejí: „rediguju, tedy mě bolí záda“ a „bolí mě záda, tedy jsem“, říká k tomu v polemice s Descartem Viktor Bezdíček. Cituje některé obehrané výmluvy autorů, kteří už pět let doslova kašlou na objednávku kapitoly, čímž drží v šachu vydavatele i všechny své zbylé poctivější a pečlivější kolegy, kterých je někdy poměrně dost, jako v případě úctyhodného projektu Velké dějiny zemí Koruny české. (Přesto se k autorům snaží chovat maximálně vstřícně, a to i když mu zavolají v noci.) Petr Onufer z Arga se vrací k debatám, jak zpracovávanému uměleckému textu pomoci, aby se plně rozvinul jeho potenciál, o kterém neví ani sám jeho původce. Onufer ale také připouští, že i dnes se nad některými díly vedou diskuse, jestli byla lepší jejich původní verze, nebo ta výsledná, na které se s těmi nejlepšími úmysly „podepsal“ redaktor.

Kniha uvádí i některé kuriózní chyby, ke kterým navzdory vší snaze nakladatelských pracovníků nutně dochází. Jakub Sedláček cituje rozhořčené hlasy, či spíše nadávky čtenářů: „V Pasece neznají shodu přísudku s podmětem!“ A opatrně se snaží vysvětlit, že daní redaktoři shodu přísudku s podmětem pochopitelně znají. Ale že k nešťastné záměně y s i pravděpodobně došlo v poslední fázi korektur, která je z hlediska chybovosti nejkritičtější: „Probíhá v chvatu před odesláním podkladů do tiskárny, v době, kdy zásah do hotového textu může potrhat jeho jemné tkanivo jako pavoučí síť.“ Někdy je ovšem na místě spravedlivý vztek utlumit, alespoň při pomyšlení na potenciální dědice, protože některá chybová vydání dnes patří k vyhledávaným sběratelským raritám. Jako jedno vydání románu Velký Gatsby, které mělo chybu rovnou na obálce. Nebo takzvaná Bible hříšníků z roku 1631, v níž při sazbě Desatera omylem vypadla slabika pro zápor, takže si věřící mohli přečíst rezolutní přikázání: „Sesmilníš!“ Proti tiskařům prý byl veden soud, dnes má ale jejich výtvor milionovou cenu.

V obecnějších pasážích se potom líčí širší kontext nakladatelského podnikání. Miroslav Balaštík například popisuje postupné budování a proměnu nakladatelství Host, které od vydávání poezie rozšířilo svoje portfolio o českou prózu, skandinávskou krimi a stále více také non-fiction literaturu, fantasy nebo literaturu pro děti.

Když redaktor potkal autora

Sedláček přirovnává vydávání knih k šachové hře: „Kniha, která je prodejně úspěšná, to je jezdec. Chrání krále – autora, jenž se sice bůhvíjak neprodává a nakladatel na něj doplácí, ale bez kterého nemá cenu hrát. Takový královský spisovatel však může nakladateli přivést pod střechu jiné autory, z nichž se někteří mohou osvědčit jako střelci a věže. Dáma je poklad, který si nakladatel hýčká: přináší peníze a současně patří k předním tvářím portfolia.“ Nakladatelé pak až romanticky vzpomínají na své první, takřka platonické kontakty s autory, s nimiž pak uzavřeli pevné svazky, jako v případě Labyrintu Joachima Dvořáka a Jaroslava Rudiše. Současně ale nezamlčují, jak hloupě odmítli nabídky některých v té době ještě neznámých českých literátů, které pak vydala (a trvale získala) konkurence, čehož dodnes hořce litují. Miroslav Balaštík kupříkladu nerozumně zapudil Emila Hakla a Joachim Dvořák zase neprozřetelně odmítl text pozdější bestselleristky Kateřiny Tučkové. Vyvozuje proto obecné poučení, že někdy je třeba se „prokousat“ nepříliš povedenými debuty a dát autorům šanci i vícekrát. Jindřich Jůzl zase svoji nakladatelskou dráhu líčí hlavně jako sled pozoruhodných čtenářských setkání s řadou literátů světových, které charakterizuje tak přitažlivě, že kapitola může poskytnout i konkrétní čtenářské tipy. Píše přitom o jménech obecně známých (Murakami, Michel Houellebecq) i opomíjených. Třeba Pierre Lemaitre u nás zapadl, ačkoliv dostal Goncourtovu cenu. Nebo paradoxně možná právě proto; cena mohla být vnímána jako odstrašující signál: „Pozor, to bude těžká literatura.“

