Zazvoní zvonek. Do bytu anonymní ženy vstupují dva muži připomínající figury z groteskního snu: „Přišli jsme vám nainstalovat strach.“ Výřečný Carlos v obleku a mlčenlivý Sousa v montérkách zhmotňují představu, že dnes už není nutné strach šířit, stačí ho nainstalovat. Zdarma. Z vášně a lásky ke strachu. Tato absurdní premisa, strach jako státem řízená prvotřídní domácí služba, rozvíjí na necelých dvě stě stranách mnohovrstevnatou alegorii o moci a manipulaci.

Hned od úvodní scény rozehrává portugalský autor Rui Zink kafkovské drama o tom, jak snadné je vpustit manipulaci do vlastního bytu i do vlastního vědomí. Text se pohybuje mezi beckettovskou hrou, filozofickou alegorií a dystopickou fraškou, ve které ho ti, kdo strachu rozumějí, pomáhají vytvářet – a instalovat. Instalace strachu tematizuje strach jako součást základního vybavení moderního bydlení: kromě Wi-Fi sítě či chytrého zabezpečení může mít každý doma i svůj strach. Průběh instalace zahrnuje ohledávání všemožných příčin lidských strachů, počínaje krokodýly a hady přes neviditelnou ruku trhu („ruka, z níž nás mrazí“, s. 62) až po ten nejhorší strach: z toho, co nelze předvídat: „Titanic 1901 – nikdo neměl ani páru“, „Berlín, 1939 – nikdo nic nevěděl“ (s. 89).

Kritik nefunkčních institucí

Rui Zink (nar. 1961) je portugalský spisovatel a univerzitní pedagog, proslulý svým ironickým stylem a odvahou tematizovat společenské a politické otázky s groteskní nadsázkou. Experimentálním románem Instalace strachu se v překladu Martiny Čáslavské poprvé představuje českému publiku. Rui Zink se narodil do období portugalského Nového státu a vlády ultrapravicového autoritářského režimu Antónia Salazara. Atmosféra doby jeho mládí, poznamenaná mj. silnou propagandou i prožitou karafiátovou revolucí v roce 1974, významně formovala jeho smýšlení, a on tak od mládí tíhl k levicově orientovaným kolektivům.

Román vznikl v roce 2012 v Portugalsku, které se tehdy potýkalo s důsledky ekonomické krize, vládními škrty, zásahy Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie a s tím spojenou vlnou společenské nedůvěry. Místo konkrétní kritiky však přináší Zink podobenství: zdrojem strachu nejsou skutečné hrozby, ale smršť klišé, mediálních hesel a stereotypů: „Musíme se postavit. (…) Reformy. Budoucnost. Bohatství.“ (s. 79) Promlouvá jazykem, který jako by se skládal z útržků tiskových zpráv, politických hesel či předvolební kampaně. Ironicky a kriticky se také vyjadřuje k nefunkčnosti sociálního státu, všemu portugalskému, ale také k používání anglicismů a akceptování anglofonních vlivů: „‚I’m into serialkilling‘ zní skoro stejně dobře jako ‚I’m a marketing expert‘, nemyslíte?“ (s. 129) Podobně kritický postoj zaujímá i vůči globalizaci, externím vlivů a institucím, jako je Evropské unie.

Divadlo strachu s hostujícím souborem

Románem prostupuje intertextovost téměř na každé stránce. V knize se objevují odkazy na díla portugalsky píšících autorů (Lídia Jorge, Chico Buarque, Fernando Pessoa), narážky na kultovní klasiku (Matrix či dílo H. P. Lovecrafta) i aluze na pohádku o Karkulce. Vedle těchto kulturních vrstev ale čtenáře zavádí i do prostoru, který připomíná absurdní drama. To nesouvisí jen s obsahem, ale i s formou: tříaktová struktura, důraz na dialogy a úsečné scénické poznámky („Vstanou. Jdou do obýváku.“) připomínají text divadelní hry.

V tomto kontextu se také hodí zmínit spojení s českou tvorbou: na jeviště tuto knihu přenesl česko-portugalský spisovatel a dramatik František Listopad.

