Chtít napsat dějiny křesťanství v českých zemích je dost troufalý úkol, protože toto náboženství po staletí prostupovalo všechny složky života zdejších lidí. Ovlivňovalo dokonce i ty, kteří proti němu bojovali; když chtěli například komunisté nahradit církevní rituály, zaváděli po jejich vzoru – ale současně v opozici k nim – sekulární obřady jako vítání občánků a pionýrskou přísahu. Skupina českých historiků z Akademie věd ČR, Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity Eva Doležalová, Jiří Hanuš, Petr Husák, Pavel Kůrka, Jiří Mikulec, Petr Sommer a Jaroslav Šebek se do tohoto komplexního tématu odvážně pustila. Výsledkem je obsáhlý svazek Křesťanství v českých zemích: Od knížete Bořivoje k dnešku, jehož odborným editorem byl Jiří Mikulec.

Autoři si byli vědomi toho, jak mnohodimenzionální byl zdejší vliv křesťanského náboženství, proto knihu rozčlenili do čtyř oddílů – každý z nich naše dějiny vypráví chronologicky vždy znovu od počátku z trochu jiného úhlu pohledu. První poskytuje základní přehled církevního a náboženského vývoje, druhý se věnuje duchovenstvu a třetí laikům. Poslední oddíl pojednává o kulturních a společenských souvislostech křesťanského náboženského života od jeho propojení s výtvarným uměním, hudbou, literaturou i dramatem přes oblast sociální a charitativní péče až po školství. Jednotlivé složky ale nejsou v knize zastoupeny úplně rovnoměrně: o barokní literatuře se čtenář dozví jen málo a třeba o Bedřichu Bridelovi nic, naopak snad až příliš podrobně jsou rozebráni pozdější katoličtí autoři, včetně dnes zcela zapomenutých a nepříliš významných osobností, jako byl katolický kněz a básník Vladimír Šťastný (1841–1910) nebo další kněz Václav Kosmák (1843–1908). U řady umělců hlásících se ke křesťanské víře kniha stručně shrnuje jejich tvorbu, ale už méně se věnuje jejich občanským postojům a konkrétní formě jejich soužití či konfrontaci s většinovou, už sekularizovanou společností (Deml a sokolové; Jaroslav Durych a jeho ostré polemiky s Karlem Čapkem či trest za urážku prezidenta T. G. Masaryka, současně udělení státní ceny za román Bloudění).    

Obtížné začátky

Svůj výklad autoři knihy začínají u nesnadného přechodu od pohanství: od nově pokřtěných se vyžadovalo, aby se mentálně oddělili od svých uctívaných předků, a případně ukončili vztahy s příbuznými, kteří nekonvertovali, protože ti měli být zatraceni. Ani církevní struktury zjevně nebyly zcela spolehlivé: řešit se například musely případy lidí pokřtěných nepokřtěným knězem. Objevil se i případ falešného biskupa nebo skutečného kardinála, jenž v roce 1197 navštívil Prahu a byl při svěcení „nového kněžstva málem zabit, když od svěcenců žádal slib celibátu“.

Postupně se ovšem u nás křesťanství prosadilo, a Češi dokonce získali dojem vlastního mesianismu – v době husitské revoluce byli přesvědčeni o své výjimečné roli v duchovních dějinách křesťanství.

Začátek novověku přinesl větší oživení antické tradice, takže v dílech tehdejších duchovních – bez rozdílu konfese – bylo možné najít řadu pohanských reminiscencí, například že se dotyčný nachází pod ochranou Pluta, což nebylo vnímáno jako v rozporu s jejich vyznáním.

Výrazné bylo tehdy také nebezpečí muslimské Osmanské říše, což často vedlo k paradoxním postojům. V 16. století například vyšla v několika vydáních takzvaná Turecká knížka. Autor z okruhu Jednoty bratrské v knize mimo jiné uvažoval, proč je přípustné zabíjet Turky, a dokonce zpochybňoval i samo jejich lidství: „Což méně činí Turek, než nerozumné vsteklé hovado.“ Text uzavíral táborský chorál Kdož ste boží bojovníci (sic!), na konci rozšířený o verš „bíte, zabíte, žádného neživte“, což, jak správně dodávají autoři knihy, „je u následovníků Chelčického poněkud nečekané“.

