Velké evropské katedrály v minulosti sloužily lecčemu: fungovaly jako veřejná shromaždiště a místa světských radovánek. Některé činnosti provozované právě v katedrálách nám dnes mohou připadat, jak popsal například Norbert Ohler, podivné či nepatřičné: ve Florencii se kupříkladu v katedrále a na přilehlém náměstí konalo cosi na způsob módních přehlídek; při poutích pak poutníci, případně i přivedení psi někdy přespávali přímo v jejích prostorách. Primárně ovšem byly budovány coby sídelní svatyně biskupů a arcibiskupů, jako místa bohoslužeb, ale i královských korunovací nebo pohřbů. V tomto smyslu sloužily jako symboly duchovní a světské moci. (Leckteří více či méně povolaní „specialisté“ a ezoterici v architektuře katedrál hledají symboliku tajemných znalostí, svaté geometrie či duchovního probuzení.) Jak výrazně se ovšem významy, jež v nich měly být reprezentovány, proměňovaly v případě nedávno znovuotevřené pařížské katedrály Notre-Dame? A jak zpětně determinovaly její aktuální fyzickou podobu? To vše výmluvně esejisticky líčí čtivá a silně polemická kniha Mýty o Notre-Dame. Gotika, imperialismus a národ od historiků umění Ivana Folettiho a Adriena Palladina. Ta navazuje na nedávnou publikaci Opravdový středověk?.

Plod interkulturního setkávání

V knize o Notre-Dame autoři vysvětlují, že tento výrazný příklad francouzské gotické architektury byl plodem řady technických inovací, ke kterým nezávisle na sobě často docházelo mimo Francii, ba i mimo Evropu samotnou. Tato i další středověké katedrály tedy byly výsledkem setkání „evropské“ a „středomořské“ kultury a jsou důkazem toho, jak výrazně byla Evropa tehdy kulturně napojena na západní Asii či severní Afriku.

V duchu židovsko-křesťanské tradice byla i její výzdoba takříkajíc transkulturní: na galerii se například nacházely sochy biblických (židovských) vladařů, které ovšem začaly být mnohem později chybně považovány za portréty francouzských králů. Katedrála navíc byla svázaná s královským dvorem: odehrávaly se v ní a okázale slavily velké události vládnoucí dynastie Kapetovců: oslavy vítězství, politické ceremonie, pohřby, křty i slavnostní požehnání: „Bylo to místo, kde se posvátnost a moc potkávaly a vzájemně legitimizovaly.“

Ve jménu rozumu a francouzského impéria

Toto spojení se pak katedrále během revoluce a svržení monarchie roku 1789 stalo málem osudným: sochy údajných francouzských králů byly odstraněny, stavba byla přetvořena v „Chrám rozumu“, nového sekulárního náboženství. Když byl tento kult nahrazen uctíváním Nejvyšší bytosti, Notre-Dame hrozilo, že bude zničena. Zachránilo ji to, že v ní revolucionáři zřídili sklad vína ze sklepů padlé šlechty.

Následně ovšem posloužila jako kulisa při císařské korunovaci Napoleona i roku 1852 při slavnostním Te Deum, které mělo oslavit nově ustanoveného císaře Napoleona III. V 19. století byla stavba postupně svérázně restaurována – zásahy se odehrávaly v téže době jako práce na opravě katedrály v Kolíně nad Rýnem. Oba projekty odpovídaly na podobné zadání vycházející z podobné logiky: dát jasnou „národní“ identitu památkám, které byly původně plodem společné umělecké tradice. Restaurování se v tomto smyslu stalo „politickým činem“. Notre-Dame byla upravena tak, aby vypadala víc „francouzsky“ (tedy tak, jak soudobá věda definovala francouzskou národní gotiku), a katedrála v Kolíně zase nabyla „němečtějšího“ charakteru. (Jak k tomu uvádí Norbert Ohler, když pruský král Fridrich Vilém IV. kladl roku 1842 základní kámen pro dostavbu, řekl: „Všechno zlé, nespravedlivé, nepravdivé, a tedy neněmecké, ať je jim vzdáleno.“) 

„Restaurování“ jako manifest modernity

V procesu „restaurování“ se tak památky dob minulých začaly podobat tomu, jak si období jejich vzniku představovali současníci přestaveb. Po všech těchto zásazích je dnes často těžké rozlišit původní prvky od těch přidaných, výsledkem se stalo cosi na způsob sebenaplňujícího se proroctví: „Dějiny byly upraveny tak, aby odpovídaly vizi, která měla být nastolena.“ Tak jako byly neevropské kultury považovány za podřadnější a bylo třeba je „civilizovat“, tak i minulost byla vnímaná jako materiál, který je třeba upravit a zušlechtit.

Všechny oltáře a dekorace z pozdějších dob byly v duchu této koncepce odstraněny. Samotný kámen budovy byl drastickým způsobem „očištěn“, jinými slovy „byly zničeny jakékoliv pozůstatky původních dekorací“. Věnec kaplí v apsidě byl vymalován v neostředověkém stylu, který byl aktuálně považován za nejautentičtější. Výslednou stavbu autoři paradoxně označují za „manifest modernity“.

Nacionalista Macron?

Akcemi, které se v katedrále odehrávaly, byl současně zdůrazněn její nacionální, či někdy dokonce imperiální charakter. Když pak byla po požáru roku 2019 opravována, vrátila se posléze právě do této své „modernizované“ podoby, která ovšem s tou původní, středověkou, podle autorů „sdílí jen zdi“. Přičemž projev, který měl 7. prosince 2024 Emmanuel Macron při znovuotevření, se podle nich až příliš nesl v duchu konceptů 19. století a přehnaně zdůrazňoval nacionální aspekt. Přitom podle Folettiho a Palladina „mluvit o Notre-Dame znamená především mluvit o světě, kde jinakost a setkávání kultur poháněly nejodvážnější kreativitu mužů a žen minulosti“. Mnohem lépe než v jakémkoliv „národním příběhu“ se podle nich její původní koncepce zrcadlí ve snu Evropské unie narozené po roce 1945.

Na Macronovu obhajobu dodejme, že existují jiné jeho projevy, v nichž byl autory postrádaný evropský rozměr zastoupen více, například při zahájení Frankfurtského knižního veletrhu roku 2017. Tehdy francouzský prezident uvedl, že bez kultury by neexistovala žádná Evropa a že „knihy jsou naší nejlepší zbraní“. Obecněji můžeme uvést, že politici si z historie skoro vždy selektivně vybírali a vybírají, co se jim právě hodí, a i když je to asi smutné, je trochu nereálné od nich v jejich funkčním období očekávat projevy, v nichž by nezaujatě zkoumali nejednoznačné významy a vysvětlovali komplikované souvislosti. To je spíše role historiků – a přestože ani tato kniha není zcela nezaujatá, na základě argumentace ukazují, v čem vidí aktuální poselství katedrály oni. Proč ne: i historici mají své názory a je lepší je otevřeně projevit než skrývat za pseudoobjektivitu.