Ve Finsku oceňovaná autorka Pirkko Saisio (nar. 1949), která započala literární kariéru už před padesáti lety, se do povědomí českých čtenářů dostala bohužel až loni, avšak nástup to byl nepřehlédnutelný. Nakladatelství Host totiž v témže roce vydalo hned dvě její díla: monumentální román Trýzeň (Passio, finsky 2021) a první část autofikční Helsinské trilogie, Nejmenší společný násobek. Další dvě části trilogie se připravují k vydání v jednom svazku letos v květnu, kdy bude tato spisovatelka, ale i dramatička, režisérka a herečka jedním z hostů pražského veletrhu Svět knihy.

Romány v románu

Román Trýzeň, nominovaný v roce 2021 na cenu Finlandia, se od osobní a velmi intimní Helsinské trilogie liší množstvím postav i časovým záběrem přes půl tisíciletí, jakkoli jsou si hlavní témata obou děl do jisté míry podobná: přežití, náboženství a spiritualita, rodinné vztahy, láska, vášeň i strach, identita – prostě smysl života. Nicméně mluvit o Trýzni jako o jednolitém románu je trochu zavádějící. Každá část knihy pojmenovaná po místu či městu, v němž se odehrává, je v podstatě samostatným románem s novým prostředím i s novými postavami, které jako různá ramena téže lidské řeky putují Evropou z jihu na sever. S každou další částí se čtenář ocitá zase o pár desítek let dál a v jiné evropské zemi, a tak se z Florencie přes Benátky vydává do Vídně a dále do Polska, Ruska, Estonska, Finska a Sovětského svazu.

Autorka se však ve všech epochách i na všech místech pohybuje s naprostou přesvědčivostí a dokonale prokresluje atmosféru každé éry, každého prostředí. Stejně působivě líčí postavy historické i ty, které v dávných kronikách zanechaly jen pramalou stopu. Jsou mezi nimi ženy i muži, urození i chudí, řemeslníci, umělci i obchodníci. Bravurní vypravěčství Pirkko Saisio známé už z mnoha jejích předchozích literárních i dramatických děl se v Trýzni projevilo skutečně naplno. Je fascinující, s jakou lehkostí jednotlivé příběhy splétá a posouvá ze století do století, jak živě její vyprávění protkané historickými detaily působí. Navíc jako zkušená dramatička a autorka filmových scénářů přesně ví, jak dávkovat napětí a vybudit čtenářskou pozornost. S mnohovrstevnatým a velmi obrazným jazykem originálu, stejně jako s množstvím postav rozličných národností se překladatel Michal Švec vyrovnal více než dobře, byť musel odlišit různá prostředí, vystihnout jazyk mnoha profesních skupin, náboženství a ideologií, a to vše na ploše téměř pěti set let a více než šesti set stran.

Putující šperk

Dlužno podotknout, že většina příběhů je plná krutosti a nejrůznějších úskoků, čistá láska a milosrdenství zasloužené odměny dojdou jen málokdy. Vyzdvihnout jen některé dějové linky by bylo nespravedlivé vůči ostatním, protože fascinující jsou svým způsobem všechny. Propojuje je hlavní „postava“ knihy, zlatý šperk zdobený diamanty a dalšími drahými kameny, který od manžela dostala kněžna Vasariová a který v průběhu staletí pochopitelně mění majitele, ale zásadním způsobem i podobu.

Kněžna na počátku románu přemítá, zda onen vzácný klenot přináší svému držiteli blahobyt, nebo záhubu. Jenže šperk jako takový není nositelem zla ani dobra, to jen někteří lidé jsou pro zlato ochotni udělat téměř cokoliv. Celkové vyznění románu však není pochmurné, v každé době a v každém osudu lze nalézt aspoň náznak naděje, ačkoliv někdy jen nepatrný.

Historický román?

Sama Pirkko Saisio polemizuje s tím, když literární kritika Trýzeň označuje jako román historický. Evropské dějiny podle ní tvoří jen kulisy jednotlivých nadčasových příběhů, v nichž podstatnou roli hraje i prvek náhody. V pozadí se míhají vesnice i města, hřbitov, klášter či gulag, ale hlavní pozornost je upřena na dramatické lidské osudy plné vášně a utrpení. Obraz každé doby se jako kaleidoskop skládá z počínání, prožitků, ale i snů lidí, kteří v ní žijí, a v každém se zrcadlí kousek dějin, které se propisují do životů dalších generací.

Saisio si klade otázku, co je bez ohledu na historické období k přežití nejdůležitější, co lidstvo pohánělo a pohání vpřed? Úspěch a láska mají mnoho podob, pokrok pro jedny může být zkázou pro jiné. Jestli se evropská společnost vyvíjí kýženým směrem, nechává autorka na čtenáři. Tolerance, otevřenost a spolupráce se však podle ní zdají být hlavní pozitivní hybnou silou, zatímco slepá vášeň a násilí vedou jen k záhubě. Jakkoli lidský život vždy byl a je trýznivý a nedokonalý, je stále to nejcennější, co máme.