Spisovatelka Veronika Opatřilová vstoupila do literatury v roce 2021 se svou prvotinou Ostrov žije – magickým příběhem o lásce k přírodě. Nejvíce se proslavila svým druhým románem Počkej na moře (2022), kde vykresluje zapovězený vztah mladého švédského studenta angličtiny a jeho učitele v Anglii šedesátých let dvacátého století. V novém románu Píseň L. se prolínají dva historicky, nikoliv dějově, vzdálené příběhy. Jeden ze současnosti o novináři, který přijíždí do laponských lesů za osaměle žijící slavnou spisovatelkou Lailou, aby sepsal její paměti. Druhý, o několik století starší, popisuje životní pouť aristokratického sirotka.

Obdobně jako v románu Počkej na moře autorka zachycuje studii vzniku a vývoje partnerského vztahu, který je v dané době nejen společensky nepřijímaný, ale přímo zakázaný. Autorka přesunula své vyprávění z Anglie dvacátého století do vzdálenější minulosti – středověku. Šlechtický sirotek Laurenc má předem stanovenou budoucnost. Po pobytu v klášteře se má vrátit na hrad a bojovat za krále, usadit se a být nápomocen staršímu nevlastnímu bratrovi. Laurenc ale po ničem z toho netouží, naopak, vzpírá se. Kam až jeho paměť sahá, byl si vždy vědom své jinakosti a outsiderství. Klid a bezpečí nachází jedině v lese při vyjížďkách na koni. Během jedné z nich se shodou okolností seznámí s lovcem Andreasem. Vývoj jejich vztahu enemies to lovers autorka detailně popisuje. Vyvíjí se od nenávistných pohledů bez dialogu přes postupné získávání důvěry při opatrných rozhovorech až po sdílení těch nejniternějších pocitů. Autenticitě zobrazení jejich pomalého sbližování napomáhá Laurencova perspektiva. Motivaci jednání i myšlení ostatních postav vnímáme pouze prostřednictvím jeho pohledu, Ten, jak sám v dílčích příbězích přiznává, může být zkreslený vlivem selektivní paměti. Sám sebe označuje za nespolehlivého vypravěče: „Nepamatuju si všechno. Znepokojivé mezery. Jsou věci, které jsem ani nikdy nevěděl. Prázdná místa, jež je třeba doplnit. Odvrácenou stranu příběhu. Ale toho nejsem schopný. To nedokážu. Jediné, co vím, je to, co jsem nezapomněl.“ (s. 259) Mnohdy naznačuje, zejména v dramatických pasážích, co chtěl v dané chvíli říci a udělat, ale připouští, že nic z toho možná ani neučinil, ani nevyřkl. Čtenář si tudíž může domýšlet chování i pocity ostatních postav sám, či přijmout Laurencovo vyprávění.

Nespolehlivost paměti se prolíná oběma příběhy. Kapitoly pojednávající o Laurencovi jsou pojmenovány jako „nějaké“ vzpomínky (Zasuté vzpomínky, s. 32) nebo vzpomínky „na něco“ (Vzpomínky na jezero, s. 215). V případě novináře Vincenta se pak upozaďují spisovatelčiny memoáry. O jejím životě nevíme vůbec nic, i když se celý příběh točí kolem její biografie. Laila Vincentovi zakázala si její vyprávění sepisovat, poznamenat si může později pouze to, co si zapamatuje. Opatřilová tím zdůrazňuje fakt, že nějakou událost či pocit nelze přesně zachytit. Vše je subjektivní a zkreslený záznam. Vyjadřuje tak neuchopitelnost okamžiku a nevyhnutelnost zapomínání.

Stěžejním motivem prolínajícím se celou knihu je již zmíněný les, dějiště zásadních momentů knihy. Je tu idealizován až zbožšťován. Od počátku příběhu působí jako jediné bezpečné místo. Únik pro Laurence, který jen v lese může být sám sebou, zatímco v prostorách hradu předstírá předem určenou roli a snaží se naplnit představy druhých o sobě. Do lesa utíká tak často, jak jen může, aby zde našel své skutečné já: „‚Les mě přijímá takového, jaký jsem. Nic po mně nevyžaduje. Nic neočekává. Žádné nároky, ale taky žádná zklamání. Les nemůžu zklamat, protože ode mě nic nechce. A on nemůže zklamat mě. (…) les je domov. Jediný skutečný domov, který jsem kdy měl. Můj přítel. Moje rodina.‘“ (s. 272) Rovněž Andreas, který odmítá komukoliv sloužit, se stává symbolem svobodného života mimo civilizaci, v přírodě. Autorka se na několika místech snaží doručit toto sdělení tak usilovně, že se jeho význam začne v repetitivních pasážích vytrácet. V převažujících částech textu nás ale autorka přesvědčuje, že je zkušená vypravěčka. Nejsilnější schopnosti prokazuje v poetických vyobrazeních lesa, jimiž dokáže působit na všechny smysly. Čtenář jako by dokázal cítit tlející listí, mrazivost jezerní vody i zažít neproniknutelnost mlhy.

Veronika Opatřilová dokazuje, že i jednoduchý příběh s velkým poselstvím je možné narativními prostředky pozdvihnout na vysokou úroveň. Dvě zdánlivě nesouvisející dějové linky se skrze jednotlivé odkazy propojují v ucelené sdělení knihy, jímž je vyznání lásky k přírodě a touhy po svobodě.