Pustit badatele do soukromí vlastní rodiny a zpřístupnit jim osobní sbírku fotografií a dalších archiválií nebývá snadným rozhodnutím. Je důležité, aby si obě strany lidsky „sedly“ a našly k sobě důvěru přesahující i obvyklou míru mezi příbuznými a blízkými přáteli. O to podařenější pak bývá výsledek, pokud se tyto základní premisy naplní. To je případ publikace Moji lidi, postavené na vzpomínkách a fotografiích nashromážděných Janem Hauerem (1947–2022). Díky práci editorek Renaty Berkyové, Kateřiny Čapkové a Heleny Sadílkové se v knize na příkladu Hauerova širokého příbuzenstva otevírá širokému okruhu zájemců svět českých Sintů a Romů, a to s časovým přesahem až do konce 18. století.

Zmíněné fotografie představují základ celé knihy. Vzpomínky samotného Jana Hauera, kterému bylo ještě dopřáno dožít se dokončení prací na publikaci, hrají spíše roli doplňujícího komentáře: kapitolky svou délkou až na naprosté výjimky nepřesahují tři strany. Poměrně volný tok vzpomínek, asociací a myšlenek navozuje představu, jako by čtenář seděl v blízkosti samotného autora a naslouchal jeho výkladu nad stránkami rodinného alba. Jak tomu v těchto případech bývá, občas by snad bývalo neuškodilo, kdyby editorky Jana Hauera trochu více přiměly držet se určitého tématu nebo jej požádaly o bližší vysvětlení některých popisovaných událostí, na druhou stranu jejich redakční přístup umožňuje lépe vnímat lidský rozměr předkládaných informací, které se netýkají jakési anonymní masy. Kniha je naopak plná konkrétních osobností, které Hauer bravurně zvládá zasadit do leckdy spletitých rodinných vazeb. Vzhledem k jeho hlubokému zájmu o dějiny vlastní rodiny i Sintů obecně pak překvapí Hauerovo konstatování, že k uvědomění si vlastní identity a k zájmu o historii rodiny dospěl sám. I jazyk Sintů, který on sám označuje jako „romanes“, si osvojil samostudiem, sestávajícím z pochycování výrazů zaznívajících na setkáních s příbuznými a přáteli. Rodiče se snažili sintskou identitu svou i svých dětí spíše oslabit, což souviselo s jejich tragickými zkušenostmi z druhé světové války.

Během romského holocaustu totiž přišli oba rodiče Jana Hauera o své původní rodiny i o řadu dalších příbuzných (obzvláštní emoce vyvolává především popis Hauerovy snahy získat fotografii Matěje, nejmladšího syna z otcova prvního manželství; výsledek této snahy se působivě odráží ve fotografické příloze). Nelze se tedy příliš divit tomu, že se rodina raději rozhodla integrovat do většinové společnosti a spíše nevyčnívat, jakkoliv lze z jiných míst Hauerova vyprávění vytušit, že v řadě ohledů se to nedařilo, protože velikostí svého majetku převyšovali i průměr tehdejší většinové společnosti. Zmínky o vlastnictví automobilů západních značek či o tom, jak Hauerův otec složitě plánoval obcházení předpisů týkajících se měnové reformy v roce 1953, sice nabourávají stereotypní obraz Romů a Sintů, na druhou stranu u čtenáře vyvolají pochyby o skutečném odhodlání Hauerových rodičů zapadnout a nevyčnívat. Hauerovi rodiče též několikrát zvažovali odchod do emigrace, dokonce i s dětmi již seděli ve známém Vlaku svobody, ale nakonec z něj ještě před začátkem celé akce vystoupili. Jiní příbuzní však úvahy o emigraci zrealizovali, na počátku 70. let přece jen odešel do Západního Německa i sám Hauer spolu s otcem, ale po nějaké době se rozhodli k návratu. Sametovou revoluci pak Hauer navzdory dřívějším úvahám o odchodu za svobodou vnímá spíše negativně, neboť porevoluční poměry přinesly romské populaci bídu a především nutnost čelit projevům neskrývaného rasismu. Příliš pozitivně Hauer nehodnotí ani současnost, kdy si stýská především nad tím, že mladou generaci nezajímá její původ, identita, zkušenosti či osudy předků a mezi lidmi se vytrácí i pospolitost a vzájemná solidarita. Do určité míry mu lze jistě dát za pravdu, na druhou stranu podobné žehrání k příslušníkům starších generací patří asi odjakživa.

Kam Hauerova paměť, ať už vlastní či zprostředkovaná, nesahá, pomáhá bílá místa zaplnit připojená studie Rodina Hauerova pohledem archivních dokumentů z pera Kateřiny Čapkové. Její výzkum opět nabourává řadu stereotypů, když autorka dokládá, že Hauerovi předkové získali v obci Kosov v tehdejším zábřežském okrese domovské právo již v dobách, kdy jeho získání zdaleka nebylo samozřejmostí ani u příslušníků většinové společnosti, a naopak se odhodlaně, i když marně bránili vystavení tzv. cikánských legitimací, k jejichž zavedení přikročilo meziválečné Československo dávno před tím, než se nad střední Evropou stáhla mračna nacismu.   

Bohatá fotografická část knihy – vzhledem k jejímu rozsahu není vhodné ji deklasovat na pouhou přílohu – zachycuje překvapivé množství motivů, prostředí i činností. Samy editorky v úvodu charakterizují záběry následujícími slovy: „Snímky překvapují kulturní a společenskou pestrostí i demonstrací měšťanských hodnot. Z obrázků zachycujících jak důležité milníky, tak všednodennost dýchá rodinná soudržnost, radost ze života i nenucená elegance. Ukazují fotografované z vnitřní perspektivy tak, jak si sami přáli být viděni. A nabízejí tak dramaticky jiný pohled na Romy, než s jakým se z historického i současného pohledu běžně neromská veřejnost setkává.“ K tomu se asi více doplnit nedá. Pravda, na archivní fotografie Romů v prvoválečných uniformách tuto charakteristiku úplně vztáhnout nelze, ty však představují cenný doklad propojení Romů s většinovou společností, na což se nejen v dobách romského holocaustu často zapomínalo. Ne všechna témata spojená s během lidského života se ovšem do knihy dostala; editorky v závěrečných poznámkách upozorňují, že některé fotografie sám Jan Hauer do knihy kvůli sintským tradicím zařadit odmítl, což se týká hlavně snímků zachycujících pohřby. 

Kniha Moji lidi představuje bohatý zdroj informací dokládající, že i ti, jimž se ve veřejném prostoru zatím nedostalo silného hlasu, ovlivňovali, spoluutvářeli a formovali naši nedávnou minulost a též současnost. Má tak potenciál vyvrátit nejeden přežívající stereotyp.