Veřejná debata nad životem v době totality, především nad otázkami nutnosti volby mezi morálkou a kariérním úspěchem či alespoň nekomplikovanou existencí ve státě jedné strany a oprávněnosti soudů vynášených těmi, kdo tuto dobu již nezažili, neztrácí ani více než třicet let po Sametové revoluci na své intenzitě. Jedním z aktuálních literárních příspěvků do této diskuse je román Milana Tesaře (nar. 1964) s poměrně expresivním názvem Lhář a kráva. Autor je známý především jako jeden z tvůrců politicko-satirického komiksu Zelený Raoul, v aktuálním románu se ale od satirického žánru značně vzdálil a zpracoval hned několik důležitých společenských témat, zejména zmíněné vyrovnávání se s komunistickou minulostí a problematiku nefunkční komunikace v rámci rodiny.

Díky skutečnosti, že se úvodní scéna knihy odehrává na oslavě životního jubilea jedné z hlavních postav, známého divadelního a filmového herce Martina Valtra, se čtenáři v poměrně rychlém sledu představí celá rodina, jejíž osudy postupně prolínají jednotlivé zápletky. V kontrastu k Valtrovi stojí jeho dcera Sabina, která odmítla kráčet v jeho stopách a také se stát herečkou. Její mladší bratr Jáchym se naopak snaží otce nezklamat a chce pokračovat v jeho řemesle, ačkoliv mu Martin dává najevo, že podle něj nemá dostatek talentu. Rodinu doplňuje Martinova druhá manželka Věra, která se stárnoucímu herci snaží vytvořit klidný a útulný domov a chránit jej před vším, co by mohlo tento záměr narušit. S Martinem jako starým mužem, který už má své nálady a neměnné názory, není vždy snadné vyjít, rodina i kolektiv spolupracovníků v divadle už s ním ale dokázali najít relativně fungující modus vivendi.

Dosavadní jistoty se ovšem zhroutí v okamžiku, kdy média odhalí, že Martin byl spolupracovníkem StB. Kolegové se od něj odvrátí a výrazně se zkomplikuje i vztah mezi Martinem a Sabinou. Ta se snaží najít pro tento otcův škraloup nějaké vysvětlení, Martin však na celou situaci reaguje jen pasivitou a stažením se do sebe, na Sabininy otázky odpovídá vyhýbavě nebo vůbec. Zároveň se Sabina dostává pod tlak v práci, neboť jako korektorka v redakci bulvárního deníku je dle názoru svého šéfa ideálním zdrojem informací z první ruky, na což ale Sabina odmítá přistoupit.

Postupně Sabina zjišťuje, že otcova spolupráce s StB, jakkoliv na první pohled relativně neškodná, měla své dopady jak na fungování Martinovy rodiny, tak i na jeho kolegy v divadle. Autor zde buduje velmi spletité a důmyslné klubko mezilidských vztahů, skládá střípky informací a na první pohled dobrých úmyslů, jimiž je ovšem v souladu se známým úslovím dlážděna cesta do pekla. Celkem dle očekávání Sabina zjišťuje, že jí otec mnohé po léta zatajoval či ji přímo držel ve lži, na druhou stranu se ale v některých případech ukazuje, že ačkoliv jej dlouhá léta podezírala z průhledné lži, říkal jí ve skutečnosti pravdu, ale ona ji odmítala přijmout. Vzhledem k rozdílnosti povah i životních zkušeností skončí nejedno setkání Sabiny s Martinem hádkou, v té obzvláště vyhrocené se vzájemně počastují slovy, která se stala názvem celého románu. V těchto hádkách přijde řeč i na nepříliš fungující vztahy v rodině – zveřejněné odhalení zde funguje jako katalyzátor, který tuto rodinnou situaci ještě zesílí.

V podstatě jediným přítelem, který v tuto chvíli Martinovi zůstane, je invalidní kolega Petr. Ten se snaží Martinovi jednak pomoci nabídkou práce, neboť s Martinem po vypuknutí celé aféry obratem ukončí spolupráci divadlo i televize (o možnost dabovat druhořadé zahraniční pornofilmy ovšem Martin nijak zvlášť nestojí), jednak díky svému handicapu dokáže věci vidět s nadhledem a přiměje Martina nazírat celou věc z jiné, ne tak jednoznačně odsuzující perspektivy – Martin je dle něj jen obětním beránkem za všechny ty, kdo si sice s StB sami zadali, avšak nejsou tak známí, aby si jich kvůli tomu média všimla. Petrova věrnost vůči příteli v nesnázích je o to dojemnější, když čtenář posléze zjišťuje, že za jeho invaliditou stojí řetězec událostí, jehož prvním článkem je právě Martinova spolupráce s StB…

Zdánlivě nesouvisejícím motivem, který by snad čtenář mohl po většinu četby vnímat jako až rušivý, je Sabinina snaha prosadit se jako spisovatelka. Její slavné příjmení se v tu chvíli paradoxně stává jejím prokletím, stojí ji dost energie prosadit svůj román k vydání, aniž by zároveň čtenářská veřejnost získala pocit, že ho nakladatel vydal právě jen z toho důvodu, že autorkou je dcera slavného herce. V rukopisu Sabina čerpá ze vzpomínek na vlastní dětství, a ráda by proto chtěla znát Martinův názor na svůj text. Ten se však jeho přečtení brání se stejnou zarputilostí, s jakou odmítá mluvit o své spolupráci s StB. V závěru knihy však i tento motiv zapadne na své místo a snad vůbec nejdůrazněji připomene Martinovi i čtenářům, jaké následky může mít sebemenší zapletení se se zlem.

Autorova schopnost vzájemně propojit jednotlivé dějové linie do jednoho celku představuje silnou stránku celého románu, stejně jako detailní popisy toho, jak to funguje v prostředí hereckých šaten a celkově v zákulisí divadelní tvorby. Plynulost četby sice několikrát naruší skutečnost, že jména postav se pletou i samotnému autorovi, což je spolu s několika překlepy v případě tohoto románu obzvláště pikantní, uvážíme-li, že Sabininým zaměstnáním je právě korigování textů určených k publikování, jako celek však Lhář a kráva představuje obohacující příspěvek k tematice vyrovnávání se s předlistopadovou minulostí.