Kdo je ona tajuplná „poslední siréna“, na kterou nás láká již temně modrá obálka knihy? Poetický název lze zaměnit za poněkud zemitější termín „ochechule“ či Stellerova „mořská kráva“ – zmíněný druh poprvé objevil německý botanik a zoolog Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na nynějším Beringově ostrově. Právě v tomto bodě historie, po krátkém atmosférickém entrée v helsinském přírodovědném muzeu, začíná příběh, jímž finská autorka a literární vědkyně Iida Turpeinen (nar. 1987) uhranula čtenáře po celém světě.

Zatímco Stellera navzdory stále drsnějším podmínkám pohánějí vědecká fascinace a touha po vědění, ostatní námořníky zajímá hlavně přežití a zisk. O století později aljašský gubernátor Johan Hampus Furuhjelm zoufale dumá na tím, čím nahradit ušlý zdroj příjmů poté, co lovci kožešin vybili prakticky všechny tuleně a lišky v oblasti. Mnohé z postav žene tehdy obecně platné imperátorské smýšlení, že člověk smí, ba dokonce musí, všechno využít ve svůj prospěch. Již jeden z průvodních citátů z pera švédského přírodovědce Carla Linného působí zlověstně: „Člověk si svým rozumem podmaní i nejdivočejší zvířata, vyslídí a polapí i ta nejrychlejší, ba dostihne i ona, jež skryta prodlévají v mořských hlubinách.“

Populární ekofikce

Takzvané ekologické romány či ekofikce nejsou na poli literatury ničím novým ani zřídkavým. Z do češtiny přeložených Seveřanů píšících o enviromentální problematice nebo vztazích mezi lidstvem a jeho fyzickým prostředím můžeme jmenovat norského spisovatele Mortena Andrease Strøksnese (Kniha o moři), švédského autora Patrika Svenssona (Tajný život úhořů) či finskou spisovatelku Emmi Itärantu (Strážkyně pramene), přičemž zmíněné knihy žánrově oscilují mezi krásnou literaturou, naučným pojednáním nebo sci-fi.

Iida Turpeinen si pro svůj román zvolila kombinaci fikce a vědecké statě. Přímočaré až věcné vyprávění psané úderným přítomným časem, který čtenáře bezpečně vtáhne do děje, je hojně prokládáno různorodými texty, jako jsou lodní deníky, přírodopisné eseje, vědecké záznamy (třeba Stellerův podrobný tabulkový popis mořské krávy s přesně zaznamenanými mírami) nebo seznamy přírodovědných vzorků věnovaných Carské univerzitě. Kniha se zároveň nijak netají svým hlavním poselstvím – zas a znovu poukazuje na paradoxně tenkou hranici mezi objevováním a vykořisťováním, mezi rozumným pokrokem a bezuzdným drancováním, jímž člověk historicky nepoučitelně častuje své prostředí.

Za hranice vědeckého pojednání

Cesta napříč staletími ve stopách obětavých naturalistů, ziskuchtivých guvernérů a nadšených přírodopisců je bezesporu fascinující, napínavá i poučná, nabízí se však otázka, zda román, který sviští kupředu s účelnou přesností vědecké reportáže, nezůstává poněkud chladný, pokud jde o hloubku jednotlivých pasáží i klíčových protagonistů – budování postav jako by se místy omezovalo na jaksi odosobněné encyklopedické shrnutí jejich života a kariéry.

Na druhou stranu se v knize najdou i výjimky: třeba Constance, pološílená sestra gubernátora Furuhjelma, rodinou trpěná epileptička a stará panna s bohatým vnitřním světem, která se nejlépe cítí mezi vycpanými exponáty uprostřed aljašské pustiny, chytí čtenáře za srdce, stejně jako přátelský vztah mezi letitým profesorem přírodních věd von Nordmanem a jeho mladou asistentkou-kreslířkou Hildou Olsonovou v Helsinkách šedesátých let devatenáctého století. Závěrečná část románu zasazená do padesátých let dvacátého století, která s časovým odstupem působivě reflektuje vymírání a vyhynutí druhů, pak hloubku nepostrádá ani v nejmenším – nekompromisně připomíná, že mořská kráva vyhynula ani ne třicet let po svém objevení člověkem.

Poslední siréna v tradičně zdařilém překladu Vladimíra Piskoře je důležitým zamyšlením nad vztahem mezi pokrokem, věděním a odpovědností. V osmnáctém století byla příroda považována za nevyčerpatelný zdroj. Dnes jsme již poučenější, hamižnost a posedlost neustálým rozvojem s potenciálně katastrofálními následky však přetrvává i nadále. Na druhou stranu je kniha i příběhem o fascinaci přírodou a o lidech, kteří svou láskou k ní přispěli k rozvoji (nejen) přírodních věd. Především však hájí mořskou krávu a ostatní ohrožené druhy s citlivostí, která čtenáře uchvátí.