Co spojuje témata jako červenání a chvástání, souboje, otroctví a čínský zvyk svazovat a deformovat ženám nohy, aby mužům připadaly neodolatelně svůdné? Kniha Zákon cti: Jak dochází k morálním revolucím tvrdí, že všechna nějak souvisí s tématem cti. Vlivný anglicko-americký filozof a spisovatel s africkými kořeny Kwame Akroma-Ampim Kusi Anthony Appiah v ní probírá, nakolik proměny mentality souvisí s posuny našeho vnímání cti, případně kolísající potřebou ji bránit. Respektive kterých dřívějších zvyklostí se lidé na celé zeměkouli postupně vzdávají. Naštěstí.

Šlechtické souboje přestaly být vnímány jako výlučný způsob, jímž si šlechta chrání svou čest i proto, že se rozšířily do dalších vrstev společnosti. Svazování chodidel Číňanek zase nadále nebylo známkou vysokého postavení a ztratilo svoji prestiž, protože chodidla si začaly svazovat dokonce i tamní žebračky a nosičky vody. Ve vyšších vrstvách přitom po staletí platilo, že matky svým dcerám svazovaly chodidla, protože se to obecně vyžadovalo, především ze strany potenciálních ženichů. Sofistikovanost strategie spolků proti svazování nohou spočívala v tom, že usilovala o obojí: ženy bez svázaných chodidel, ale současně muže ochotné si je vzít. „Vznikla tak jakási dvojitá společenská smlouva, která nadobro ukončila svazování chodidel: jedni přestanou svazovat chodidla svým dcerám a druzí přestanou ženit své syny se svázanými ženami.“ Její součástí byla i myšlenka, že je možné „vytvořit společnost – například jako v Japonsku nebo v křesťanských misiích –, v níž jsou ženy věrné, i když nemají svázaná chodidla“.

Čest na straně morálky

V případě britského zákazu otroctví sehrálo významnou roli, že manuální práce a africký původ přestaly být vnímány jako něco, co dotyčné zbavuje cti. Angličani všech společenských tříd hromadně podepisovali protiotrokářskou petici; lidé z nižších vrstev se i prostřednictvím tohoto protestu hlásili „o svůj podíl na cti celého národa“. Pracující se tak navíc mohli „přihlásit o své právo na to, aby s ním bylo jednáno s úctou jakožto s pracujícím lidem“.

Díky tomu, že se najednou „čest postavila na stranu morálky“, se dříve běžné chování, i když často oficiálně zakazované a veřejně kritizované, konečně stalo předmětem posměchu. Souboje se náhle zdály směšné a účastnit se jich bylo vnímáno jako hanba. Lidé, kteří v minulosti projevovali svou čest tím, že svým dcerám nechávali svazovat chodidla, ji nově spojovali s ostentativním odmítáním tohoto staletého zvyku – nezanedbatelné přitom bylo i vědomí, že Západ jej vnímá jako barbarský.

Příliš pomalý ústup vraždění

Poslední zvyk, který autor probírá, jsou vraždy ze cti v současném Pákistánu, ke kterým ale dochází i jinde – ročně tak umírají až tisíce žen. Dříve šlo o běžnou záležitost i v některých částech Evropy a autor se zamýšlí, jak společnosti, kde se dosud praktikuje, přesvědčit, aby od tohoto zvyku upustily. Rozumně přitom tvrdí, že rozhodně není správné snažit se zpochybnit nebo zavrhnout samotný pojem cti, ale je nutné jej předefinovat, stejně jako se tomu stalo v předchozích případech: „Čest zbavená všech kastovních, genderových a dalších předsudků může být nesmírně užitečná.“

Současný ústup vražd ze cti ale rozhodně není žádný rychlý proces, na některých místech se dokonce počet hlášených případů zvyšuje. (Důvodem může být jednak vyšší míra ohlašování, ale také skutečný nárůst v důsledku posilování konzervativních ideologií.) Takže o „revoluci“ by se dalo v tomto případě mluvit jen s velkou nadsázkou – zatím spíše neprobíhá.

Neplýtvat životy ani zdroji

Appiah si uvědomuje, že proměny vnímání cti byly jen jednou ze složek mnohem komplexnějších procesů, které vyústily v zásadní změny chování většiny společnosti. Důležitý byl samozřejmě vliv osvícenství, které zdůrazňovalo rozum, individuální svobodu a spravedlnost. Koncept „cesty cti“ prostřednictvím souboje začal být vnímán jako barbarský přežitek a iracionální chování. Život a zdraví jedince získaly vyšší hodnotu než formální „čest“. Podstatné ovšem byly i ekonomické faktory. S nástupem měšťanské třídy, pro kterou byla práce, obchod a právo důležitější než šlechtické kodexy, se měnily i společenské normy. Souboje byly vnímány jako plýtvání životy a zdroji. Nástup kapitalismu navíc potřeboval flexibilní, mobilní a kvalifikovanou pracovní sílu, kterou otroci nepředstavovali. Otrok nemá motivaci k inovacím, pečlivé práci nebo zvyšování produktivity. Podobně se s modernizací a industrializací Číny měnily i role tamních žen ve společnosti – byly stále více potřeba v práci mimo domov (např. v továrnách nebo v zemědělství) a svázané nohy jim v tom dost bránily.

Kniha obsahuje množství živých příkladů, ale současně je psána s ponorem filozofa. Pro naše prostředí je přínosná o to více, že v češtině zatím mnoho knih o problematice cti nevyšlo, a pokud ano, pokrývají spíše starší období. O soubojích pojednávají monumentální Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, Právo (Paseka, 2017) vlastně jen v souvislosti se středověkem. Co se týká 19. století, kupříkladu v knize amatérského historika a biologa Zdeňka Šestáka Jak hřešil Žižkov před sto lety se lze dočíst, jaké drobnosti se pro naše předky mohly stát předmětem soudní žaloby – její autor celkem plasticky dokazuje, že ještě na začátku 20. století i velmi prostí lidé urážku na cti zažívali s mnohem vyšší frekvencí než dnes. Spory ovšem většinou končily u soudu, nikoli soubojem: k těm sice v Čechách v 19. století docházelo, ovšem podle historika Vladimíra Dolínka a jeho Knihy o soubojích měly s obyvateli české národnosti málo společného, čeští představitelé pocházející z nižších nebo středních tříd si drželi odstup od důstojnického osobního pojetí cti a pro řešení sporů o čest formou souboje neměli pochopení.

Čest, vítězství, reputace, integrita

Specifické pak byly tragické dějinné okamžiky, kdy se například politik rozhodl svoji čest jaksi obětovat ve jménu celku a paradoxně v tom spatřoval osobní výhru. Jak připomínají zase Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, Zločinnost a bezpráví (Paseka, 2011), to, že se v noci na 15. březen 1939 Emil Hácha podřídil drtivému nátlaku a vyhrožování nacistů, si pro sebe zdůvodňoval právě takto: „A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest, protože… ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit. V tom bylo moje berlínské vítězství.“

Dodejme, že v západním demokratickém světě se samotný pojem „čest“ používá stále méně. Neznamená to ale, že by hodnoty (a alternativní pojmy) jako společenská reputace nebo osobní integrita nemohly mít a neměly alespoň pro někoho nadále svoji váhu a aktuálnost. Ostatně skauti i v současnosti pronášejí: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době.“ Nakladatelství Academia ovšem příliš neslouží ke cti, s kolika chybami v českém překladu obsahově výbornou knihu vypustilo do světa.