Michal Emanovský vystudoval prestižní americkou hudební konzervatoř Juilliard. Po absolutoriu dostal nabídku hrát coby hornista v korejském orchestru. Do Koreje jel poprvé v roce 2003. V jistém smyslu měl už ale jakousi mentální předpřípravu, protože jeho první spolubydlící na střední škole v Kalifornii byl Korejec. I tak mu ale v nové zemi zpočátku přišlo nezvyklé úplně všechno: jak se Korejci chovají, jak vaří, a hlavně samotná korejština. V Koreji se ale posléze oženil a od roku 2022 je ředitelem Českého centra v Soulu.

iLiteratura: Jaký je v současnosti ohlas české literatury v Koreji?
Michal Emanovský: Nejvýše na žebříčku popularity „českých“ spisovatelů jsou Kundera a Kafka, kteří byli přeloženi z francouzštiny a němčiny. Co se týká knih jazykově českých, tak přestože jsou v tomto směru aktivní profesoři bohemistiky na Hankuk University of Foreign Studies, přetrvává v Koreji velký problém s dostatkem kvalitních překladatelů z češtiny do korejštiny. České centrum Soul se tedy dlouhodobě snaží podpořit snahy dostat do Koreje jak klasickou, tak moderní literaturu. V minulém roce zde poprvé vyšel Haškův Švejk v překladu z češtiny. (Předchozí verze byla přeložena přes jiný jazyk.) Předloni to byla Erbenova Kytice. V letošním roce jsme také iniciovali překlad knihy Franz Kafka. Člověk své a naší doby od Radka Malého a Renáty Fučíkové. 

iLiteratura: Podporuje Česká republika vydávání české literatury v Koreji finančně? Vysíláme tam naše spisovatele? Nebo se spíš prezentujeme hudbou, výtvarným uměním či divadlem?
Michal Emanovský: Ano, určitě podporujeme. České centrum Soul bylo iniciátorem české účasti na Seoul International Book Fair v roce 2018 (coby čestný host) a nadále aktivně podporuje překlady do korejského jazyka. V době, kdy České centrum Soul mělo také vlastní veřejné prostory, se u nás prezentovali i čeští autoři. Na pozvání ČC Soul do Koreje zavítalo několik českých autorů, mezi nimi Miloš Urban, Petra Hůlová, Michal Ajvaz, Marek Šindelka či Bianca Bellová. Většina našich korejských partnerů a nakladatelství je sice spíš zvyklá komunikovat s literárními agenturami, ale i tak se nám zde daří českou literaturu úspěšně propagovat. Před pár dny jsme například zahájili putovní výstavu dětské literatury, Beyond Paper Plane, v Hyundai Museum of Kids’ Books & Art. Výstava je produktem Českých center ve spojení s kurátorkou Emmou Hanzlíkovou a studiem OKOLO.

iLiteratura: Mluví se o „korejské vlně“ (zvané hallyu). Jak velkou roli v ní obecně hraje literatura? 
Michal Emanovský: Nejen pro mě je korejská vlna spojená převážně s pop hudbou a TV seriály. Na této vlně se ale svezly i filmy, výtvarné umění a literatura. Před 20 lety mi připadly snahy korejské vlády poněkud legrační, ale po letech se ukázalo, že strategie podpory pop kultury, ale i jídla vzbudila obří zájem o celou kulturu této země a dostala ji do popředí v celosvětovém měřítku.

