Džojovi rodiče se seznámili díky znalosti esperanta. Slovo „džojo“ v tomto uměle vytvořeném mezinárodním jazyce znamená radost a vystihuje nejen pocit nastávajících rodičů, kteří hledají pravé jméno pro svého potomka, ale i životní nastavení, s nímž páťák z Prahy vypráví o sobě, o své rodině a kamarádech. Džojo je umělecky i sportovně nadaný, zdravě sebevědomý a samostatný, fajn kamarád. Aby tu ale nevznikal mylný dojem, není to žádný svatoušek – spolužačce, se kterou sedí v lavici, přezdívá Umělá inteligence, speciální domácí přípravu zvanou „esdépéčko“ nechává samozřejmě na poslední chvíli a pro mírně přisprostlá slova nemusí chodit daleko. Ta jsou ovšem v textu vytečkovaná, protože Džojo ví, co se nehodí – a zkušená spisovatelka spolehlivě odhadne, co si každý domyslí.

Žádné úmorné banality

S nedořečeností ostatně román pracuje velmi suverénně. Předěly mezi neznačenými kapitolami dodávají ději spád, řada scén je ve vyprávění jen rozehraná, a vyústění se čtenář dozvídá až v jiné situaci, která na tu dřívější odkazuje. Tudíž žádné zdlouhavé popisy a úmorné banality – děj svižně spěje vpřed, a přitom nedochází k tomu, že by se některé linky vyprávění vytrácely a zůstávaly nedokončené.

Rušivě nepůsobí ani ve vyprávění tematizované těkání myšlenek a přeskakování od jednoho k druhému. Není to jen Džojův nešvar, potýká se s ním zřejmě i mnoho čtenářů Džojova věku, a tak autorka do příběhu dovedně vplétá dobrou radu (zkusit myšlenkový itinerář alias boďák, nebo třeba jógu).

Sdílení zkušeností a třinácté komnaty

Díky vypravěčské spontaneitě dává román na poměrně přehledné ploše zhruba dvou set stran nahlédnout do mnoha různých oblastí a oborů (namátkou: migrantství, vícejazyčnost, malířství, nemoci, životní tragédie v podobě autonehody, ale i basket, divadlo, počítačové hry, kočky). Tato pestrost má v knize pro mládež hned dvojí výhodu – roste tím pravděpodobnost, že se protne reálná zkušenost čtenáře s fikčním světem, což zintenzivní zážitek z četby (i kdyby to byly jen úsměvné detaily v podobě shody jmen a oblíbených profesí či pražských lokací), a zároveň se čtenář dozví mnoho nového. Ponaučení se netýká jen faktických znalostí, ale i mezilidské komunikace, hodnotového žebříčku, morálky, zodpovědnosti – s nejednou postavou čtenář díky četným epizodám a odbočkám nahlédne i do její třinácté komnaty (a dozví se, proč Džojův učitel malby pan Kosatka pije tolik vína, proč Džojo o své pražské babičce říká, že je staronová, nebo proč spolužačka Agáta žije u tety).   

Ich-formový vypravěč také rozhodně nepostrádá smysl humor, díky kterému je četba zábavná a poutavá. Mámě říká Liška, učitelce Hlava, nechybějí narážky na jeho neobvyklé jméno, vtipně glosuje chování dospělých. Jeho jazyk zní autenticky, spisovná čeština se mísí s hovorovou, anglicismy a školními hláškami (ano, kdo „chytne pubertu“, „flexí s partou mimoňů a mimoněk, všichni si pořád rovnají přehazovačky a tlemí se“).

Kladný vzor s chybami a nedostatky

Džojo je tedy normální kluk, který v příběhu ztělesňuje „kladný vzor“ – jenže takové jsou vlastně všechny postavy Ivy Procházkové, přinejmenším v tom smyslu, s jakou empatií je líčí, se všemi chybami a nedostatky, přestupky a prohřešky, pro které má pochopení, ale nijak je nezastírá. Nemaluje žádný idylický svět, ale přirozeně vykresluje jeho řád a zabydluje ho postavami, jež jsou akční a činorodé, odolné, zodpovědné a charakterní. „Problémům“ nepřipisuje v příběhu hlavní roli, soustřeďuje se mnohem spíš na jejich řešení.

Román Džojo, jedenáct a čtvrt nelíčí příběh ve smyslu napínavého dobrodružství, kdy se za daných okolností díky originální zápletce stane to a ono a story se uzavírá happy-endem. Spíš nám dává nahlédnout do každodennosti sympatického školáka v momentě, který je pro jeho zrání klíčový – Džojo se poprvé zamiluje a sám sebe začne vnímat novýma očima.

Poznámka na okraj: Četba nového románu Ivy Procházkové se vyplatí nejenom teenagerům, pro které byla napsána, ale i rodičům dětí, které mají nakročeno do puberty. Je milým svědectvím toho, jak se v laskavě formativním prostředí školy, rodiny a přátel stává z dítěte krásný mladý člověk – přirozeně zvídavý, všestranný a také zodpovědný.

Kdo by se po dočtení Džoja chtěl ponořit do dalších příběhů z pera Ivy Procházkové (nar. 1953), zde pár zaručených tipů pro děti a mládež: Myši patří do nebe (2006, Magnesia Litera, též film 2021 a audiokniha 2022), Nazí (2009), Uzly a pomeranče (2011) – a zde pro dospělé milovníky detektivek a thrillerů: Muž na dně (2014), Dívky nalehko (2016), Nekompromisně (2019), Doteky zabitých (2021).