Stylem a částečně i obsahem navazuje autor na předchozí knihy Tyranie a Nemocná Amerika. Jedná se tedy o esejisticky laděný text s častými osobními odbočkami a anotace slibuje rozvíjení myšlenek Simone Weilové, Edith Steinové, Václava Havla, Leszka Kołakovského a Frantze Fanona. To ale představuje jen malou a zároveň nejzdařilejší část knihy, přičemž karibský antikoloniální myslitel Fanon je v knize zmíněn jen letmo, jako příklad nespravedlivého zacházení s černošskými intelektuály.

Snyderova koncepce svobody je založená na fenomenologických pojmech „Körper“ a „Leib“, které do filosofie uvedl Husserl a rozvinula je právě Steinová. „Leib“ je prožívaná, subjektivní tělesnost, zatímco „Körper“ představuje tělo jako objekt. Suverénní člověk se pak od pasivního „Körper“ liší schopností empatie a sebereflexe (podle Weilové). Lidské jednání by mělo vycházet z hodnot. Ty se však často dostávají do konfliktu a je nutné pečlivě zvažovat, kterou upřednostníme (Kołakowski). Českého čtenáře potěší prostor věnovaný Václavu Havlovi. Snyder vychází ze dvou textů – eseje Moc bezmocných a dopisu Gustavu Husákovi. Havlova výzva k odporu vůči uniformitě se stala základem Snyderova pojmu „nepředvídatelnosti“. Jedinec podřízený totalitě je předvídatelný a jeho činnost posiluje destruktivní systém, který člověka přivádí k sebezničení. Abychom byli svobodní, musíme být „nepředvídatelní”. Snyder uvádí zajímavou paralelu mezi československou normalizací a světem algoritmů sociálních sítí, oba systémy využívají behavioristických, tedy předvídatelných reakcí člověka na podněty – člověk dělá to, co je pro něho výhodné, ať už pro peníze, postavení, nebo pro dávku dopaminu.

Pilíře svobody

Právě nepředvídatelnost je podle Snydera jedním z pěti pilířů svobody. Další jsou suverenita (schopnost jednat v souladu s vlastními hodnotami), mobilita (možnost vzdělání a kariérního růstu), faktičnost (odolnost vůči dezinformacím) a solidarita. Jejich analýze je věnována většina knihy. Snyder zavádí řadu originálních a pozoruhodných pojmů. Kromě zmíněné „nepředvídatelnosti“ je to například „politika nevyhnutelnosti“. To je přesvědčení, že když odstraníme nějaké zlo, tak se vše samo vyvine žádoucím směrem (k demokracii). Na ní navazuje „politika věčnosti“ založená na mytologizaci dějin a ústí v „politiku katastrofy“, která drancuje planetu na úkor budoucnosti, ve kterou nevěří. Pojem „naše vlastní nemesis“ představuje manipulativní sílu algoritmů, které se sami dobrovolně vystavujeme (a podléháme). Trefně ji přirovnává k vábení Sirén.

Na druhou stranu až komicky působí Snyderův termín „sadopopulismus“, kterým zdůrazňuje známý fakt, že kroky populistů se obrací hlavně proti těm, kteří je volí. Těžko se ujme i termín „notalitarismus“, který představuje pokročilý stupeň totality vyznačující se hodnotovým nihilismem.

Přesvědčování přesvědčených

Svoboda podle Snydera nemá být „svobodou od něčeho“, ale svobodou k aktivnímu a smysluplnému životu, vzdělání a k možnosti sociálního vzestupu. Není myslitelná bez solidarity a zodpovědnosti. Garantem svobodného rozvoje pro každého člověka má být silný sociální stát. Jen tak lze podle Snydera zajistit kvalitní školství a zdravotnictví. Stát by měl regulovat sociální sítě (aby nešmírovaly uživatele a nepodsouvaly mu „dopaminový“ obsah), krotit oligarchy, bojovat s monopoly, chránit životní prostředí a podporovat menšiny. Svoje přesvědčení opírá autor o ostrou kritiku libertarianismu, ale jeho argumentace je problematická. Názory druhé strany uvádí jen v jejich primitivní podobě (přičemž ani neuvádí zdroje) a pak se do nich snadno trefuje.

