Nakladatelství Malvern vydalo v překladu Davida Zelinky životopisnou knihu věnovanou Antoninu Artaudovi, francouzskému básníkovi, spisovateli a divadelnímu teoretikovi, který významně ovlivnil moderní divadelní tvorbu. Text Svatý Artaud, jehož autorem je polský kulturní antropolog Leszek Kolankiewicz, vyšel poprvé v roce 1988 a dodnes má pevné místo v literatuře zabývající se výstředním umělcem. Český překlad vychází z novějšího rozšířeného vydání z roku 2001 a zaplňuje pomyslnou mezeru na českém trhu: jedinou další Artaudovou monografií je kniha Jana Kopeckého Antonin Artaud. Poslední z prokletých, ta je však v současné době rozebraná.

Koncepci knihy nestaví Kolankiewicz přísně chronologicky, nejde ani důsledně ve stopách jednotlivých děl. Hledá především Artaudovy inspirace a vývoj, kterým spěl k formování finálních myšlenek o krizi kultury i vizi velké terapie světa prostřednictvím divadla. Knihu rámují kapitoly o Artaudově pobytu v Mexiku, kde pátral po stopách prvotních forem divadla a účastnil se také náboženských rituálů indiánského kmene Tarahumanů.

Baudelaire, Nietzsche & Artaud

Významnou součástí textu, jež podtrhuje také význam knihy trvající i po desítkách let, jsou pasáže, v nichž autor staví Artauda do protikladu s dalšími filozofy či autory – objevuje se tu například Derrida či Rousseau. V rámci srovnávání pak Kolankiewicz nabízí zejména kapitolu věnovanou Artaudovu šílenství obecně, ale i katalogu géniů-šílenců, potažmo „společenských sebevrahů“ (s. 92). Řadí sem E. A. Poea, Kierkegaarda či Baudelaira, základní výčet pak doplňuje nejtěžšími případy. Mezi Hölderlina, van Gogha a Nietzscheho staví také Artauda: „Artaud není posledním z prokletých básníků, ale spíše první, který se vzbouřil plně,“ vysvětluje přitom.

Kolankiewicz text hojně prokládá citacemi z Artaudovy korespondence i z dopisů jeho současníků. Vydání je pak doplněno také o více než 200 fotografií, obrazů a kreseb, které čtenáři pomáhají přiblížit představu o divadelních scénách či například zvěčňují balijské tanečníky a průběžně dokumentují i podobu Artauda samotného.

Celkově tak publikace nabízí pečlivý, detailní ponor do umělcovy divadelní teorie, vedený empatickou snahou porozumět jeho balancování na hraně geniálních vizí a čirého šílenství.

Terapie pro moderního člověka

Kolankiewicz dokumentuje Artaudovu ranou fázi tvorby vrcholící odklonem od surrealismu, který znamenal také přechod od poezie k divadelní tematice. „Pletkami s marxismem – tvrdí Artaud – se surrealismus propadl do skutečnosti a degradoval se do role propagandistické literatury,“ vysvětluje.

Na pozadí textu proplouvá umělcovo působení v Divadle Alfréda Jarryho i vznik Artaudova Divadla krutosti, jeho divadelní hry i jejich neúspěšná uvedení. Později i překážky finanční a zejména rostoucí problémy psychické, včetně internace v několika psychiatrických léčebnách. Primární pohled přitom zůstává na formování Artaudovy vize divadla, přiblížené nejvíce v manifestu Divadlo a jeho dvojenec.

Artaud proti sobě staví kulturu skutečnou a falešnou. Evropská kultura, potažmo zejména evropské divadlo se dle něj upnulo příliš k literatuře, šablonovitosti i psychologizování. „Tehdejší evropské umění je pro Artauda skutečně falešné. A to proto, že je estetické, pouze estetické.“ (s. 154)

Ve své „krajní vizi divadla“ vidí francouzský autor revoluci, jež by prostřednictvím návratu divadla do „prvotních forem“ mohla působit především na podvědomí diváka. Divadlo podobné spíše náboženskému obřadu než klasické inscenaci by mohlo pomoci evropskému člověku žijícímu v moderním neklidu. Cílem přitom není nějaká církevní obřadnost, ale spíše návrat k lidové tradici, k mýtu.

Právě v rámci této představy se Artaud, potažmo i Kolankiewicz v textu, opakovaně vracejí k tématu balijskému divadla (inscenaci tradičních balijských tanců), kterého byl umělec svědkem, ale i k mexickým rituálům kmene Tarahumanů.

Dialektický materialismus i pikantní vykřičníky

Kniha polského kulturního antropologa je v rámci kvalitního zprostředkování nevšedních vizí krajního moderního divadla i ve snaze o citlivý přístup k autorovi samotnému významným přínosem do (nejen) českého literárního rybníčku a v těchto ohledech si, jak již bylo zmíněno, drží i dlouhodobě aktuální platnost. Přesto v textu prosvítají i místa, v nichž se projevuje starší datace textu, a to v rovině faktické i stylistické. Ať už jsou to úvodní vzpomínky autora, popisující samotný vznik díla, nebo třeba občasná odvolání na „současnou situaci“, jež už ale zdaleka současná není – například: „V poslední době se zájem o Artauda omezuje na období jeho nemoci. Jen v roce 1997…“ (s. 23), „Théveninová stále ještě vydává jeho Œuvres complètes“ (s. 29, Théveninová zemřela v roce 1994) nebo například informace o situaci Tarahumanů čerpané z publikace z roku 1972 (s. 214), doplněné navíc poněkud nevhodně znějícími popisy mexických indiánů „tento prostoduchý národ“ (s. 213) „[…] se tam nachází v podmínkách v podstatě předpotopních“ (s. 214).

