Deset let po začátku války na Donbase připomíná kniha Dcerka (Docja, 2019, č. 2024) ukrajinské spisovatelky Tamary Dudy (nar. 1976) události, které následně v roce 2022 vedly k invazi ruských vojsk na Ukrajinu a současnému konfliktu. Perspektivou nahlíženou z nejprve bezstarostného a následně ostřelovaného města Doněck vykresluje náladu kyjevské revoluce důstojnosti, stupňující se násilí proti proukrajinským aktivistům a útoky separatistů až po začátek války na Donbase.

Hlavní hrdinkou je introvertní „dcerka“, mladá žena, jež vybuduje úspěšnou dílnu na vitráže a lustry. Postupným vývojem událostí se však ze sklářství stane zakonspirovaná firma plná ranařů, hackerů a špionů a hrdinka se spolu s nimi zapojí do aktivit na podporu ukrajinské armády. Shromažďuje potraviny, pořádá sbírky, předává informace.

Ironická vypravěčka, která nemá problém sama sebe shazovat, se dostává do kontaktu nejen s vojáky, ale i se znásilněnými mladičkými dívkami, důchodci podporujícími ruskou stranu či vypočítavými lavírujícími podnikateli. Narážíme tak na motivy, jež typicky zobrazují donbaskou oblast – tradice důlní těžby, symbol banderovců, šíření dezinformací, narůstající počet opuštěných domů a bytů, rozšiřující se šedá zóna nikoho či problematická jazyková otázka (dobově převládající ruština, již následně nahrazuje ukrajinština, která signalizuje, na čí straně mluvčí stojí).

Kniha se prezentuje jako román, současně ale akcentuje inspiraci skutečnými událostmi – text je založen na příbězích, autorkou sesbíraných v době, kdy se zapojovala do pomoci ukrajinské armádě. Přestože tedy sledujeme jednu hlavní hrdinku, ne všechny události se ve skutečnosti staly téže osobě. Střední část Dcerky, časově situovaná po květnu 2014, je tak tvořena sekvencí epizod, jež na sebe navazují jen volně a mají sloužit především jako názorné příklady tehdejšího chaotického a nebezpečného života v nárazníkové zóně. Převládají v nich akční scény pašování, zajetí, výbuchů, střelby, zranění či konspirace a příběhová linie se vytrácí.

Vyprávěcí styl se mnohem více než románovému narativu podobá reportáži, a to zvláště v úsilí o jasné vylíčení situací, osvětlování tehdejších reálií či pro čtenáře těžko představitelných skutečností. Současně se text snaží vyklenout nosný příběh jedné „obyčejné ženy“, jež se ve vyhrocené válečné situaci stane hrdinkou, a jejích blízkých přátel, jichž se boje se separatisty tragicky dotknou. Kniha proto obsahuje epizody se symbolickým významem, nejčasněji vlastenecky zabarveným, které mají akčnímu a svědeckému vyprávění dodávat další rovinu. Hrdinka ve falešných dokumentech příznačně získává jméno Viktorija, tedy vítězství; z Doněcka si v závěru odváží kočku (s devíti životy) Básju, která přežila ostřelování; hrdinka na začátku vytváří skleněné vitráže a lustry, tedy křehké luxusní produkty, jež se ze všech nejdříve stanou obětí bombardování a výbuchů.

Tyto mnohovýznamové motivy však nejsou pokaždé do knihy zakomponovány koherentně, jako by se reportážní intence beletrizaci vzpírala, respektive jako by se autorce ze skutečnosti nepodařilo udělat román dokonale. Například motiv vitráží po první třetině knihy zcela mizí a nakonec je úplně jedno, že se na začátku k této profesi hrdinka cítila bytostně předurčena – v dalších částech se se slovníkem, metaforikou či imaginací její tvorby nijak nepracuje (kromě názvů kapitol, jež ve výsledku působí jako manýra, a toho, že jednou v opuštěném domě narazí na svůj skleněný výtvor).

Podobně nedotaženě se zachází s rodinným tajemstvím. Výtvarný cit, který hrdinka ze dne na den v kreativním záchvatu až platónského tvůrčího třeštění objeví a okamžitě bez námahy zprofesionalizuje, měla prý zdědit po matce, která kdysi beze stop zmizela; postava matky se opět vynořuje až v závěru, kdy hrdince kolega Borysovyč nestihne před smrtí doříct, co o ní věděl. V identitě vypravěčky to však žádnou roli nehraje, během aktivit v Doněcku nenachází ani nehledá žádné stopy, s babičkou toto téma neotevírá.

Hrdinka sama má být jakousi herojskou postavou, ukrajinskou Slávy dcerou – bezdětnou, energickou, kreativní, s týmem mužů okolo, jež jako anděl strážný pomáhá neorganizovaným a nevybaveným vojákům. Jako by měla být ztělesněním všech ukrajinských žen, které vařily pro armádu, pečovaly o ostatní a zapomínaly na sebe. Toto poselství o naději a nezdolnosti ukrajinského národa, tvořící patrně jádro debutu Tamary Dudy, je nepochybně morálně silné, jen tedy z knihy nedělá román vysoké umělecké úrovně.