Rodičům malých zájemců o dopravní a komunikační techniku nejspíše není třeba Miladu Rezkovou (nar. 1979) blíže představovat. Její tituly jako To je metro, čéče!, Pokrok nezastavíš, čéče! nebo Rok ušatého Majka zdobí nejednu domácí knihovničku budoucích techniků a inženýrů, autorčino tematické portfolio je v její tvorbě pro děti nicméně mnohem širší: nalezli bychom zde i knihu o fungování lidského trávicího traktu Velký bobek, dobrodružně cukrovinkové Tajemství za sněhovým knírkem i sbírku moderních pohádek pro menší čtenáře Kocourek Tulák Kotoulek.

Jak název nejnovější knihy Řekni koleje! napovídá, i nyní zve autorka na výpravu za technikou, na níž čtenáře opět doprovází její již téměř dvorní ilustrátor Lukáš Urbánek. Tentokrát se týká pražské městské hromadné dopravy jako celku, koneckonců letošní 150. výročí zahájení jejího provozu by nemělo projít jen tak bez povšimnutí. Hned první scéna knihy je náležitě dramatická: veškeré osazenstvo depa, od starých tramvají typu T3 až po moderní tříčlánkové trolejbusy a přívozní čluny, vytrhne z poklidu čísi srdcervoucí pláč. Ukáže se, že jeho původcem je mladá tramvajová slečna Fany, nešťastná kvůli domácímu úkolu, který si právě přinesla ze školy. Má sestavit rodokmen vlastní rodiny a pomyšlení na to, jak fádní bude její výsledek v porovnání s rodokmeny spolužáků, „vytuněných osobáků, nadupaných náklaďáků a namachrovaných závoďáků“, ji rozesmutnilo ještě před tím, než s úkolem vůbec začala. Když před ní ale ostatní obyvatelé depa začnou rozvíjet bohatou historii pražské městské hromadné dopravy, Fany postupně ke své radosti zjišťuje, že její rodokmen vůbec nebude tak nudný, jak si zpočátku myslela.

V roli vypravěče se střídají jednotlivá vozidla. Navzdory množství informací o daném tématu, které kniha obsahuje (byť z hlediska znalců se většinou jedná o informace základní) zůstává přístupnou a srozumitelnou i pro mladší čtenáře. Text staví na dialogu a krátkých větách – Fany do výkladu starších a zkušenějších vstupuje dotazy, které se v daném místě budou jistě drát na mysl i dětem (a možná někdy i rodičům). Zároveň je text prostoupen specifickými dopraváckými výrazy, ať už jde o slova ze skutečného slangu (šejdr, kaštani) vysvětlená v postranních infobublinách nebo o hravé úpravy známých úsloví a přísloví („vsadím svoje laminátové sedačky značky Vertex“, „pohled ostrý jako odznak revizora“, „kdo zatroubí naposledy, ten zatroubí nejlíp“, „platné jako kabriolet v zimě“ atd.).

Na rozdíl od autorčiny předchozí knihy o metru výtvarná stránka netvoří jen doplněk textu, ale aktivně ho rozvíjí. Místy se například celé vyprávění přesouvá do formy komiksu. Pro starší a nejstarší období jsou zase v knize použity dobové fotografie, evokující listování rodinným albem při návštěvě u prarodičů. K hravým výtvarným momentům celé knihy patří třeba černý podklad dvoustránky, kde je řeč o plánech na výstavbu podpovrchové tramvaje, nebo čísla jednotlivých stránek umístěná do obrázku koleček a různě pootočená – podobně jako kolečka skutečných vozidel, když zastaví na zastávce.

Čtenáře do příběhu vtahuje i samotné ztvárnění hlavních postav jako antropomorfních vozidel. Ilustrátor jim zároveň ponechal jejich reálné charakteristické rysy, takže mohou děti při cestách Prahou snadno určit, kterým z knižních vozidel se vezou nebo které zahlédly na ulici. Vzhledem ke zcela odlišnému pojetí obou autorčiných knih je poněkud překvapivé, že obě nesou doporučení „Pro děti od 8 let“, přitom Řekni koleje! zcela evidentně míří i na čtenáře mladší než To je metro, čéče!

Místy kniha obsahuje i ilustrace, případně informace obecného přesahu, které se vlastní MHD až tolik netýkají. Tank jako doprovodná ilustrace ke zmínkám o první světové válce je jistě únosný, pochopit lze i kresbu Napoleona u pasáže o zavádění pravostranného provozu, ovšem šest stran věnovaných atentátu na Reinharda Heydricha je v knize zaměřené na městskou hromadnou dopravu, nadto cílící na děti, snad přeci jen moc. Je-li v knize zmíněna sametová revoluce, pak by bezesporu dávalo smysl alespoň krátce zmínit i srpnovou invazi v roce 1968, kdy byla vozidla MHD využita při stavbě barikád, zatímco během sametové revoluce sloužila v podstatě jen jako vývěsní plocha pro plakáty a letáky. Samozřejmě jako u všech výběrových publikací i zde ovšem platí, že co čtenář, to názor na to, co by do knihy zařazeno být mělo a co ne.

V závěru knihy už si Fany (a ani čtenáři) nemyslí, že její rodokmen je nudný a fádní. Výchovný aspekt knihy je tedy celkem jasný: člověk se nemá stydět za to, kým je a kým byli jeho předkové, neboť každý rodokmen v sobě skrývá mnoho zajímavých osudů, stačí je jen chtít vidět. Ale ruku na srdce – primárně si Řekni koleje! malí i velcí čtenáři zapamatují jako knihu o MHD, ke které se jistě budou rádi vracet.