V rámci roviny stylistické se objevuje pro čtenářstvo možná poněkud zarážejících formulací více (a to ani ne tak vzhledem k době vzniku textu). Výroky jako „Vždyť nikdo kromě Artauda nikdy nebyl natolik převratný“ (s. 170), „Artaud byl herec a mučedník“ (s. 252) nebo i samotný titul knihy Svatý Artaud působí poněkud nadneseně, ale je ještě možno připsat je autorově naléhavé snaze obhájit umělce coby do jisté míry nepochopeného génia.

Právě tahle snaha pak už ale vede místy k přehnanému vychýlení textu z objektivní popisnosti – ať už v případě, kdy Artaud „prorocky napsal“ (s. 53), že nepřežije bez drog, nebo třeba když „je to prostě on, kdo měl na rozdíl od všech ostatních ve své revoltě pravdu“ (s. 78). Kolankiewicz nešetří vykřičníky („Jak v tom byl romantický!“ s. 170), snahou poetizovat situace („to není Boughier […], to se Artaudovi vysmíval sám život“ s. 135), a to i za cenu opravdu za roh konstruovaných myšlenkových mostů: „Exkrementy byly Araudovou obsesí. Vždyť zemřel na rakovinu konečníku.“ (s. 79) Zvláště pikantní je pak využití slova „pikantní“ pětkrát na jediné dvojstraně popisující spor se surrealisty („Je značně pikantní“, „Zvláště pikantní pak je“, „Pikantní je rovněž“, Je značně pikantní“, „Dále je pikantní“ s. 78–79).

Zmíněné pasáže pak vyčnívají také vzhledem ke zbytku textu, který se odborností jazyka i témat, ale i stylem psaní pohybuje na úplně jiné rovině. Dílo rozhodně není oddechovým životopisným čtením – a ani se nesnaží si na něco takového hrát. Cílí primárně na čtenářstvo se zájmem o divadelní teorii i základní orientací v uměleckých směrech (či filozofech) z období Artaudovy aktivní tvorby. Čtenářsky možná náročný, ale přesto srozumitelně zpracovaný přístup se daří úspěšně balancovat po většinu knihy, místy se ovšem – tím spíše ve zmíněném kontrastu – jeví použité termíny či spojení spíše jako nadbytečné pro účel životopisně a divadelně orientovaného teoretického textu (a to samozřejmě i pokud vezmeme v potaz, že je autorem textu kulturní antropolog).  

Nadnesenou chválu umělce tak rovnou střídají spojení: „Dialektický materialismus se jeví jako pouhé rozvinutí dualistické metafyzicky Západu,“ (s. 59) či „Nadskutečnost je totiž jednota. […] Umožňuje překonat všechny partikularismy, ať už materialistické, nebo idealistické.“ (s. 68). Není ani příliš jasné, proč některé termíny nebylo možné nahradit srozumitelnějšími variantami – například pojem „paroxysmy“ (s. 96) kupříkladu jasnějšími „záchvaty“.

Situaci pak navíc komplikuje i systém překladu v textu zmiňovaných titulů. Ediční poznámka vysvětluje, že české překlady děl se uvádějí pouze tam, kde existují. To se jeví jako zcela dostačující ve velkém množství případů, zejména u zdrojů uvedených v poznámce apod., místy pak ale tato volba působí poněkud nešťastně: „Osobitá svědectví podávají i literární texty z tohoto období s výmluvnými názvy: L’Ombilic des limbes, Le Pèse-Nerfs z roku 1925“ (s. 95–96). Minimálně v případech, kdy je titul součástí významu textu, by se tak nabízelo nabídnout čtenářstvu alespoň překlad titulu v poznámce pod čarou, tím spíše proto, že se neobjevují tituly pouze jednoho zdrojového jazyka.

Zmíněné výtky určitě nejsou důvodem odsoudit text jako příliš nesrozumitelně odborný, ani jako příliš jednostranně zaměřenou adoraci popisovaného autora. Jak již bylo řečeno, dílo i přes své drobnější nedostatky nabízí intenzivní a pečlivě zpracovaný ponor do díla šíleného tvůrce, který chtěl vyléčit moderní svět prostřednictvím divadelní revoluce a dodnes je významným bodem divadelní teorie. Kolankiewicz přitom v tomto případě zvolil citlivý přístup – autora nepopisuje, podniká místo toho spíše pokus vyjít Artaudovi co nejvíce naproti a pokusit se ho pochopit v pozicích tvůrčích začátků i stupňujících se psychických problémů. Ač možná čtenářstvo nedojde ke Kolankiewiczovu názoru, že se Artaud stává prakticky svatým, přiblíží se možná díky Svatému Artaudovi alespoň pochopení jeho nevšedních vizí.