Současná etnologie a sociální či kulturní antropologie klade velký důraz na terénní výzkum jako na základní a nezastupitelnou metodu. Existovali nicméně i tací zástupci těchto oborů, kteří přímo v terénu nikdy nepracovali, a přesto se dočkali uznání. V mezinárodním kontextu je takovým badatelem slavný James Frazer, u nás bezpochyby František Vrhel (1943–2023). Ten byl znám jako iberoamerikanista, znalec latinskoamerických literatur a také etnolog, i když sám skromně popíral možnost, že by byl antropologem (či etnologem) právě s odkazem na to, že nikdy žádný terénní výzkum nedělal. Dokonce prý soukromě prohlašoval: „Já nejsem vědec, já jsem intelektuál!“ Šíři jeho zájmů i lehkost, s níž se dokázal pohybovat mezi jednotlivými disciplínami, zprostředkovává posmrtně vydaný soubor jeho studií a překladů Vybrané texty o etnologii, lingvistice a Borgesovi, který editorsky připravil Marek Jakoubek. Prolínají se v nich lingvistika, antropologie, historiografie, filozofie i krásná literatura. Vrhel se v knize zabývá například tím, jaké jsou paralely mezi etnologií a hermeneutikou nebo mezi etnologií a beletrií: obě podle něj směřují k srovnatelnému cíli, totiž „k instauraci horizontu světa; neboť každé velké dílo předkládá svůj vlastní model světa a vlastně spolu s ním onu postmoderní zkušenost o vlastní relativitě“. (Dodejme, že nad podobnými paralelami se opakovaně a asi i srozumitelněji zamýšlel i antropolog Thomas Hylland Eriksen, antropologii a zvláště fantastické literatuře podle něj šlo o vědomí toho, že „všechno v naší společnosti by mohlo být jinak: náš životní způsob je jen jedním z mnoha nesčetných životních způsobů, které si lidé osvojili“.)   

František Vrhel také zkoumá, co přesně na výše zmíněném Frazerovi kritizoval filozof Wittgenstein, na dalšího antropologa Clauda Lévi-Strausse zase aplikuje koncepty literární vědy. Vrhelovy zájmy přitom byly ještě širší: po maturitě chtěl studovat astronomii, z čehož sešlo, protože se v daném roce tento obor neotvíral. Jakousi ozvěnou jeho dávné touhy je ovšem v knize zařazená stať o vztahu etnologie a z přírodních věd vycházejících teorií chaosu.

Zalíbení v lingvistice

Z publikací vydaných za jeho života si zaslouží zvláštní ocenění Antropologie sexuality: sociokulturní hledisko (Nadace Universitas Masarykiana, 2002), nejlepší text, který česky na dané téma vyšel. Příbuzné problematice se věnoval i nadále, o čemž svědčí jeho studie o klimakteriu v transkulturní perspektivě.

Nejvíce textů je ovšem v recenzovaném svazku věnováno lingvistice – ostatně za svého nejvýraznějšího učitele prý Vrhel považoval jazykovědce a člena (strukturalistického) Pražského lingvistického kroužku Vladimíra Skaličku (1909–1991). Vrhel sám ale strukturalista nebyl, jeho zájem byl lingvisticko-antropologický. V knize se tedy například zabývá jazykovým relativismem, přičemž odmítá jeho silné, deterministické verze a opatrně v něčem přisvědčuje těm slabým, ostatně podobně jako i soudobé výzkumy (konkrétní jazyk může spoluovlivňovat určité kognitivní procesy, jako je paměť, kategorizace nebo pozornost, ale je přitom pouze jedním z mnoha faktorů.)

Trochu po vzoru Jorgeho Borgese, jehož překládal, Vrhel také zkoumal, k jakým posunům docházelo při překladu evropských slov, pojmů a představ po roce 1492 v Jižní a Střední Americe. Tamní Indiáni kupříkladu neměli představu křesťanského „ďábla“ ani odpovídající výraz. Evropští kolonizátoři proto využili slova „supay“, které snad původně znamenalo „stín“, „fantasma“, „skřítek“, a také od něj odvodili novotvar pro „peklo“. Přičemž podle jeho hodnocení „šlo o adaptaci dosti svévolnou“.

Jak je to se symboly

Obsáhlá kapitola je v knize věnována výkladu pojmu symbol. Vedle „suše racionálně“ denotativního pojetí symbolu, které je typické pro strukturalistické myšlení, i když ne výlučně, probírá i pojetí archaičtější, „romantičtější“. Zvláště u přírodních národů symbol „participuje na svém objektu, často do té míry, že je s ním soupodstatný“. Proto také jejich člen skutečně považoval své jméno za životně důležitou součást svého já a podle toho s ním nakládal. (I proto měla prý starověká města dvě jména, oficiální a posvátné, tajné). Toto participativní pojetí je podle Vrhelova oprávněného hodnocení stejně legitimní jako pojetí referenční. Nejvýstižněji lze podle něj popsat jako nekonečná hra participací a denotací, můžeme mluvit o „jejich vzájemných podílech a stupních na scéně lebensweltu, přirozeného světa blízkých horizontů a splývavých subjekt-objektových kontur“. A ani ona dichotomie neplatí absolutně. Jak v knize Struktura a celek. Intelektuální počátky strukturalismu ve střední a východní Evropě (Academia 2002) ukázal lingvista Patrik Sériot, ranní strukturalisté se při formulování pojmu struktury opírali o paradigma romantické naturfilozofie, ne-li přímo o novoplatonismus. Sériot, jehož knihu Vrhel zmiňuje, polemizoval s tím, že by osvícenství a romantismus byly zcela protikladné ideologie či bipolární teoretické polohy: „Ve skutečnosti je mezi těmito dvěma polohami neustálá oscilace: výpůjčky, reinterpretace, zvraty, nedorozumění, ba dokonce zastření skutečného stavu věci. Jeden a týž vědec může některé ze svých myšlenek založit na jedné hlavní tezi a zároveň se v tezích vedlejších opírat o některé rysy polohy opačné.“

Vrhelovy úvahy vycházejí z jeho široké erudice, ale jsou spíše teoretické, abstraktní a velmi hutné. Přestože se Vrhel zvláště v případě chápání jazyka obrací ke koncepcím z nejstarších dob, rozhodně u něj nejde o fascinované a současně fascinující (pře)vyprávění starých mýtů jako v případě Frazerovy Zlaté ratolesti. Také proto Vrhel nikdy nebude mít tolik čtenářů jako jeho starší oborový kolega. Ale ti skutečně motivovaní a vědoucí si snad tuto jeho inspirativní knihu i ty předchozí najdou.