Necelé tři roky po francouzském originále Cher connard vyšel nejnovější román Virginie Despentes v překladu jako Čau debile. Na rozdíl od eseje Teorie King Kongatak čeští čtenáři nemuseli čekat na českou verzi téměř dvacet let; z obsahového hlediska se nicméně zdá, že obě knihy od sebe mnoho času nedělí. Feminismus, kritika patriarchátu, rozebírání sexuality – to vše se v knize Čau debile nachází, a Despentes tak i v románové podobě rozvíjí své předchozí teze. A přidává – kromě děje – několik témat navíc, především závislost nejen drogovou. Prostřednictvím dvou protagonistů (a jedné vedlejší postavy) o daných tématech přemýšlí, dodává k tomu své argumenty a nechává nás přihlížet tomu, jak si protagonisté vzájemně vyjasňují své názory a přehodnocují vlastní pozice.

Oscar Jayack, úspěšný spisovatel a alkoholik se stane dle vlastního mínění neoprávněnou obětí hnutí Me Too; Rebecca Latté je úspěšná stárnoucí herečka závislá na drogách. Tyto dvě postavy spolu navážou e-mailovou konverzaci tvořící páteř celého románu. Zbývající dílek doplňují blogové příspěvky feministky Zoé Katany, které svým obsahem a jazykem asi nejvíce navazují na Teorii King Konga. Zoé navíc není jen tak náhodnou postavou – právě ji měl Oscar v minulosti obtěžovat.

„Čau debile“ zazní hned v úvodu, jde o oslovení v e-mailu, kterým Rebecca reaguje na Oscarův instagramový příspěvek, v němž popisuje, jak ji potkal na ulici a k vlastní nelibosti si všiml, jak zestárla a zošklivěla. Jako mnozí „válečníci za klávesnicí“ Oscar zřejmě nečekal, že se Rebecca dosti drsně ohradí, a tak se hned začne omlouvat či vymlouvat – vůbec to tak nemyslel, vlastně chtěl jen upoutat její pozornost. Nebo snad šlo o vyjádření frustrace, že se mu nepodařilo si s ní něco začít, dokud pro něj byla atraktivní.

U výměny urážek by to mezi Rebeccou a Oscarem mohlo skončit, avšak díky tomu, že se vzdáleně znají z dětství a dospívání, přece jen naleznou společnou řeč a v e-mailovém kontaktu zůstanou; navzdory absenci fyzického setkání se sblíží, a dokonce vzájemně ovlivní další směřování svých životů. Autorce se podařilo knihu napsat tak, aby skutečně působila jako korespondence reálných osob, a vzhledem k jejich povolání i společenskému postavení (a také společensko-kulturnímu pozadí Francie) místy připomíná korespondenci Michela Houellebecqa a Bernarda-Henri Lévyho vydanou pod názvem Veřejní nepřátelé. Oba protagonisté si, podobně jako zmínění veřejní intelektuálové, pomocí e-mailů třídí myšlenky, zdůvodňují a rekapitulují svou minulost. A ukazuje se, že shoda mezi nimi je mnohem větší, než se zprvu zdálo.

Čím více se protagonisté vzájemně odhalují, tím více narůstá jejich trojrozměrnost. Sebelítostný prasák zneužívající svého postavení a drsná feministka? To zní jako protiklady, ale ve skutečnosti jde jen o marginální část jejich životů, jejich osobností. Pakliže se Virginii Despentes v této knize něco obzvlášť daří, je to boj proti polarizaci a škatulkování – Oscar navzdory své kauze sexuálního obtěžování zastává mnoho feministických názorů, aniž by si protiřečil, a především aniž by připadal čtenáři jako nesourodá karikatura. Rebecca nemá problém mít blízký vztah s Oscarem a zároveň ho považovat za debila. Nevybírá si, jestli se bude bavit s Oscarem nebo Zoé, baví se s oběma. Třebaže je feministka, neměla v mládí problém sexualizovat vlastní tělo, když jí to přineslo nějakou výhodu.

