Přechod od socialismu ke kapitalismu a demokracii byl náročný pro každou ze zemí východního bloku, pro nejednu z nich byl z různých důvodů doprovázen i jejím zánikem a etablováním nového státního celku. V rámci specifické skupiny takto zaniklých států bychom pak našli unikátní příklad Německé demokratické republiky, jejíž existence neskončila na rozdíl od ostatních rozpadem „soustátí“, nýbrž znovusjednocením se západním sousedem. Ačkoli v určitých ohledech lze bývalou německo-německou hranici vysledovat dodnes (například při (geo)grafickém znázornění volebních výsledků), povědomí o východoněmeckých reáliích a problémech, jimž obyvatelé čelili během vlády jedné strany i v době kolem znovusjednocení, se zvolna vytrácí. Proti této všeobecné tendenci se pod heslem „Nechceme se stát jen historickou poznámkou pod čarou“ rozhodly společně vystoupit tři spisovatelky narozené v NDR: Wenke Seemann (nar. 1978), Peggy Mädler (nar. 1976) a Annett Gröschner (nar. 1964). S dosavadní tvorbou jednotlivých autorek se čeští čtenáři bohužel neměli možnost seznámit, Peggy Mädler však byla v (covidovém) roce 2020 přizvána k účasti na festivalu Literatura v parku a aktuálně pobývá v Ústí nad Labem v rámci projektu Minout Prahu / Jenseits von Prag.

Každodennost po rozpadu východního bloku

Základ knihy Drei ostdeutsche Frauen betrinken sich und gründen den idealen Staat (Tři východoněmecké ženy se opíjejí a zakládají ideální stát) tvoří přepis nahrávek společných rozhovorů, které zmíněné tři autorky vedly nad sklenkou vína či jiného alkoholu. Navzdory tomuto uvolněnému pojetí výsledek rozhodně nelze pokládat za oddechové čtení. Mnohá z probíraných témat budou důvěrně známá i českým čtenářům – propad průmyslové výroby, ztráta sociálních jistot, znehodnocení úspor, nárůst počtu přistěhovalců, to vše jsou fenomény, s nimiž se po sametové revoluci muselo vypořádat i Československo. V některých případech se pocit znalosti dané problematiky z českého prostředí připomene i u témat týkajících se dnešní doby: v Česku stejně jako v bývalé NDR sledujeme vzestup populistických stran, vzpomínky na dětství prožité v paneláku se také příliš neliší, s výrokem jedné z autorek: „S dobrým pocitem jsem v posledních letech nevolila nikdy“ by se zřejmě identifikovalo i mnoho českých čtenářů.  Na obou stranách hranice též nalezneme nemálo příkladů důchodců, kteří jsou sice díky své nemovitosti, kterou vlastními silami postavili či po převratu levně zprivatizovali, statisticky vzato milionáři, ale v každodenním životě mají problémy vyjít s nízkým důchodem.

Čtenáři si nad stránkami knihy uvědomí, kolik informací o NDR a jejích potížích během přechodu k demokracii a kapitalismu zůstává překryto znovusjednocením Německa. Zatímco pro Československo, Polsko a další státy není takový problém dohledat statistiky o poklesu průmyslové výroby, porodnosti, kupní síly obyvatelstva a dalších faktorech, NDR se po znovusjednocení z běžně dostupných statistik ztrácí. Nejednoho čtenáře jistě překvapí, že to byla právě (bývalá) NDR, která ze zemí východního bloku zaznamenala největší propad tovární produkce i natality. Autorky přitom do textu nevkládají téměř žádné číselné údaje, s o to větší chutí ale využívají poznámky pod čarou, kde uvádějí nejen zdroje pro svá tvrzení, ale i celou řadu dalších informací, někdy i vysloveně marginálních (čtenář se zde třeba dozví, jakou značku alkoholu která z autorek preferuje). Neveselé statistické údaje jsou v rozhovorech často prezentovány na příkladech konkrétních sociologických jevů, díky nimž si čtenář může konkrétněji představit jejich dopady na životy lidí. Například zmíněný propad porodnosti po pádu komunistického režimu vedl k tomu, že v celé řadě rodin, které autorky ve svém okolí znají, je mezi dětmi osmiletý i větší věkový rozdíl. Starší dítě se obvykle narodilo či bylo počato ještě během existence NDR, mladší sourozenec přišel na svět až koncem 90. let, kdy se poměry opět ustálily a rodičům se ekonomicky vedlo zase lépe.

