Je literatura elitářská?

Je literatura elitářská?

Jedna má nedávná recenze vyvolala výrazně více reakcí, a mnohé i vyhrocené, než většina jiných. Přitom se netýkala žádné významné nebo čtenářsky populární knihy.

V recenzi na detektivku Magdaleny Červinkové jsem se věnoval i způsobu fungování nakladatelské služby Pointa a podobných podniků zaměřených na vydávání knih začínajících autorů, pokud si na vydání své knihy dokáží sehnat prostředky. Publicistu Adama El Chaara v online časopise H7O text dokonce vyprovokoval k docela ostrému výpadu vůči mně i časopisu iLiteratura jako celku. El Chaar se bohužel dopustil chyby hned v první větě svého článku, což spolu s jeho tónem svědčí přinejmenším o nepozorném a předpojatém čtení mé recenze. I proto nemá smysl jeho text rozebírat ani na něj reagovat, nicméně jedno tvrzení si rozbor zaslouží, protože se opakovaně objevovalo i v reakcích čtenářů pod onou recenzí na iLiteratuře.

V některých čtenářských komentářích je to prosté konstatování, v jiných a u El Chaara už spíše obvinění: elitářství. El Chaar naznačuje, že jakožto organizátor knižních cen Magnesia Litera opovrhuji Pointou a dalšími „nakladatelskými službami“, které dávají šanci nezavedeným autorům. Je pravda, že literární ceny všude na světě se snaží z rozbujelé produkce poukazovat na to nejlepší, a že tedy možná přispívají k vylepšení pozice některých autorů. Neboli: dělají z nich literární elitu. Je na tom něco špatného?

Jsem přesvědčený, že právě naopak. Že ze záplavy tisíců titulů, které u nás každoročně vycházejí, je zapotřebí upozornit na ty, které nějak vyčnívají, které jsou lepší než jiné. Je to v zájmu literatury jako celku, protože ta v jednadvacátém století chtě nechtě soupeří o pozornost s mnoha jinými způsoby zábavy nebo využití volného času a jakožto jedno z nejstarších uměleckých odvětví je možná pomalu, ale vytrvale v očích publika opomíjena ve prospěch modernějších, atraktivnějších médií. A literární ceny a literární kritika jsou tu od toho, aby čtenáři usnadnily proces výběru, aby mu nabídly to (nej)lepší.

Ceny mají výhodu v tom, že vyberou jednu nebo několik málo knih a těmi horšími se nezabývají. Literární kritika by si však měla všímat i slabší části literární produkce. Je důležité připomenout, že jejím hlavním úkolem a smyslem je služba čtenářům. Recenze se nepíší (nebo neměly by se psát) pro autory či nakladatele – jakkoli může recenze vést i dialog s autorem či nakladatelem – ani proti nim, měly by sloužit čtenářům, aby se po jejich přečtení rozhodli, zda má smysl danou knihu otevírat či nikoliv. I kritik si přitom přirozeně vybírá, kterým knihám z toho obřího množství chce věnovat čas: orientuje se podle jmen autorů i nakladatelů, dosavadních kritických reakcí i čtenářských ohlasů. Přednost dává autorům spíše známějším, protože na jejich nové knihy jsou čtenáři zvědaví nejvíce, a právě v takových případech dává psaní recenze nejvíce smysl. Což zároveň neznamená rezignaci na objevování jmen nových.

A jsme u onoho elitářství. Je elitářské o některé knize napsat, že je skvělá, a o jiné naopak, že je zoufale špatná? Jistě, vždy je to subjektivní názor, ale v případě dobré recenze by měl být vyargumentovaný a ideálně ještě podložený kritikovou kompetencí (díky studiu a čtenářské zkušenosti). To by mělo dobrou recenzi odlišovat od čtenářských dojmů na sociálních sítích nebo internetových databázích.

Slovo elita lze chápat v protikladných významech. V devadesátých letech se česká společnost upřímně snažila hledat nové elity, které by nahradily mocensky či ideologicky vytvořené „elity“ předlistopadové, v posledních letech ovšem prestiž a respekt elit v neutrálním slova smyslu (tedy lidí vzdělaných, inteligentních, invenčních a poctivých) citelně klesá. Souvisí to s vlivem sociálních sítí, s tím, že všichni mluví, ale nikdo neposlouchá, a že – bonmotem Jana Hřebejka – blbci se přestali stydět za svou blbost. Literatura se v tomto směru ještě drží – sice se velkému čtenářskému zájmu mnohdy těší knihy laciné a podbízivé (jako tomu bývalo v minulosti mnohokrát), ale vedle nich neopadá zájem ani o kvalitnější produkci. I díky literární kritice a cenám. Pokud takto chápeme elitářství, tak svět literatury elitářský byl a je – a doufejme, že ještě dlouho bude.

ILiGlosa

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

noe,

Už to vidím, děkuju

Magda de Bruin,

Ani já jsem za asi už skoro 20 let recenzování a zajišťování recenzí pro nizozemskou sekci nezažila, že by někdo zasahoval do výběru recenzovaných titulů. Jazykové sekce navíc fungují trochu jinak než třeba relax, takže dělat v rámci polemiky s jednou recenzí na krimi nějaké závěry o iLit. jako celku je o to nesmyslnější. Ale ani Pavlův popis toho, jak si kritik vybírá tituly (závěr třetího odstavce zdola), nemůžu za „svou“ sekci jednoznačně podepsat. V zásadě se snažíme podchycovat české překlady nizozemsky psané literatury. Nerecenzujeme (resp. nestíháme recenzovat) úplně všechno, co vychází, ale v přehledech vydaných titulů figuruje i vysloveně populární čtivo. Ano, při zajišťování recenzí mají přednost hodnotnější literární tituly (v tom směru se k elitářství hrdě hlásím), ale na čtivo (Sophie van der Stap, Hendrik Groen) už taky párkrát došlo.

Pavel Mandys,

Noe: Píše, že jde autorčinu prvotinu, ale je to už její druhá kniha, jak ostatně uvádím i ve zmíněné recenzi.

noe,

Můžu se pana Mandyse zeptat, jaká je ta chyba v první větě A. El Chaara? (Nechci "držkovat", jen mě to zajímá.)

Marie Voslářová,

Nedá mi to a musím dodat k onomu článku z H7O, že za asi 10 let recenzování pro iLiteraturu mi nikdy nikdo nebránil v psaní o čemkoliv včetně celkem obskurních publikací a rozhodně to není tak, že by se v redakci uvalovala nějaká embarga.