Závislosti

Jedním z primárních témat knihy je jistě závislost, s níž bojuje každý z protagonistů. Kromě drog (včetně alkoholu) jde též o závislost na mobilu, internetu či sociálních sítích a komentářích pod blogovými příspěvky. Ani zde se autorka neuchyluje k černobílému vnímání problematiky – nemá problém ústy (či spíše klávesnicemi) protagonistů sdělit, že alkohol a drogy mohou přinést obrovské množství zábavy, úlevy, pocitu moci. Nebo mohou být užívány (či zneužívány) terapeuticky ve snaze utlumit emoce, dočasně se vymazat z existence a po restartu se vrátit. Anebo jde o cílenou sebedestrukci, kdy si je člověk vědom všech negativ a nebere drogy přesto, ale právě proto.

Ovšem ať už se tím člověk ničí, nebo baví, má to vliv i na okolí – až po delší době střízlivosti a docházení na sezení anonymních narkomanů, rovněž díky korespondenci s Rebeccou si Oscar uvědomí, že své nevhodné chování vytěsňoval a vlivem drogového oparu (a též patriarchálního nastavení společnosti) měl dojem, že když Zoé pronásledoval, stalkoval a bombardoval nevhodnými zprávami, šlo vlastně jen o něco úsměvného. Vždyť kolik „romantických“ filmů podobné chování glorifikuje? Také zjišťuje, že když mu jeho vlastní dcera nevěří a má ho jen za feťáka, je to na základě jejích zkušeností s jeho opilými stavy, nikoliv pomluv ze strany Oscarovy bývalé manželky. Také Rebecca dochází k zásadním zjištěním: kolikrát brala drogy kvůli společenskému nátlaku – aby si udržela drsnou image; protože se to tak v branži dělá; uvědomuje si, že opravdu není výjimečný člověk, který drogy zvládá, má je pod kontrolou, má na ně výjimečnou toleranci a podobně. To vše jsou především výmluvy, kterými si vesměs každý závislý člověk obhajuje své jednání. Včetně třeba záludných kliček mysli, kdy si abstinující osoba již předem obhajuje svůj případný pád, který nenastává omylem, ale skutečně jde o postupný proces – dá si jenom jedno pivo, je to speciální příležitost, chce si jen zkusit, jestli už nad tím má kontrolu…

Ačkoliv autorka nakousne i závislost na sociálních sítích – třeba v případě Zoé, která se nedokáže udržet a čte nenávistné příspěvky na svém blogu a pak se z toho psychicky hroutí – není tato rovina tolik rozpracovaná jako závislost na drogách a alkoholu, spíše se zde jen lehce tematizuje skutečnost, že to může být spojeno s podobnými vzorci chování a mít podobné důsledky.

Pozitivní dopady pandemie

Dobu svého vydání kniha nezapře v momentě, kdy do života protagonistů zasáhne pandemie covidu-19. Ta má na ně překvapivě pozitivní vliv. Jakkoliv by mohlo být snadné se uzavřít doma do sebelítosti a drogových závislostí, oba protagonisté tuto výjimečnou situaci využijí k seberozvoji a vzájemně se podporují ve snahách porazit své démony a převzít zodpovědnost za vlastní životy. V průběhu knihy tak Oscar opouští svou sebelítostnou polohu, a když si začíná uvědomovat – a řešit – své problémy a chyby, cítí se ve výsledku lépe. Rebečin vývoj se týká především drogové závislosti, jinak působí vůči Oscarovi trochu jako starší a moudřejší mentorka.

Každopádně čtenář nemůže čekat klasický příběh o spáse. Jakkoliv lze sledovat Oscarův růst, při náhodném setkání se Zoé nedojde ani k rozhřešení, ani k odpuštění; Zoé totiž konverzaci protagonistů nesledovala a přirozeně ji zachvátí panika, když po letech náhle uvidí agresora, který jí ublížil a jehož snahy o omluvu nebere vážně – protože kolikrát už jí v minulosti psal nevhodné zprávy, omlouval se, pronásledoval ji, omlouval se… Ukazuje se tak skutečný rozsah i „méně závažného“ nevhodného chování.

Z knihy si lze odnést mnohé, ale v recenzi není prostor popsat například všechny autorčiny feministické postoje; klíčové však je, že se z prvotního „čau debile“ může vyvinout přátelství. A ačkoliv se Oscar s Rebeccou ve skutečnosti znají od dětství, není to nutnou podmínkou. Je možné, že Virginie Despentes chce touto knihou říci – dejme si víc šancí, snažme se neškatulkovat a neodsuzovat. Za každým příspěvkem na sociální síti, za každým mediálním obrazem člověka je reálná osoba. Svět už je koneckonců polarizovaný víc než dost a třeba se někdy dá mluvit i s „debily“.