Ze 193 zemí světa obsadil v březnu letošního roku Afghánistán na indexu lidského rozvoje OSN, jenž hodnotí délku dožití, úroveň vzdělání a životní podmínky, krásné 182. místo. Do loňského žebříčku Global Finance se tento adept na nejchudší zemi světa vůbec nedostal, protože roky trvající konflikty a nestabilita znemožňují získat spolehlivá ekonomická data. Afghánistán, země zmítaná válkami a boji, o kterou se svého času přetahovaly velmoci, země, o jejíž existenci bez přehánění každý ví, zůstává pro mnohé z nás vzdáleným místem a její obyvatelé tak trochu jiným živočišným druhem. Je to země teroristů, zahalených žen, násilí a bezpráví. Ale je tomu skutečně tak? Nejnovější kniha norské novinářky Åsne Seierstad umožňuje nahlédnout za palcové titulky a o něco lépe pochopit, proč se některé, na první pohled zcela nepochopitelné věci mohou dít a že černá a bílá jsou barvy, které při vykreslování skutečného života budete potřebovat jen výjimečně.

Åsne Seierstad (nar. 1970) vyrostla v Lillehameru a vystudovala ruštinu a španělštinu. S novinářskou prací začínala v deníku Arbeiderbladet (dnešní Dagsavisen), v letech 1998 až 2000 pracovala pro veřejnoprávní rozhlasovou stanici NRK jako zpravodajka v Kosovu, kde také vznikla její prvotina Med ryggen mot verden. Portretter fra Serbia (Zády ke světu. Portréty ze Srbska, 2000). Po Kosovu následoval v roce 2001 Afghánistán, dva roky nato Irák, v němž strávila tři měsíce předcházející invazi amerických vojsk, a v roce 2006 Groznyj. Je tedy zjevné, že Åsne není ve světě válečného zpravodajství žádný nováček. Čtenáře si získala svým vyprávěcím stylem, který bývá charakterizovaný jako reportážní román a v němž se mísí tvrdá fakta s beletrizovanými pasážemi popisujícími běžný život.

Zásadní úspěch slavil její titul Knihkupec z Kábulu (Bokhandleren i Kabul, 2002), jenž vyšel v českém překladu Daniely Zounkové poprvé v roce 2005 v nakladatelství NLN a v roce 2022 se dočkal reedice v nakladatelství Absynt. Příběh rodiny kábulského knihkupce Šáha Muhammada Raíse (v knize vystupuje pod pseudonymem Sultán Chán), u níž Åsne po invazi zahraničních vojsk v roce 2001 čtvrt roku žila, slavil celosvětový úspěch, dočkal se překladů do 42 jazyků, pak ale přišel šok. V roce 2005 Raís zažádal o politický azyl pro sebe, své dvě manželky a děti v Norsku či Švédsku s odůvodněním, že kniha – obzvláště poté, co vyšel pirátský překlad do perštiny – vystavila jejich životy nebezpečí a jsou nuceni Afghánistán opustit. Soudní pře, v níž druhá Raísova manželka obvinila autorku z pomluvy a nekalých novinářský praktik, skončila sice nakonec po dlouhých osmi letech u odvolacího soudu rozsudkem ve prospěch Seierstad a jejího nakladatele, ale zároveň ukázala, na jak tenký led se novináři při psaních podobných knih vydávají.

Skličující a poutavé

Po Knihkupci z Kábulu následovaly v češtině další dva Åsniny reportážní romány: ve Dvou sestrách (č. 2018, přel. Kateřina Krištůfková) se na pozadí sílící radikalizace a islamizace v norských imigrantských kruzích věnovala životním osudům mladých somálských imigrantek, které se rozhodly připojit k ISIS a odešly bojovat do Sýrie; a v titulu Jeden z nás. Příběh o Norsku (č. 2019, přel. Eva Kecková) se vrací do osudného 22. července 2011, kdy Anders Breivik zavraždil 77 lidí. Navzdory na první pohled nesmírně těžkým a skličujícím tématům se Seierstadiny knihy čtou díky jejím vypravěčským schopnostem k možná až ostudnému pocitu čtenářů velice snadno. Jak může člověk přečíst jedním dechem knihu popisující něco tak strašného? Může. A její poslední titul Afghánci.Tři příběhy z jedné země, jenž vyšel na sklonku loňského roku opět v překladu Evy Keckové, to jen potvrzuje.

