Ačkoliv od úmrtí Rjúnosukeho Akutagawy (1892–1927) uplynulo již téměř celé století, jeho jméno v Japonsku zaznívá pravidelně každý rok při udělování nejprestižnější literární ceny pojmenované po tomto spisovateli. Držitelé tohoto ocenění jsou v dnešní době převážně autoři románů, Akutagawa sám se však této literární formě nikdy nevěnoval. Psal poezii a eseje, a renomé si získal jako mistr krátké vytříbené povídky. Proslavily ho hlavně ty, jejichž náměty čerpal z historie, a to konkrétně z období Heian (794–1185).

Akutagawovým oblíbeným literárním postupem je adaptace původní historické látky (zdrojem mu byla například heianská sbírka lidových příběhů Kondžaku monogatarišú), kterou nahlíží moderní perspektivou a obdarovává subjektivismem. Mezi nejznámější povídky tohoto typu patří V houštině a Rašómon, které posloužily jako inspirace slavného Kurosawova filmu Rašómon z roku 1950. Tyto krátké prózy spolu s až mrazivou sociální satirou Vodníci přeložila už v polovině minulého století zakladatelka české japanologie Vlasta Hilská a v roce 2005 vyšly v novém vydání jako Rašómon a jiné povídky.

Překladatel Jan Levora obrátil ve stejném roce pozornost k jiným polohám Akutagawovy tvorby ve sbírce Tělo ženy a jiné povídky, která obsahuje deset povídek, jež se odehrávají v autorově současnosti, tedy v prudce se rozvíjejícím moderním Japonsku v období takzvané demokracie Taišó (1912–1926). Letos vydaný Život jednoho blázna představuje nové vydání této sbírky rozšířené o povídky Peklo osamělosti a Desetijenová bankovka a hlavně o autobiograficky a zároveň experimentálně laděnou titulní prózu Život jednoho blázna.

Dvojí bláznovství

Titulní slovo „blázen“ má dva významy. První označuje pošetilost a dobře vystihuje pózu autora-romantického snílka, pro kterého „lidský život nestojí ani za jediný řádek Baudelaira“ a který ze všeho nejvíc touží chytit do dlaně fialové jiskry, děsivé ohnivé květy unikající z elektrického vedení, symbolizující zde esenci čisté krásy. Druhý, prozaičtější a chmurnější význam slova blázen je však ve sbírce přítomen také. Hned úvodní dvě povídky naznačují atmosféru úzkosti a deprese, ke kterým měl autor sklony. Celým životem ho navíc provázela obava, že zdědí duševní nemoc po své matce, která krátce po Akutagawově narození a smrti jeho starší sestry zešílela a byla umístěna do ústavu pro choromyslné. Akutagawovou nejživější vzpomínkou na ni údajně bylo, jak ho při jedné z návštěv uhodila do hlavy dýmkou.

Ke konci autorova života se zdálo, jako by se obava ze sdílení matčina osudu naplnila, neboť k úzkosti a depresivním stavům se přidaly i vizuální halucinace, například v podobě neúprosně se otáčejících ozubených kol. Těžko soudit, zda se skutečně jednalo o dědičné zatížení, nebo jen podlehnutí naprostému fyzickému a psychickému vyčerpání, ale Akutagawův život skončil jeho vlastní rukou, když bylo spisovateli pouhých pětatřicet let.

Povídky autobiografické a dýchající životem

Sbírka Život jednoho blázna se zdaleka neomezuje na autobiografické prózy zabývající se autorovým duševním stavem; autobiografičnost některých próz byla u Akutagawy spíše nucená reakce na literární kritiku, značně ovlivněnou tehdy stále ještě dominantní školou japonského naturalismu, který Akutagawovi vyčítal nedostatek autentičnosti a přílišnou závislost na cizích literárních vzorech.

V eseji Bungeiteki na, amari ni bungeiteki na (1927, Literární, příliš literární) se autor ze svého „hříchu“ sám vyznal. V jeho díle se to skutečně hemží odkazy na literaturu zahraniční i domácí. Jedna z povídek ve sbírce Život jednoho blázna je otevřeně inspirovaná dílem romantického autora Izumiho Kjóky (1873–1939), postavu indického kouzelníka si autor zase vypůjčil od současníka Džun’ičiróa Tanizakiho (1886–1965). Protagonista Života jednoho blázna myslí tu na Villona, tu na Nietscheho, tu na Gogola. Akutagawa se přitom nespokojuje s odkazy literárními, často jsou zmiňováni také malíři, sochaři, herci a další umělci. V možná nejkouzelnější, osvěžující sebeironií prodchnuté povídce Cibule nacházíme autorovo alter ego v mladičké kavárenské číšnici, která zasněně pozoruje fotografii amerického prezidenta Woodrowa Wilsona v domnění, že se jedná o Beethovena.

Ale bylo by chybou se spolu s Akutagawovými soudobými kritiky domnívat, že všudypřítomná až zbožná úcta k umění je na úkor reálného života. Právě naopak. Ne nadarmo byl Akutagawa zpětně nazýván pojmem neorealista. Povídky v Životu jednoho blázna jsou totiž plné precizně vykreslených detailů, které je pevně ukotvují do světa Akutagawovy současnosti, a jeho postavy dýchají životem.

Navíc se jedná o autora, jejž honba za „fialovými jiskrami“ vedla k neustálé snaze o originalitu. Ve sbírce se to projevuje v pestrosti námětů, ale také forem a stylů jednotlivých povídek. Najdeme zde vše od dětské literatury přes drama o zradě a vině, kde je – zcela v modernistickém duchu – relativizována existence jediné objektivní pravdy, až po poeticky zasněnou črtu Tělo ženy. Ta se nese také v duchu literárního modernismu, ovšem ve stylu školy takzvaného Nového senzitivismu, jehož cílem bylo co nejsvěžejší zachycení smyslové skutečnosti.

Antologie jako celek představuje jedinečný zážitek, u kterého čtenář nikdy předem neví, jaká nálada, forma a styl ho čekají u další povídky. Je třeba ocenit také výborný překlad Jana Levory a informativní doslov Alice Kraemerové; jedinou vadou na kráse nově vydané sbírky je chybně uvedené jméno autora na hřbetu knihy, kam místo Rjúnosukeho Akutagawy tiskařský šotek propašoval jméno výše zmíněného Izumiho Kjóky.