Kunsthistorik Martin Kanaloš (nar. 1997) se nepochybně zařadí mezi nejpozoruhodnější debutanty roku 2025 a přejme si, aby jeho útlou novelu Já, Tran a všechno ostatní následovaly další, neméně sugestivní prózy. Eponymní „já“ je ich-formový vypravěč, který má ledacos společného s autorovou biografií – je to poloviční Rom, který vyrůstal na městské periferii a odžil si osamělé dospívání ve střídmých životních poměrech, s pocitem, že život nenaděluje všem stejně.

Příběh sedmnáctiletého gymnazisty Dezidera, který na necelých sto padesáti stránkách vizuálně lákavé, skvěle a štědře ilustrované knihy malého formátu z nakladatelství Kher Kanaloš odvypráví, je ovšem fikcí: zápletka s večírkem, který ho na čas připraví o nejlepšího kamaráda a dožene ho až na „most na druhou stranu“, jak prozrazuje název jedné z kapitol, je výrazem čiré vypravěčské svobody – jakkoli tady možná nejednoho čtenáře zklame dějové klišé a příliš nápadná náhoda vedoucí k happy endu. Mějme však na paměti, že kniha je primárně určená dospívajícím a mladým dospělým, a v tomto ohledu očekávání žánru young adult splňuje. Inspirativní četbou však může být pro generaci X, Y i Z.

Kdo jsem?

Bylo by pošetilé vypočítávat nedostatky a slabá místa prvotiny (jichž po našlápnutém začátku, přiznejme si, přibývá) – koneckonců většina autorů, kteří literární zkušenosti teprve sbírají, obvykle sice ví, z jakých ingrediencí příběh poskládat, jak jej rámovat, vygradovat, ozvláštnit, pointovat, ale i když si pak všechny tyto jednotlivosti odškrtnou z pomyslného seznamu, zdaleka to ještě neznamená, že z dobře odvedené řemeslné práce automaticky vznikne umělecké dílo. Síla Kanalošova vyprávění spočívá především v autenticitě prožitků hlavního hrdiny, který upřímně a často i s mladickým idealismem nahlíží každodennost kluka ze sídliště na okraji malého města a bez obalu konfrontuje své zkušenosti s realitou vrstevníků. Zážitek z četby by byl nicméně intenzivnější, kdyby vypravěč zůstal u trefných popisů a odolal potřebě některé situace komentovat a vysvětlovat.

Deziho nejbližším kamarádem je Tran z paneláku odnaproti, po otci Vietnamec, který však žije se stárnoucí a nemocnou českou babičkou, protože jeho máma se odstěhovala za novým partnerem do Německa. Velmi záhy do příběhu vstupuje i krásná dlouhovlasá Ruslana, Ukrajinka, která začne chodit do stejné školy. Zprvu je to Deziho platonická láska, ale její role (a také rodinná historie spoluutvářející identitu dospívajících protagonistů, což je jedno z klíčových témat novely) se v závěrečné části příběhu zpětně rozkryje do celkem překvapivých detailů. Výraznější dějová linka patří i zpovykané Češce Nany, která pootevře pomyslné dveře do zapovězeného světa a akceleruje děj.

Bolestné mikrosituace

Dezider i Tran tráví většinu času doma, dobře se učí (Dezider chce jít studovat astrofyziku) a kázeňsky ve škole nijak nevyčnívají – potud jsou v kolektivu integrovaní, ovšem za zábavou chodit se spolužáky nemůžou: zaprvé na to nemají peníze a zadruhé v nejrůznějších mikrosituacích bolestně zakoušejí, že jsou jiní. V tomto ohledu je Kanalošův text nekompromisní, třebaže si vypomáhá zjednodušujícími polarizovanými příklady dobra a zla. Už od prvních stránek nastavuje zrcadlo většinovému stereotypnímu chování, jež je někdy záměrné a jindy možná jen neuvědomované, pro citlivé teenagery ale skoro vždycky zraňující. Dva příklady za všechny: Kadeřnice v odpovědi na Deziderův požadavek, aby mu oholila hlavu strojkem: „Ježiš, to ne,“ odfrkla si znechuceně. „To bys vypadal jak úkáčko.“; Dezider v reakci na dotaz angličtinářky Hillové během Tranovy absence ve škole: „Nevíš, co je s Tondou?“ – „Jakej Tonda, ty vole? (…) Nevím, jak je možné, že se jméno Tran počešťuje jako Tonda. To je opravdu tak namáhavé říct Tran? Je to asi stejné, jako kdybych překládal její jméno jako Kopcová.“

Kanalošův vypravěč je kritický nejen k zástupcům etnického češství (za něž si můžeme nejednou dosadit xenofobní hulvátství), ale i ke své romské rodině a romské komunitě vůbec. Dezider tu však zároveň vystupuje jako normální kluk, který se dovede pobavit i na vlastní účet – zejména ve slovních přestřelkách mezi hochy se to jen hemží (umírněnými) vulgarismy a rasistickými vtipy na vlastní vzhled („Ty vole, ten Kumar vypadá úplně jako já!“ poznamenal jsem při pohledu na hrdinu indického původu. „Velký hovno. To i moje bába vypadá víc jak von než ty.“).

Názorové zrání

Ve vypravěčském partu je však text střízlivý a kultivovaný. Jazykové rejstříky se střídají poměrně často a udržují čtenáře ve střehu, četba baví díky burcujícím postřehům a živému jazyku, drhne to snad jen v pasážích, které se snaží o korektní formulace a seriózní vyjádření společensko-politických ideálů. I přes tyto občasné didaktizující úlety si však vypravěč udržuje čtenářské sympatie, nadchne svou ryzostí a přímostí. V tomto smyslu sklízí kniha ty nejcennější body – do žánru české YA vnáší silná témata menšin a outsiderství a prostřednictvím hlavního hrdiny komunikuje odhodlávání a odvahu nemlčet.

Knize sluší grafická úprava dua Čumlivski&Horváth, která stejně jako kresebné ilustrace Sáry Paldanové, šité na míru cílové čtenářské skupině, hravě a s odkazem na polaritu textu kombinuje výlučně dvě kontrastní barvy – jedlovou a oranžovou. Svěží koncept, svěží pohled na české maloměsto. Martin Kanaloš již dříve publikoval povídky (např. časopisecky v Respektu či knižně ve sbírce Samet Blues. Drsná devadesátá v povídkách Romů, Kher, 2021) a v samostatném knižním debutu svůj talent jen osvědčil.