Nostalgie na distanc

Všechny tři autorky prožily dětství a mládí v NDR, je tedy pochopitelné, že se nemohou vyhnout určité nostalgii. Věcně však líčí negativa spojená se životem v nesvobodě, od front v podstatě na cokoli přes nucení dětí do povinných akcí na vyjádření solidarity (americká levicová aktivistka Angela Davis musela být blahem bez sebe, jestli jí skutečně během několika dní přistály v poštovní schránce tisíce kreseb od východoněmeckých dětí) po určitou nevypočitatelnost represí: „Kolikrát jednomu něco prošlo, za co jiný skončil ve vězení, a dnes aby se ten, kterému to prošlo, ještě obhajoval.“

Jako málo známé pozitivní dědictví z dob NDR autorky zmiňují unifikovaný rodinný domek, jehož prototyp vznikl již v roce 1958. Jen během existence NDR se jich s mírnými odlišnostmi postavilo na sto tisíc, přičemž pod jiným názvem jsou v katalozích i západoněmeckých stavebních firem nabízeny dodnes, což autorské trio vede k úvahám, zda se vlastně nejedná o svérázný příklad kulturní apropriace. S otázkou, jak zhodnotit NDR a co z ní obzvláště utkvělo v paměti, se v krátké anketě autorky obrátily i na kolegy spisovatele a další příslušníky umělecké scény. V jejich odpovědích se opakují zmínky o mezilidské soudržnosti a vzájemné ochotě si vypomoci či o dostupné a bezplatné zdravotní péči, což jsou odpovědi, které by nejspíše zazněly i v podobné anketě na téma ČSSR. Mezi těmi méně očekávanými se dočteme třeba o pozitivních vzpomínkách na východoevropské kreslené filmy či na nedělené lavice v rychlíkových vagonech. Padly ale také odpovědi jadrnější, třeba „nad celou NDR bych nejradši stiskl klávesu Delete“ nebo „NDR byla zaseknutým pšoukem v konečníku jednoho ze dvou společenských systémů“. Kupodivu v těchto odpovědích ani nikde jinde v knize nenalezneme zmínku o automobilech Trabant.

Očima žen a levicově-liberální optikou

Z rozhovorů, které spolu autorky vedou, poměrně rychle vyplyne, že všechny tři se politicky řadí do levicově-liberálního spektra. „Slovo kapitalismus vnímáme negativně, protože jsme tak z NDR naučené, slovo socialismus už ale taky nevnímám pozitivně, právě po zkušenostech z NDR,“ glosuje jedna z nich své politické přesvědčení. České čtenáře tak nejspíš nadzvedne ze židle jejich požadavek na naprosté otevření hranic či sympatie s blokádami silnic pořádanými hnutím Poslední generace (z nějakého důvodu je jim trnem v oku i ona proslulá neomezená rychlost na německých dálnicích, kterou opakovaně kritizují, aniž by ovšem blíže zdůvodnily proč). Poměrně silně jsou v knize akcentována i feministická témata, od potratů přes rozdělení prací v domácnosti až po platovou nerovnost. Zajímavostí je, že letáky volající po realizaci těchto požadavků (i po zrovnoprávnění lesbických vztahů) se v revolučním Berlíně objevily již počátkem listopadu 1989, na jejich přípravě a distribuci se tenkrát podílela i jedna z autorek.

V řadě vzpomínek se odráží skutečnost, že minulost reflektují tři ženy, i skrze své osobní, intimní vnímání vlastního těla, vzpomínky na růst prsou, problémy v hodinách tělocviku během menstruace a hlavně na tábornický rituál „Neptunova křtu“, který mnozí starší vedoucí využívali jako záminku k osahávání dospívajících dívek. Z pozitivnějších aspektů zmiňme návrat k oblíbené dětské kratochvíli „skákání gumy“, která v NDR stejně jako Československu patřila spíše mezi holčičí zábavy.

Ačkoliv kniha nemá ambice být sociologickou, ekonomickou, politologickou ani historickou studií, přináší ze všech zmíněných úhlů pohledu novou perspektivu na NDR a na myšlení tamních obyvatel. Český překlad by byl pro zdejší čtenáře přínosný nejen faktograficky, ale zároveň by poskytl nové podněty k diskusi na téma, zda se tenkrát počátkem 90. let snad dalo – či mělo – něco udělat jinak.