Dvacet let po svém svržení se Tálibán vrátil v roce 2021 k moci. Svět nechápavě sledoval, jak mu v podstatě bez boje padá do klína jedna provincie za druhou, a nemohl uvěřit, že by se alespoň Kábul nebránil. Za pouhé tři a půl měsíce bylo hotovo. Z republiky se začal znovu pomalu a jistě stávat islámských emirát pod vládou radikálního hnutí. V následujícím roce opustilo zemi na 3,6 milionu obyvatel (což je při celkovém počtu 41 milionů poměrně vysoké číslo) a počet celosvětových afghánských uprchlíků se tak podle UNHCR zvýšil na 6,4 milionu. V situaci, kdy nikdo pořádně netušil, co bude následovat, zda Tálibán splní své sliby a nebude se mstít na lidech, kteří v předchozích dvou desetiletích spolupracovali s cizinci, na příslušnících předchozího režimu a na ženách jako takových čistě proto, že jsou ženy, se Åsne rozhodla do Afghánistánu dvacet let po první návštěvě vrátit.

Mezi lednem a červencem 2022 navštívila Afghánistán celkem třikrát a pokaždé trávila čas se dvěma ze svých budoucích ústředních postav. Se třetí, nejstarší z trojice a prvotní inspirací pro návrat do Afghánistánu, se Åsne potkala ještě v Norsku, kde Džamíla Afghání nalezla i s celou svou rodinou po událostech předchozího roku azyl.

Tři lidé, tři zcela odlišné příběhy

Džamíla přišla na svět v 70. letech minulého století a dětská obrna, kterou prodělala v útlém věku, na ní nechala celoživotní následky. Džamíla byla od malička urputná a silná, navzdory všemu a všem se naučila, byť s berlemi a bolestmi, chodit a vyprosila si, aby se směla vzdělávat. Její vnitřní zápal ji nakonec provedl univerzitou, k založení organizace bojující za ženská práva a za práva zdravotně postižených, a za své aktivity si v poslední demokratické afghánské vládě vysloužila ministerské křeslo. Džamíla za svou pracovitost a zodpovědnost tvrdě platila už dřív, tehdy však přibyly výhružky násilím nejen na ní, ale i na jejím manželovi a rodině. „Při procházení záznamů o válečných důchodech narazila na rozsáhlou složku obsahující jména asi sedmdesáti tisíc mužů, kteří zemřeli krátce po narukování. Jeden den se zapsali do armády, další den zemřeli; někteří přežili jen pár týdnů. U žádného nenašla datum narození, nikdo neměl adresu, chyběly i údaje o místě úmrtí. Mrtví měli jen jméno a číslo účtu… Džamíla výplaty důchodů okamžitě zastavila a informovala ministra a prezidentskou kancelář. Zakrátko se ozvali z ministerstva vnitra, aby převody obnovila… Jednou ráno našla v kanceláři rozbité okno. Jindy jí kdosi poničil pracovní stůl. Potřetí neznámí útočníci zbili člena její ochranky. Přesto příkaz, který by povolil vyplácení důchodů, nepodepsala.“ (s. 208–209) Džamíla na úřad nakonec rezignovala a po návratu Tálibánu k moci s rodinou uprchla ze země v obavě, že se jí i mnoha jiným bude staronový režim mstít.

Džamíla našla dočasný azyl v Norsku a její osud ilustruje osudy tisíců a desetitisíců dalších imigrantů, kteří by z pohledu přijímajících zemí měli být vděční za možnost žít v míru, ale oni přesto nejsou. Džamíla se cítí jako v kleci, byla důležitým člověkem, skutečnou hybatelkou skutečných změn. V městečku na severu Norska ale jen sedí doma, chodí na povinné kurzy norštiny, odmítá práce jako prodavačka nebo pomocnice v domově důchodců, protože v Kábulu má dál organizaci a kolegyně, jež jsou na ní závislé, a potřebuje se věnovat svým projektům a své práci. Její příběh jasně ukazuje, jak nebezpečný je generalizovaný přístup – Džamílin manžel i děti si v Norsku rychle zvykli. Džamíla byla zoufalá, chyběl jí Afghánistán.

Paradoxně se tak ocitla ve stejné situaci jako její nejméně pravděpodobný protějšek, druhý ústřední protagonista, Bašír. I Bašír seděl s pomyslně svázanýma rukama v klíně, neklidný a svým způsobem zoufalý. „Nedokázal se zorientovat ve vířící době, v níž se vše známé zastavilo. Boje ustaly. Náboje zůstaly v zásobnících. Jeho velení nikdo nepotřeboval. Z teroristické armády se staly pořádkové síly. Teď měli budovat zemi.“ (s. 282)