Úspěch rekatolizace a její meze

Rekatolizace po bitvě na Bílé hoře trvala dlouho, ale podle autorů byla nakonec poměrně úspěšná. Údajně se to projevilo v roce 1680, kdy na většině panství v Čechách vypukly sociální nepokoje poddaných. Vesničané i obyvatelé některých poddanských měst se tehdy dostávali do konfliktu se svými vrchnostmi. Nikde však nejsou zaznamenána významnější vystoupení proti katolické církvi, jimž by se poddaní nevyhnuli, kdyby pro ně byla náboženská otázka v této době důležitá. Poddaní se bouřili proti svému postavení, zvláště vystupovali proti robotnímu zatížení, ale zůstávali přitom na pozicích katolických křesťanů. Podle autorů nešlo jen o dopady systematického rekatolizačního tlaku, ale především o důsledek generačních proměn: „Dospělí lidé v osmdesátých letech 17. století již v naprosté většině nemohli zažít předbělohorské vícevěří, narodili se (ti mladší již v několikáté generaci) do prostředí, pro které byl katolický náboženský život v této víře naprostou samozřejmostí.“

Přestože většina lidí navštěvovala bohoslužby, neznamenalo to, že by všichni byli horlivými a zbožnými věřícími. Naopak, vždy zřejmě existovali tajní ateisté. Kniha zmiňuje i stesky jezuity Matěje Tannera (1630–1692) nad nepřístojným chováním mnoha účastníků mší (v knize chybně uváděn jako „Matouš“). Mimo jiné si stěžoval na to, jak lidé po příchodu do chrámu hledají potenciální sexuální partnery nebo známé, baví se s nimi o světských záležitostech, klevetí, a přitom naprosto zapomínají, že jsou v příbytku Božím. K tomu všemu se hlasitě smějí a vyrušují ostatní: „Všecko pak mastí a koření se takovým smíchem, chechtáním a řechtáním, s tolika žerty, s tak nestydatými přípovídkami a frejířskými šprýmy, a to tak nezvedeně a s takovým hlukem, že ani kněz, který mši svatou slouží, ani ti, kteříž ji slyší, nemohou pro ně pokoje užíti a své pobožnosti hověti.“

Náboženská mapa se začala opět rozrůzňovat po tolerančním patentu císaře Josefa II., který povolil legální existenci dalších tří křesťanských vyznání. Většina obyvatel nicméně alespoň formálně zůstávala katolíky. Co se týká výkladu českých dějin, rozhodující roli sehrál evangelík František Palacký, který vyzdvihl husitství jako vrchol českých dějin. Jakkoli v jeho době „zůstávaly luterské i reformované sbory v českých zemích pouhými ostrovy v katolickém moři (byť početně rostly), jediný historik a politik byl schopen převrátit pohled menšiny na dějiny ve většinový“.

Kniha možná ne dostatečně reflektuje složitou roli katolictví v národním obrození. Kupříkladu mohutně navštěvované pražské svatojanské slavnosti v 19. století chytře využívali i četní organizátoři významných národních slavností: 15. května 1868 byla oslava spojena s položením základního kamene Národního divadla a nikoli náhodou opět 15. května (1891) byla v Praze zahájena Jubilejní zemská výstava: vlastenečtí organizátoři si tak chtěli svatojanské věřící symbolicky „přivlastnit“ nebo se na nich přiživit.

Něco podobného se později zmiňuje i v souvislosti s komunisty: jedním z nástrojů komunistické politiky vůči církvím bylo i „přeznačování“ významu náboženských poutních míst. Měly se stát prostorem pro uskutečňování prorežimních shromáždění, jako například Svatá

Hora u Příbrami během (kolaborantských) „mírových manifestací“.

Začátek konce?

Co se týká současnosti, oceňují autoři roli nedávno zesnulého papeže Františka, který byl uznáván i v nekatolických církvích a nabízel impulzy pro další vývoj křesťanství. Skepticky ale dodávají, že počty členů u všech tradičních církví klesají a převažujícím fenoménem současné doby v české společnosti není podle nich „vyhraněný ateismus“, ale spíše agnosticismus a náboženský analfabetismus. Což je možná ještě mírně řečeno. Podle knihy Když Bůh nikomu nechybí (Portál 2025) od německého katolického teologa a kněze Jana Loffelda většina lidí západního světa smysluplně prožívá své životy bez tradičních náboženství. Jako by se tak křesťanství vracelo do svého minoritního postavení v antice před konstantinovským obratem. Tehdejší křesťany také vůbec nenapadlo, že by měli usilovat o obrácení všech.

K českému vydání zmíněné německé publikace mimochodem napsali nadšené doprovodné texty Tomáš Halík a Tomáš Petráček, kteří oba figurují také recenzované knize. Provokativně bychom se tak mohli ptát, jestli tedy kniha pojednává jen o křesťanství od knížete Bořivoje k dnešku, ale rovněž o zdejším křesťanství od jeho počátku k  pozvolnému úpadku. Stále sice platí, že pro pochopení lidského jednání je poznání náboženských či spirituálních motivací nezbytné, ale do budoucna už se nejspíš budou nadále silně proměňovat.