Povrchně působí i pasáže věnované digitální demenci – autor k tématu nic nového nepřináší a místy sklouzává ke školometskému mentorování, například když čtenáři vysvětluje, jak by měl používat svůj mobilní telefon. Jinde se vydává na exkurz do nukleární fyziky, uvádí řadu encyklopedických zajímavostí, které uzavře výzvou k intenzivnějšímu financování výzkumu fúzní energie. Text se tak nechtěně podobá útržkovitým zprávám z facebookového feedu, proti kterým jinde zarputile brojí.

Otázkou je, komu je kniha vlastně určena. Snyderův politický oponent knihu nejspíš odloží při první zmínce o Trumpovi, kterého zde autor bez hlubší analýzy – tu provedl v předchozích knihách – nálepkuje jako ztělesněné zlo. Namísto snahy oslovit širší spektrum čtenářů kniha cílí převážně na ty, kteří s autorem ideově souzní – tedy na prozápadně a protitrumpovsky laděné intelektuály.

Kromě toho text předpokládá znalost amerického kontextu. Je rámován obrazy z dvoustého výročí Deklarace nezávislosti v roce 1976, které autor prožil jako šestileté dítě a jehož oslava pro něj měla velký osobní význam. Pro evropského čtenáře mohou kapitoly věnované americkému věznictví, volebnímu systému a zákonodárství působit odtažitě nebo nesrozumitelně, protože autor má za to, že čtenář se v problematice do detailů orientuje a do systematického výkladu se nepouští.

Esej, nebo pamflet?

S přibývajícími řádky se v textu množí agitační až pamfletické tóny. Místy připomíná politický manifest. To by nebyl problém, kdyby autor nedeklaroval mnohem větší ambice. V doslovu se uvádí, že původní záměr byl napsat „filosofickou báseň“. Tou kniha není. Můžeme ji ocenit jako syntézu různých koncepcí svobody, ale pokusy o přesah do filosofické – případně beletristické roviny působí křečovitě. Text trpí nevyrovnaným stylem, vyskytují se v něm neobratnosti a bezobsažné věty, například: „Odepírat druhým lidem svobodu z nepřípustných důvodů je křivda.“ Při pokusech o propojení s osobním životem propadá sentimentu a někdy i lehce sebestřednému tónu, třeba když píše: „Mám rád své příbuzné i ten statek, a nebýt jich, nestal bych se sám sebou a nenapsal tuto knihu.“ Důvěryhodnost argumentace nepodpoří ani časté přehánění: „Typický Američan nemá ani na pohřeb, který navíc vinou negativní svobody hrozí dřív.“ Je škoda, že kniha neprošla přísnější ediční kontrolou. Nevyrovnaný styl a nepřesvědčivý pokus o filozofickou formu tak podkopává celkový dojem a zbytečně zastiňuje hodnotnější momenty. Text připomíná spíš rozhovor v kavárně než seriózní práci akademika.

Přes všechny nedostatky zůstává Snyderova koncepce svobody podnětná: je komplexní, konzistentní a bytostně humanistická. Autorovy postoje sice často nejsou podpořeny solidní argumentací, ale kniha je zajímavá jako subjektivní výpověď autora a jako takovou ji má smysl číst. Timothy Snyder je brilantní historik a jeho knihy Černá zem, Krvavé země a Obnova národů vynikají skvělou argumentací, poctivou prací s prameny a strhujícím obsahem. Právem se staly bestsellery. Snyder je rovněž právem považován za vizionáře. Jako jeden z mála předpověděl nejen ruskou hybridní válku v roce 2014 a útok na Kapitol v roce 2021, ale i ruský vpád na Ukrajinu v roce 2022, který drtivá většina analytiků považovala za nepravděpodobný. Snyder k tomu skromně podotýká, že prostě poslouchal, co říká propaganda. Když nás varuje, že sociální sítě přispívají k rozkladu demokracie po celém světě a že se tím zároveň nebezpečně přibližujeme globálnímu konfliktu a ekologické katastrofě, máme dobrý důvod ho brát vážně.