Mezi širšími nominacemi letošního ročníku ceny Magnesia Litera v kategorii debut roku nalezneme i román Jako po drátku od ústeckého rodáka Ondřeje Šance (nar. 1979). Autor prací na knize strávil sedm let a výsledkem je „velký český román o diskriminaci a rasismu, který se vám dostane pod kůži“, jak jej charakterizuje tisková zpráva nakladatelství Argo. K tomu lze dodat, že pojednává též o chudobě, touze po štěstí a lásce i o odvaze změnit dosavadní život.

Vyprávění je prostorově i časově velmi rozmáchlé, děj sledujeme v rozmezí let 1850 a 2014 na vícero místech, od oblasti Kysuc na slovensko-česko-polském pomezí přes Prahu a její okolí či Krušnohorsko až po různé regiony Spojených států. Posledně jmenovaná země samozřejmě plní roli slibovaného ráje nabízejícího příchozím dostatek práce a bohatství, v tomto zápase však neuspějí všichni – a snad neprozradíme příliš, když předešleme, že postavy románu mezi tyto šťastlivce nepatří.

Zpočátku ale takovýmto dramatickým přesunům v prostoru nic nenasvědčuje, první kapitoly čtenáře zavádí mezi chudé kysucké vesničany, jejichž nelehký životní úděl obnáší především chov ovcí, pašování alkoholu a dlouhodobou nepřítomnost většiny mužů, kteří se jako potulní dráteníci snaží ve vzdálených oblastech vydělat dost peněz pro obživu rodiny. Bezútěšné poměry dopadají obzvláště krutě na romskou rodinu Ďurčových, až se nakonec matka Mária rozhodne s dětmi také zkusit štěstí v daleké cizině. Poměrně záhy se pak v centru vyprávění ocitne její syn Zoltán, kterého sledujeme od útlého dětství až po kmetský věk. Zoltán je opakovaně konfrontován se sociálními rozdíly, násilím, zločinem a svévolí úřadů, na druhou stranu si dokáže najít přátele, díky své zručnosti si poradí i v poměrně bezvýchodných situacích. A nakonec se mu poštěstí i založit rodinu.

Tyto chronologicky vyprávěné pasáže jsou protkány kapitolami ze života jakéhosi Adama, u nějž čtenář spíše tuší (než jasně vidí) příbuzenské spojení se Zoltánem. Zasazeny jsou do období přelomu let 2013 a 2014, mnohé z ústrků a problémů, jimž Adam čelí, se ale do značné míry podobají těm, které o sto a více let dříve řešil Zoltán. I když v novém tisíciletí lidé neumírají kvůli hladu a banálním nemocem, zdá se, že ohledně životní perspektivy je na tom Adam, od dětství konfrontovaný se systémovým rasismem, hůře než kdysi Zoltán. Ten se musel potýkat hlavně s předsudky vůči chudým lidem obecně, teprve když se děj románu začíná blížit druhé světové válce, zachycuje jasně sílící protiromské tendence ve společnosti, což na vlastní kůži pocítí Zoltánovi potomci. Situaci ve 21. století pak Adam vystihuje například v rozhovoru s Petrem, u jehož rodiny nachází dočasné útočiště: odhaluje zásadní propast mezi světem Romů a majoritou, kterou bude velmi složité překlenout. Podobně závěrečná scéna celé knihy ukazuje na bezvýchodnost postavení Romů v dnešní české společnosti a slouží jako názorná ukázka vysvětlující příčiny jejich obvyklé nedůvěry vůči systému.

Navzdory zmíněnému širokému záběru románu v čase a prostoru charakterizuje knihu určitá sevřenost, kdy se téměř veškerý děj odehrává pouze okolo postav, které jsou v dané chvíli hlavní, ať už jde o Máriu, Adama, Zoltána, nebo posléze jeho syna. Postavy pak z proudu vyprávění mizí a ani čtenář, ani další protagonisté netuší, jaké jsou jejich další osudy. Druhým specifikem románu jsou dosti náhlé, až filmové střihy na začátku kapitol, kdy se děj posune i o několik let a čtenář se zničehonic ocitne na zcela jiném místě. Teprve zpětně se pak ze vzpomínek postav dozvídá, co se v nepopsaném mezidobí odehrálo a kam se vlastně postavy přesunuly. Autor dokáže dobře využít možností, které mu tento poměrně jednoduchý literární trik umožňuje, a v jedné z posledních kapitol si ze čtenáře tímto způsobem i nepokrytě vystřelí.

Šanc na nás pomrkává i zakomponováním několika skutečných historických postav do děje románu, které však dlouho vystupují téměř inkognito a jejich identitu čtenář odhaluje teprve postupně. Jedná se o jména známá především milovníkům dobrodružných románů, autor ale zvládá jejich zapojení do děje bravurně a jejich přítomnost nepůsobí v jeho žánrově dosti odlišném vyprávění nijak rušivě. Totéž lze konstatovat i o nadpřirozených motivech, jimiž kniha sice nehýří a pro děj samotný nemají hlubší význam, víra v ně ale dokresluje myšlenkový svět nejen romských postav. 

Šancův debut si skutečně zaslouží onen někdy snad až nadužívaný přívlastek „vyzrálý“. Autor zvládá vykreslit nejrůznější lokace i situace, jeho postavy jsou psychologicky propracované a jejich neobvyklé životy a především vytrvalost, s jakou čelí nepřízni osudu, se opravdu dostanou pod kůži. Klíčové téma rasismu, které dílo charakterizuje, je do děje zakomponováno nenásilně, čtenář může místy zapomenout, že hlavní postavy patří k romskému etniku – aby mu to pak o to drsněji připomněla některá z epizodních postav. Žádná prvoplánová agitace ve jménu tolerance, ale plnohodnotný román vysokých uměleckých kvalit.