I další přispěvatelé se snaží postihnout, proč některé knihy slaví komerční úspěch a jiným se to navzdory všem předpokladům nepodaří. Miroslav Balaštík vysvětluje, že zlomovým okamžikem pro Host bylo vydání povídkové knihy Jana Balabána Možná že odcházíme, která se s nákladem převyšujícím v prvním roce deset tisíc výtisků stala prvním hostovským bestsellerem. Jan Balabán měl v roce vydání (2004) za sebou už tři starší tituly, takže zmíněná kniha v jeho tvorbě nebyla zásadním předělem co do témat nebo stylu psaní: „Jenže k tomu, aby se kniha stala událostí, nestačí literární kvalita. Stejně důležitý je i šťastný okamžik, v němž se protne s dosud nepojmenovaným pocitem nebo traumatem ve společnosti, která jej v příběhu nebo stylu vyprávění rozpozná.“ A právě k tomu podle Balaštíka tehdy došlo: „Balabánovy povídky s jeho křehkými hrdiny zmítajícími se v životních krizích, s mravními apely a naléhavým stylem se tehdy protnuly s krizí společnosti prožívající deziluzi z proměny světa. Bylo zřejmé, že příběh o zlé minulosti a šťastné budoucnosti, v němž jsme žili v 90. letech, už nedokáže vysvětlit, překrýt ani omluvit problémy současnosti.“ Což je ale zpětná konstrukce – dopředu se s něčím takovým dá kalkulovat jen stěží. Jindřich Jůzl v této souvislosti cituje herního novináře Mikoláše Tučka a tvrdí, že vydávání knih je „taková státem uznávaná verze profesionálních gamblerů“. Nakladatel mnoho investuje a pak musí plný nejistoty dlouho čekat, zda se mu peníze vrátí a „zda na tom něco vydělá, aby mohl v téhle milé činnosti (gamblerství) vůbec pokračovat“.

Požadavek rituální čistoty

Další kapitoly se pak věnují vydávání děl dvou konkrétních autorských skupin, které mají takříkajíc specifické potřeby: vědci a Romové. O psaní těch druhých konstatuje Lenka Jandáková z nakladatelství Kher, že i u něj, stejně jako v normálním životě Romů, platí požadavek dodržování rituální čistoty. Veřejně psát o sexu či jen zmínit spodní prádlo je považováno za ostudu: „Pokud je porušíte, ohrožujete společenský status a budoucnost celé rodiny.“ Zdiskreditovat se ovšem romský autor může i líčením závislosti na drogách nebo násilí v rodině. Za provinění se totiž považuje i „vynášení“ podobných informací ven – dodejme, že to vysvětluje, proč třeba pozoruhodná kniha Radka Bangy (Ne)pošli to dál vyvolala takový odpor v prostředí Romů i romistů. Za dobře vychovaného Roma se naopak považuje takový, který se orientuje v široké síti propletených příbuzenských a sousedských vztahů. Romský autor dále nezapomíná na záslužné skutky, ale ani na křivdy, které se přenášejí z generace na generaci, v ideálním případě stále kontroluje, respektive i autocenzuruje, aby třeba nějakou poznámkou nerozpoutal mezi dvěma romskými rodinami „dávnou nevraživost“. Což jsou všechno faktory, které mohou ztěžovat cestu jeho textů k většinovému českému čtenáři.

Bezdíček, ale hlavně Zuzana Válková pak vtipně popisují časté potíže redaktora s akademickými texty. Typické je pro ně (čtenářsky extrémně nepřívětivé) „patologické“ vetkávání cizích slov do vět formulovaných navíc vadným slovosledem a v trpném rodě. Podle Válkové tento komplikovaný jazykový kód „pomáhá lidem plaché povahy, kteří se potřebují v textu schovat, případně nechtějí přeceňovat svou roli při představování nových faktů“. S nadsázkou by se pak dalo konstatovat, že strach z toho, že by třeba i v popularizačním textu měl vědec napsat „já“, je tak někdy skoro srovnatelný s romským tabu na dodržování rituální čistoty.

Pokud by čtenář chtěl, našel by témata, která v knize scházejí, například drama nebo vydávání děl česko-vietnamských autorů (respektive spíše jejich nevydávání). Celkově ale kniha představuje nakladatelské povolání v mnoha jeho podobách jako cosi vzrušujícího, riskantního a plného napětí, co může přinášet skvělé objevy, vyžaduje intuici a tvůrčí schopnosti, zvláště pokud redaktor chce vyhmátnout onen ecovský „záměr díla“ (intentio operis). Jen se člověk musí připravit i na autory ignorující uzavřené smlouvy a zvyknout si na zmíněná bolavá záda. Alespoň dokud nebude možné díky budoucím technologiím dělat třeba hlasové korektury při procházce v přírodě.