Na rozdíl od starověku a středověku dnes životopisy křesťanských světců nevznikají výlučně za účelem zdůraznění jejich svatosti. Moderní románová zpracování, často vydávaná i v nakladatelstvích s církví nijak nepropojených, se obvykle naopak snaží světce představit jako lidi nikoli dokonalé, nýbrž i chybující, pochybující. Někdy zdůrazňují také jejich pohanský původ či přinejmenším přetrvávající pohanské vlivy, které na jejich chování a myšlení působily. V české tvorbě vedle dnes již v podstatě klasického románu Aleny Vrbové V erbu lvice (1989) o tehdy ještě pouze blahoslovené Zdislavě z Lemberka, který se dočkal i úspěšného filmového zpracování, můžeme z mladších románů zmínit zpracování osudů svaté Ludmily s názvem První kněžna (2010) od Jiřího Bílka nebo román Kníže Václav (2005) Zuzany Koubkové, z těch ještě novějších pak jistě stojí za pozornost Tajemství (2021), v němž Tereza Dobiášová přibližuje osudy svaté Anežky České. Na dávnou tradici legendistiky navazuje svou prací historik a bohemista Libor Rösner (nar. 1977), který má na kontě už několik útlých titulů, většinou o méně známých světcích a světicích (sv. Markéta z Cortony nebo sv. Filomena skutečně budou znít povědomě nejspíše jen úzkému okruhu odborníků). V aktuálním titulu se autor zaměřil na postavu patřící přeci jen mezi ty známější, totiž na svatou Kláru. Stejně jako některé autorovy předchozí knihy i Sv. Klára s podtitulem Chudá paní z Assisi vyšla v nakladatelství Christianitas, které se zaměřuje na produkci katolicky orientované literatury.

Hned v první kapitole je čtenář postaven před výřečnou chůvu, která Kláru svým specificky jadrným způsobem seznamuje s nejnovější potřeštěností, s níž obyvatele města šokoval „ten mladý Bernardone“, kterého budou další generace znát jako svatého Františka z Assisi. Ačkoliv i dospívající dívka nad těmito kousky kroutí hlavou, postupně si uvědomuje, že Františkovo zaujetí pro život v odevzdanosti Bohu nalézá v jejím nitru pozitivní odezvu. Před otcem a jeho bratry však musí své myšlenky tajit, neboť jako dcera vévody má dle nich předurčenou zcela odlišnou životní dráhu a jejím hlavním úkolem je především se správně vdát. S pomocí dobré přítelkyně se Kláře ale podaří s Františkem navázat kontakt a postupně v sobě nechává uzrát rozhodnutí ho na jeho cestě následovat.

I díky přítomnosti výřečné chůvy hned v prvním odstavci knihy by čtenář očekával, že se bude jednat o historický román postavený na scénách, které si lze v duchu snadno vizuálně představit. Velice rychle se nicméně ukáže, že gros celé knihy leží v Klářiných niterných pocitech, postupně nabírajících formu naprosté uzavřenosti vůči okolnímu světu a zasvěcení klášternímu životu. Tomuto pojetí se vymyká v podstatě jen jedna kapitola, v níž autor popisuje negativní reakci, s jakou se Klářino rozhodnutí vstoupit do kláštera setkalo u její rodiny. Scéně, kdy si její otec se svými bratry vynutí rozhovor s dcerou v hábitu novicky, zatímco před klášterní branou vyčkává několik desítek vévodových ozbrojenců, nechybí napětí ani spád stojící v příkrém kontrastu s poklidným jazykem ostatních kapitol. Uvedená kapitola je rovněž jedním z mála případů, kdy těžiště tvoří přímé řeči postav, v jiných částech totiž autor většinu klíčových okamžiků Klářina života (první kázání, které Klára z Františkových úst vyslechne, či jejich první osobní setkání) toliko popisuje a čtenáři zprostředkovává dojmy především skrze Klářino prožívání.

Ve středověké legendě o životě určitého světce nesměly chybět ani zázraky, které se kolem daného světce odehrály, a tohoto pravidla se drží i Rösner, užívá jich však v průběhu románu poměrně střídmě a většinu z nich zachycuje v samostatné kapitole. Dle očekávání je text prodchnutý i mnoha biblickými aluzemi, u kterých Rösner podobně jako jeho středověcí předchůdci evidentně očekává, že je čtenář dokáže i bez bližší nápovědy identifikovat.    

Inspiraci středověkými legendami lze vysledovat i v motivu nadšených následovnic, které se Klárou nechávají inspirovat a postupně kolem ní vytváří živé řeholní společenství, v němž jediný problém představuje občasná neshoda v otázkách konkrétní podoby služby Bohu. Oproti tomu praktické záležitosti jako shánění obživy nebo topiva na zimu, údržba kláštera a podobně jsou ponechány Božímu milosrdenství a vždy se nějak, příznivou shodou okolností či přímo zázrakem, vyřeší. To lze sice vyhodnotit jako další znak, typický pro středověkou legendistiku, dnešní čtenář je však přeci jen světu, v němž Klára a její současníci žili, vzdálen a detailnější rozpracování těchto dílčích témat by jistě umožnilo si lépe představit dobové životní podmínky. Koneckonců, v prvních kapitolách knihy autor rozebírá poměry v domácnosti Klářiny rodiny také natolik podrobně, aby si čtenář mohl udělat bližší představu.

Mezi postavami, míhajícími se dějem, nalezneme i Anežku Přemyslovnu, se kterou Klára komunikuje prostřednictvím psaných listů, samozřejmě sv. Františka a v neposlední řadě i několik papežů, s nimiž Klára vede boj o uznání vlastní svébytné regule vyznačující se privilegiem chudoby. V souladu s historickými fakty i legendistickými topoi se Klára papežského schválení svého celoživotního díla i v Rösnerově románu dočká až na smrtelné posteli.

Na rozdíl od jiných výše zmíněných životopisných románů o křesťanských svatých, snadno srozumitelných i nevěřícím čtenářům, román o svaté Kláře cílí na čtenáře věřící. Tím se sice staví stranou současného mainstreamu, přesto může obohatit i čtenáře nevěřící. Pokud po něm sáhnou, umožní jim snáze si představit duchovní svět středověkého člověka, který se od toho našeho v mnohém lišil.