Poručil jsem, aby mi přivedli koně ze stáje. Sluha nerozuměl. Sám jsem odešel do stáje, osedlal koně a nasedl na něj. Zdálky jsem uslyšel zatroubení trubky, zeptal jsem se ho, co to znamená. Nic nevěděl a nic neslyšel. U vrat mě zastavil a zeptal se: „Kam odjíždí pán?“ „Nevím,“ řekl jsem, „jen pryč odtud, pryč odtud. Pořád pryč odtud, jen tak mohu dosáhnout svého cíle.“ „Ty tedy znáš svůj cíl?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděl jsem, „říkám to přece. Pryč odtud – to je můj cíl.“
Franz Kafka, Pryč odtud
(přeložil V. Kafka)

Co je hlavním tématem sociální antropologie? Člověk ji samozřejmě může využít k získání akademických hodností a nakonec i zaměstnání. Na druhou stranu je pravda, že existují rychlejší a vděčnější způsoby, přinejmenším z finančního hlediska, jak si vydělávat na živobytí. Naštěstí jsou i jiné důvody, proč se o tuto disciplínu zajímat. Nejdůležitějším postřehem, který lze získat při tomto způsobu srovnávání společnosti, je snad vědomí, že všechno v naší společnosti by mohlo být jinak – že náš životní způsob je jen jedním z mnoha nesčetných životních způsobů, které si lidé osvojili. Podíváme-li se stranou a zpátky, brzy přijdeme na to, že moderní společnost se všemi svými možnostmi a lákavými nabídkami, se svou závratnou složitostí a působivým technickým pokrokem existuje poměrně krátce. Možná že jsme z psychologického hlediska právě nedávno vyšli z jeskyně. Ve srovnání s délkou dějin lidského rodu trvá moderní společnost jen chviličku.

Antropologie nabízí moudrost a vhled, ale má i své problematické stránky – přinejmenším pokud se z ní snažíme udělat morální filozofii. Antropologové možná trpí častou profesní neurózou, která se projevuje snahou proměnit kulturní relativismus v morální doktrínu: pokud člověk dokáže zdůvodnit tu nebo onu představu jako „kulturní“, cítí povinnost bránit ji. V důsledku toho samozřejmě nedokáže vyslovit morální soud vůbec o ničem. Proto je nutné říct, že lze možná chápat i to, v čem nenacházíme zalíbení; že je možné pochopit masové uctívání soukromých automobilů a trest smrti jako výraz určitých variant severoamerické kultury, aniž bychom tyto projevy schvalovali. Je nepochybně možné pochopit zásady výměny žen u Kačjinů nebo zásady politické organizace u Nuerů, aniž bychom je ve srovnání s našimi principy považovali za „nadřazené“ nebo „méněcenné“.

Můžeme také velmi dobře obdivovat novoguinejskou hortikulturní magii, aniž bychom byli zaujati proti hromadné výrobě CD přehrávačů a bramborových lupínků. Není dokonce ani jisté, že člověk prokazuje jinému člověku dobro, když se jej snaží uchránit před dopadem modernity.

S tím souvisí ještě jiná profesní neuróza, kterou bychom mohli označit výrazem „sociologismus“. Znamená to, že naprosto všechno, co souvisí s lidskou existencí, se interpretuje v rámci sociologického nebo antropologického chápání. Uměni a literaturu, lásku i estetické prožitky bychom tedy mohli chápat výhradně jako sociální výtvory. Má-li někdo raději Beethovena než populární hudbu, může za to spíše jeho výchova a potřeba udržovat symbolický odstup od nižších tříd než to, že Beethovenova hudba má umělecké kvality. Jakmile si člověk osvojí sociologické přístupy, začne se mu svět jevit jako souhrn „jevů“, které řadí do skupin „zajímavých“ a „nezajímavých“. Nakonec ze všeho dělá „empirický materiál“, dokonce i z vlastního života.

Antropologie se zabývá „těmi druhými“, ale jistým zásadním způsobem se týká i nás. Antropologické studie nám mohou nastavit zrcadlo, otevřít okno a ukázat kontrasty, díky nímž se dokážeme podívat na svou vlastní existenci. Popis života na Trobriandových ostrovech nám připomíná, že naše společnost není jedinou myslitelnou společností na světě. Ndembuové, Inuité a Dogoni nás mohou poučit o tom, že náš život by mohl vypadat úplně jinak, a díky antropologickým analýzám jejich společnosti se dokonce můžeme dozvědět, jak by mohl vypadat. Nutí nás, abychom si položili zásadní otázky o nás samotných i o naší společnosti. Někdy nás dokonce donutí, abychom podle toho i jednali.

Antropologie nás také učí o složitosti kultury a sociálního života. Někdy se skutečně zdá – jak o tom například svědčí analýza rituálů –, že na otázky antropologického výzkumu neexistuje jednoduchá odpověď. Tváří v tvář ideologickým zjednodušením, předsudkům, nevšímavosti a bigotnosti je naším úkolem činit svět složitějším, a ne jej zjednodušovat.

Antropologie nám možná neodpoví na otázky po smyslu života, ale někdy nám alespoň napoví, že je mnoho způsobů, jak vést smysluplný život. Nemá-li pro nás odpovědi, může nám přinejmenším vnuknout pocit, že máme otázky na dosah ruky.