Po roce 2021 se Zinkova vize strachu z neviditelné hrozby místy až znepokojivě blíží nedávné zkušenosti pandemické nejistoty. Připomíná rovněž, jak snadno lze to, co nevidíme, proměnit v další formu kolektivního strachu. Někteří čtenáři si přitom možná vzpomenou na román Slepota od jediného portugalského držitele Nobelovy ceny za literaturu, Josého Saramaga.

Čtyři postavy a dva hlasy

Postavy v románu působí spíše jako archetypy než jako komplexní, psychologicky vykreslené bytosti. V díle se vyskytují čtyři: dva instalatéři, žena a její malý syn zavřený v koupelně. Hlavní postavou by mohla být právě žena, vždyť v jejím bytě se všechno odehrává. Dominantní hlas však ve skutečnosti patří jen mužské dvojici. Žena mlčí, byť v závěru se ke slovu také dostává, když ke dvojici promlouvá: „Opakujete kroky všech povedeně nepovedených dvojic světa.“ (s. 170) A skutečně: výřečný Carlos a jeho mlčenlivý, svalnatý kolega, který „by mohl být boxer“ (s. 40), evokují parodii literárních dvojic, jako jsou Beckettův Vladimír a Estragon, Cervantesův Don Quijote a Sancho Panza či Flaubertův Bouvard a Pécuchet. Muži mluví, debatují, poučují, straší. Žena naslouchá a až do samotného závěru je archetypem tiché, manipulovatelné ženy. Otázkou však zůstává, zda Zink chtěl ženu stylizovat jako archetyp oběti nebo ji zkrátka nechtěl slyšet.

Popřít znamená přiznat existenci

V sociálně-konstruktivistickém duchu ukazuje, jak jazyk a narace utvářejí strach: „Pokud o něčem mluvíme, uznáváme tím, že je to skutečné“. (s. 90) A autor svým popisem současnosti uznává existenci stávající portugalské i celoevropské krize identity, hodnot a moci.  To dokreslují i použité citáty významných portugalských osobností: ekonoma Antónia Borgese spojovaného s neoliberálními reformami v Portugalsku, surrealisty Alexandra O’Neilla skeptického vůči systému a stoického hlasu Ricarda Reise, heteronyma Fernanda Pessoy. Zinkův jazyk je však občas příliš polopatický: doslovně vysvětluje, co je to sonet, jak funguje trh, proč strach léčí. To může být slabinou románu, zároveň se však může jednat o důmyslné předvedení toho, jak s námi manipuluje sám systém: infantilizuje, paternalisticky zjednodušuje a přetváří skutečnost do zkratkovitých hesel. Právě snaha vytvářet z lidí prázdné charaktery, v jejichž myslích jen rezonují vyprázdněná hesla, umožňuje je snáze ovládnout.

Chyba v instalaci: Strach ztrácí ostré rysy

Instalace strachu je ironickou společenskou kritikou, která je ve své podstatě nadčasová. Při čtení však nutně vyvstává otázka, zda by ten popisovaný strach či snahu o jeho instalaci neměl cítit i sám čtenář. Absence psychologické hloubky, určitá polopatičnost a snaha čtenáře poučovat způsobují, že román klouže po povrchu a je obtížné si k postavám vytvořit jakýkoliv vztah. Instalace probíhá, ale neděsí. A v tom spočívá její paradox: je to kniha o strachu, která ho však sama nevytváří. Možná že to byl autorův záměr, vytvořit natolik absurdní alegorii dystopického světa, že jí lze těžko věřit, byť se tolik podobá současnému světu.

Zinkův román burcuje a vysmívá se dnešní postmoderní neoliberální společnosti. Píše: „Bohové nám dávají znamení v jednom kuse, jenomže my jsme krátkozrací nepozorní arogantní ignoranti, neumíme číst, neumíme naslouchat, neumíme se dívat. Neumíme se ani pořádně bát, krucinál fagot.“ (s. 166) Dotýká se tak nejskrytějších zákoutí postmoderního člověka, zatíženého dopady rychlé a zmatené doby. I přes své slabiny je Instalace strachu silným svědectvím unavené společnosti. Společnosti, ve které se mnozí obávají pomyslného zazvonění u dveří, aniž by si všimli, že strach už se dávno usadil na gauči, dal si kávu a připojil se na Wi-Fi.