iLiteratura: V Čechách je nejznámější autorkou Han Kang, i když vycházejí také další. Které korejské autory byste doporučil českému publiku? Určitě jsou nějaká témata (v beletrii i v non-fiction) v naší literární tvorbě méně zastoupená a korejské knihy by v tomto směru mohly být přínosné? 
Michal Emanovský: Čeští čtenáři jsou například zvyklí na detektivky z prostředí severských zemí. Korejská tvorba má úplně jiný nádech, který by mohl být pro čtenáře osvěžující a zajímavý. Příkladem může být kniha Sedm let temnoty od Čong Judžong, kterou mistrovsky přeložila Petra Ben-Ari. Kvalitní překlad je podle mne jedním z hlavních důvodů, proč se u nás korejské tvorbě relativně dobře daří. 
A přidal bych ještě jedno osobní doporučení od své korejské manželky: spisovatel Kim Jŏn-su. Pokud chtějí čtenáři pochopit historické souvislosti a korejskou společnost, tento autor je ve svých novelách krásně popisuje. Jeho literatura se nevěnuje velkolepým událostem, ale detailům, které se pak promítají do každodenních životů protagonistů jeho knih.

iLiteratura: Nedávno vyšel v největším jihokorejském anglicky psaném deníku Korea Herald článek o tom, že dospělí Korejci čtou knihy tak málo jako nikdy předtím. Jak se díváte na budoucnost četby v Koreji? Jak moc je v Koreji přijímán názor, který i v Česku hlásají někteří teoretici, totiž že i některé počítačové hry mohou člověku poskytnout umělecký zážitek a svojí myšlenkovou hloubkou mohou být srovnatelné s komplexními romány? 
Michal Emanovský: Mám pocit, že lidé čtou méně nejenom v Koreji, ale na celém světě. Knihy a videohry bych rozhodně neporovnával. Spíš se jedná o problém, na který se ve zmíněném článku jasně poukazuje, a to je lákavost či zábavnost obsahu nabízeného našimi telefony, jakkoli je zároveň i povrchní. Kvalita zážitku bohužel v dnešní době přestává být důležitým faktorem. Spíše jde o boj o naši pozornost. Nechci znít pokrytecky, chytrý telefon také používám často, ale jsem si vědom, že moji pozornost neustále svádí k obsahu, který není umělecký ani hluboký. Tento problém je v Koreji evidentní, hlavně když se projedete metrem. Všimnete si tam, že drtivá většina lidí nemá v ruce knihu nebo čtečku, ale telefon určitě.

iLiteratura: Do jaké míry Korejce zajímá evropská literatura? Nebo se orientují spíš výrazně jen na svoji, případně šířeji na asijskou kulturu?
Michal Emanovský: Přístup korejské společnosti k literatuře je odlišný od toho našeho. Na většině korejských škol nemají povinnou četbu kompletních knih, většinou jde jen o krátké úryvky. Většina univerzit ale publikuje seznamy doporučených knih. A od studentů, kteří se na tyto univerzity hlásí, se alespoň částečně čeká, že nějaký přehled mají. Jde přitom o směs autorů ze Západu i z Východu: mezi tituly doporučovanými nejslavnější univerzitou, Seoul National University, najdeme řadu děl korejských (spisovatel a aktivista Sang-sŏp Yŏm, romanopisec a politik Man-Džung Kim, agronom, filozof a básník Jak-jong Čŏng). Ale vedle toho též díla japonská (Jasunari Kawabata, Sóseki Nacume), čínská (Mencius, Konfucius), indická (Mahátma Gándhí, Upanišady) a dále velmi hojně i evropskou klasiku od antiky po současnost (Cicero, Augustin, Dante Alighieri, Dostojevskij, Thomas Mann, Samuel Beckett atd.) včetně non-fiction (Claude Lévi-Strauss, Michel Foucault, Thomas S. Kuhn, Douglas Hofstadter, Eric Hobsbawm). Z autorů pocházejících z Česka jsou v seznamu jen dva německy píšící, Franz Kafka a Sigmund Freud.

I přes alarmující zprávy ze zmíněného článku mám pocit, že se o literaturu v Koreji stále zajímá velké procento lidí. Korejci si rozhodně váží i vlastní tvorby a hlavně jazyka. Málo evropských čtenářů si asi uvědomuje, že knihtisk v Koreji má delší historii než ten evropský, Gutenbergův. Korejci nadále doufají, že se i jejich literatura dostane na výsluní, a toužebně čekají na svou první Nobelovu cenu za literaturu.