Vzdejte se touhy po štěstí a přijměte, že nad svým životem nemáte kontrolu. Třeba i takto by se dalo shrnout poselství nejnovějšího komiksu Hovoří Pýthie švédské ilustrátorky a spisovatelky Liv Strömquist. V propagačním textu je kniha charakterizována jako self-help příručka pro všechny, kteří self-help příručky nenávidí. A vskutku, autorka na podobné literatuře – i poptávce po ní – nenechává nit suchou; nesnaží se napsat příručku lepší, ale naopak dekonstruuje, hledá historické příčiny posedlosti žít co nejdelší, nejlepší, nejnaplněnější a nejsmysluplnější život, a poukazuje na paradoxy a absurdity s ní spojené. Zároveň měří všem stejně a nehledí na to, na kterou stranu právě rozdává rány.

Stavební kameny zůstávají stále tytéž jako v autorčiných předchozích knihách – tedy ikonoklasmus soudobé společnosti postavené na kapitalismu, který autorka vede prostřednictvím cynického humoru, až naivně dětské kresby a především propracované argumentace opřené o různé filozofy, sociology a psychology. Její kvalita sice nedosahuje nejvyšších akademických příček (což od komiksu ani nelze očekávat), ale v zásadě k nim má blíže než leckterá populárně-naučná literatura. Je ovšem potřeba zmínit, že pokud by si čtenář přál nějakou inovaci ať už grafického, či literárního stylu, nedočkal by se. Pro fanoušky to však překážku nejspíš představovat nebude.

Nic není svaté, na všem se dá vydělat

Strömquist si vytyčila nelehký úkol – popsat a dekonstruovat lidskou snahu o naplněný a smysluplný život. Je jasné, že narativ o takto všeobsahujícím tématu se může snadno rozpadnout, ale to se zde naštěstí neděje; jen komiks působí spíše jako soubor propojených esejů než jako monografie. Autorka rovněž méně akcentuje feministickou perspektivu, která byla v předchozích knihách přítomna částečně i díky zvoleným tématům (sexualita a vztahy, krása, ženský pohlavní orgán), a spíše volí pozici absurdity, ze které kritizuje názory napříč celým ideologickým spektrem. V zásadě se dá říct, že jí není nic svaté – ani astrologie a ezoterika, ani náboženství, ani manosféra, a vlastně ani ten feminismus. Je proto možné, že kritiku feministických témat budou někteří čtenáři brát jako zradu, ale na druhou stranu to lze ocenit jako nestrannost a argumentační poctivost.

V segmentu o astrologii se tak táže, proč by se Jupiter se Saturnem, „mrtvé balvany“, měly zajímat o to, jak moc jsou zrovna lidé a zrovna na Zemi šťastní a krásní. Víru v posmrtný život považuje za překonanou a právě v tom spatřuje počátek posedlosti kontrolou nad každým aspektem pozemského života a snahou z něj vytěžit naprosté maximum, ze které následně ekonomicky těží různí koučové, guru, rádci a influenceři. Z těch zmiňuje například amerického psychologa Rolla Tomassiho, jehož machistické rady, jak manipulovat partnerkou, převrací do politováníhodného gesta. Poněkud kontroverzně může působit i kritika (influencerské) psychoterapie, nicméně když čtenář sleduje argumentační linii, je evidentní, že jejím předmětem je opět kapitalizace – snaha vnutit lidem přesvědčení, že jsou ve skutečnosti všichni traumatizovaní a jedině placená psychoterapie může tento problém vyřešit, protože jinak nebude člověk dostatečně šťastný a nebude vykazovat dostatečný seberozvoj.

Autorčina teze je, že tomuto průmyslu štěstí ve skutečnosti nejde o to, aby lidé byli šťastní, ale právě naopak – vždy lze vypíchnout nějakou nedokonalost a obratem na ni nabídnout lék – ať už prostřednictvím macho chlapáctví, žití z vlastního pramene, nebo nahrazením přátelských vztahů psychoterapií. Soudobá společnost v lidech vytváří dojem, že mohou, ba musejí být šťastní a je to čistě jejich volba, výsledek jejich úsilí; pomíjí však to vše, co člověk ovlivnit nemůže – od genetiky přes to, jak byl vychován, až po socioekonomické poměry, ze kterých pochází.

Být sám sebou, ale tak, jak chce společnost

V další části knihy je s břitkou ironií napadán koncept autenticity – když si lidé nechávají například provést plastickou operaci nosu, aby byli sami sebou a sami sobě se líbili, ve výsledku si nos nechají vymodelovat do konvenčně atraktivního tvaru; nikdo si nenechá udělat prasečí rypák nebo nos ve tvaru brokolice. Pravda, zde je možné přece jen trochu oponovat marginálním počtem jedinců, kteří si aplikují podkožní implantáty, snaží se vypadat jako skřeti a podobně. Každopádně na otázku „můžeme být autenticky sami sebou?” lze podle argumentace v komiksu odpovědět – ne tak docela. Zde si autorka bere na pomoc psychoanalytika Jacquese Lacana a jeho teorii o velkém Druhém, tedy neuvědomovaném společenském tlaku, který na nás neustále působí zvenčí – jakýsi protipól k Freudovu nevědomí skrývajícím se uvnitř nás.

Autorka tento společenský tlak na sebevyjádření a seberozvoj spojuje s vnímáním neodvratnosti smrti – současný sekulární člověk tuto neodvratnost sice vnímá, ale snaží se nad ní vyzrát tím, že napěchuje každou vteřinu něčím smysluplným – žije rychle, rychle konzumuje, snaží se být co nejzdravější (chytré hodinky měřící kvalitu spánku, 10 tisíc kroků denně), aby si mohl – musel – užívat života co nejdéle a ideálně během jednoho životaběhu stihl obsah aspoň dvou tří běžných životů. Komiks opět poukazuje, že tyto zdánlivě individuální osobní cíle jsou často podřízeny konvencím – přehodnotit stravovací návyky, více cestovat, trávit čas produktivněji atd.

Kromě této akcelerace je nosným tématem závěrečné části knihy i individuace (oba termíny odkazují na filozofa Hartmuta Rosu), a v souvislosti s ní se objevuje zajímavý paradox – lidé se snaží ovládat každičký detail svého života, protože mají pocit, že nad ním mají a musejí mít kontrolu, ale budoucnost celé společnosti nechávají napospas několika málo nadnárodním korporacím, které se chovají nepředvídatelně, a na této makroúrovni jim nedostatek kontroly nepřekáží. A zde lze spatřit jednu z hlavních point – problémem není žádný konkrétní self-help směr, ale přílišné zaměření na sebe sama (či spíše až posedlost a narcismus), kvůli kterému přehlížíme, že v pozadí toho všeho stojí kapitalistická touha vydělat.