Džamílin protipól, člověk, který vraždil, unášel, vydíral, mrzačil, sám byl vězněný a mučený – Bašír, člen Hakkáního odnože Tálibánu, Paštun, poloviční sirotek, pro jedny terorista a náboženský fanatik, pro druhé bojovník na Boží stezce a hrdina, který se nebojí stát se pro větší věc mučedníkem. Bašír se narodil v roce 1987, už ve dvanácti letech ukradl ze spíže pytel mouky, prodal jej na trhu a za utržené peníze spolu s bratrancem utekli z domova, aby se přidali mudžáhidům. Postupně se vypracoval až na velitele, stal se osobou hledanou Američany a vězněnou Afghánci. Jeho životní osudy a osudy jeho rodiny, manželek, přátel, ale i spoluvězňů jsou na celé knize nejspíš ty nejvýjimečnější. Seierstad ho prezentuje tak nezaujatě, jak jen to je možné. Nechává vyprávět jeho samotného a jeho manželky, vytváří obraz světa, jenž se řídí zcela odlišnými pravidly a ve kterém mají cenu úplně jiné hodnoty. Ne všichni stojí o to žít jako my, ne všichni chtějí, abychom je zachraňovali, najde se dost takových, kteří o naši záchranu nejen že nestojí, ale vnímají ji jako záhubu.

Poslední hrdinkou je představitelka generace narozené v nultých letech nového milénia. Arjána přišla na svět rok před zářijovým útokem na Spojené státy a od malinka byla předurčená k velkým věcem. Nejlepší žačka, ambiciózní, bystrá, ta, co slíbila dědečkovi na smrtelné posteli, že z ní bude soudkyně a pozvedne rodinné jméno, se poslední semestr před dokončením bakaláře na právech stala vězenkyní ve vlastním domově, když Tálibán napochodoval do Kábulu a pozavíral školy. Arjána prožívá to samé, co desítky tisíc dalších Afghánek – i kdyby mohla pokračovat ve studiu, nevidí v tom žádný smysl, protože profesi, o níž snila, stejně nebude moct pod vládou stávajícího režimu vykonávat. Arjánin příběh je ve své bezvýchodnosti z představované trojice nejtísnivější.

Seierstad se neomezuje jen na popisy životů hlavních protagonistů a jejich rodin. Umně zapracovává do vyprávění dějiny země, vývoj politické situace a kulturní specifika jako je tradice bačča poš, kdy se v rodinách, jež nemají žádného syna, ujímá jeho role nejstarší dcera. Ta se až do dosažení dospělosti případně do sňatku obléká jako chlapec a na veřejnosti jako chlapec vystupuje (v češtině je k tomuto tématu dostupná kniha Tajný život afghánských dívek od Jenny Nordberg, která vyšla v roce 2016 v nakladatelství Libri). Zpracovává i pocity a postavení afghánských emigrantů v Pákistánu a z jejich vyprávění je zjevné, že emigrace není žádná procházka růžovým sadem, je to trnitá cesta, po níž je mnohdy tak těžké kráčet, že i ozbrojeným konfliktem zmítaná vlast nakonec působí jako místo, kde možná nebudete žít dlouho, ale budete alespoň nějak žít.

Proč? Tak proto

Jakožto zahraniční novinářka je Åsne Seierstad požehnaná výsadním postavením: stojí rozkročená mezi světem žen a mužů a může mezi nimi poměrně svobodně přecházet. V doslovu popisuje, jak kniha vznikala: „(…) je vystavěná na scénách, které mi osoby popisované v knize samy vylíčily. Dialogy jsem zrekonstruovala podle toho, jak o svém životě hovořily. Stejně jako mi Džamíla vyprávěla o svých rodičích, Hála mluvila o zesnulém manželovi, okolnostech jeho smrti a o životě, který spolu stihli prožít. V některých případech jsem byla přímou svědkyní popsaných scén.“ (s. 469)

V nakladatelství Absynt je to v pořadí už třetí kniha, která se této zemi věnuje. Čtyři roky před zmiňovaným Knihkupcem z Kábulu tu vyšla skvělá reportážní kniha Wojciecha Jagielskyho Modlitba za déšť, jež může posloužit jako příhodná alternativa pro čtenáře, kterým by Seierstadin styl připadal snad až příliš vyprávěcí, a přesto by se chtěli o současných dějinách Afghánistánu něco dozvědět.

Afghánci.Tři příběhy z jedné země jsou dalším cenným příspěvkem do diskuse začínající oním věčným „proč?“ Proč se chovají, jak se chovají? Proč vděčně nepřijímají naše výdobytky, které jim servírujeme za peníze daňových poplatníků na stříbrném tácu? Proč nechtějí zachránit? A nabízí vzácné dílky skládačky vyplňující rozsáhlé prázdné prostory mezi novinovými titulky a články, které nikdy nemohou a nedokážou přinést odpovědi na všechna ta naše proč. Ty se totiž nacházejí mezi lidmi, kam se většinou novináři nedostanou, a když, tak ne na dost dlouho, aby se jim nedostalo jen prvoplánových, pečlivě nachystaných odpovědí.