Knihám vydaným vlastním nákladem autora či prostřednictvím některé z mnoha crowdfundingových nakladatelských služeb se recenzenti spíše vyhýbají, a když už po některé z nich z nějakého důvodu sáhnou, obvykle si svůj negativní názor potvrdí (jak si ostatně věrní čtenáři iLiteratury jistě vybaví při vzpomínce na jednu takovou recenzi z pera Pavla Mandyse, která rezonovala nejen v diskusi, ale i v dalších článcích). Ale podobně jako lze na bleším trhu občas koupit nerozpoznaný originál nějakého malířského mistra, lze i mezi knihami vydanými vlastním nákladem někdy narazit na titul hodný pozornosti. K těmto příkladům patří i rozsahem nevelká novela Štěpán od táborského autora, jinak též podnikatele a bývalého politika (mimo jiné stál u zrodu táborské pobočky Občanského fóra) Jiřího Návary (nar. 1957). Ten se již autorsky spolupodílel na publikacích „z dílny Cílek & spol.“, jak je označil kolega Lukavec (Tři svíce za budoucnost, Něco se muselo stát), jako debutující romanopisec se nicméně obrátil jiným směrem a na základě vzpomínek vlastní rodiny a dalších pamětníků literárně zpracoval pohnuté období let 1945–1951 na příkladu Tábora a blízkého okolí.

Titulní postavou je jistý Štěpán Kuchař, kterého poznáváme jako údržbáře pracujícího v německém polním lazaretu v Táboře. Lazaret se nachází v budově, v níž dříve sídlila – a po válce opět bude sídlit – Zemská vyšší rolnická škola. Označení „titulní postava“ není v souvislosti se Štěpánem zvoleno náhodou, neboť jej (ani žádnou z dalších postav) nelze dost dobře charakterizovat jako postavu hlavní, Štěpán je spíše jen jakýmsi pozorovatelem, archetypem onoho obyčejného člověka, který, sám nepozorován a opomíjen, sleduje, jak se společenské poměry i chování lidí plíživě, ale nezadržitelně mění.

Zatímco Štěpán měnícími se poměry proplouvá, do značné míry ponechán okolím žít si po svém (výjimku v tomto ohledu představuje pokus místní buňky KSČ ho získat do svých řad), jeho bratr Adolf, který převzal po otci kovárnu v rodné vsi, se z respektovaného spoluobčana postupně stává vyvrhelem, přičemž on sám stále zůstává vyznavačem týchž hodnot a své chování nemění. Na rozdíl od nejhlasitějších zastánců nových pořádků, kteří se svou angažovaností snaží zastřít vlastní skutečné i domnělé morální poklesky z doby okupace.

V určitém smyslu slova lze jako hlavní postavu vnímat právě budovu zmíněné zemědělské školy, s níž jsou osudy většiny vystupujících postav nějakým způsobem spjaty, ať už jde o samotného Štěpána, německé vojáky a ošetřující personál, nebo posléze profesorský sbor a studenty, kteří se do budovy po osvobození opět vrátí. Autor čtenáři předkládá ukázky postupně slábnoucí svobody a sílícího vlivu KSČ – do školy nově chodí pravidelné kontroly prověřit obsah nástěnek, nenápadnou manipulací se komunistům podaří docílit toho, že na piedestal před školou se nemůže vrátit před nacisty ukrytá socha Antonína Švehly, do osnov výuky jsou zařazeny Lysenkovy a Mičurinovy pseudovědecké genetické teorie o dědičnosti získaných vlastností (čtenáře se zájmem o bližší informace k tomuto tématu lze odkázat na publikaci britského historika Simona Ingse Stalin a vědci), zatímco výzkumy západních odborníků jsou zatlačovány do pozadí. Štěpánovýma očima pak autor glosuje i selhání elit třetí republiky, které v knize reprezentuje právě profesorský sbor školy. Zatímco kantoři předpokládají, že ostatním stranám se podaří výstřelky KSČ udržet v rámci demokratického systému, studenti se naopak bouří a proti komunisty zaváděným novotám protestují. Což se nakonec v závěru knihy obrátí proti nim, kdy je části nejproslulejších kverulantů z rozhodnutí vyšších míst zabráněno jít k maturitě. Tento zásah do dosavadní školní autonomie sice otevře většině učitelů oči, v roce 1951 už však žádná odvážná vystoupení nic nezmůžou a studenti skutečně k maturitě připuštěni nejsou.

Silnou stránkou dějově poměrně jednoduché knihy je vykreslení dobové atmosféry, kdy autor dokáže několika větami zachytit konkrétní příklady měnících se nálad ve společnosti (snad jen explicitní srovnání nacismu a komunismu, podávané opakovaně přímočarou formou, může navzdory svému morálnímu poselství působit poněkud školometsky rušivě a možná by si zasloužilo hlubší propracování). K zachycení postupné proměny společenského klimatu přispívá i velmi omezené využívání přímé řeči, která se většinou v textu vyskytne spíše ve formě citátu dokreslujícího myšlenkové pochody leckdy anonymních postav než jako prostředek skutečného dialogu. S přímou řečí se bohužel pojí i výtka vůči korektorce výsledné podoby textu, neboť v řadě případů není zakončena odpovídající interpunkcí, což spolu s některými dalšími chybami (namátkou „UNNRA“ místo UNRRA, „zeptat se ta to“, „držel v ruce loveckou puškou“, „šel domu“, „mít sebou“) představuje další rušivý element v textu. Podobných nešvarů ovšem v dnešní době bohužel není prosta ani produkce některých renomovaných nakladatelství.

Jako celek je ale nutné knihu ohodnotit jako velmi podařený debut, který čtenářsky přístupnou formou znázorňuje jedno z klíčových období moderních českých dějin, nadto v zasazení do regionu konkrétního menšího města a jeho okolí, což představuje žádoucí doplněk k převažující pragocentrické perspektivě, která si ve výzkumu i beletrii dosud udržuje dominantní pozici.