Vánoce přejí příběhům, těm veselým i smutným. Severští spisovatelé se nikdy nebáli ukázat, že ne všechny děti očekávají svátky s radostí. V Andersenově Děvčátku se sirkami malá hrdinka nakukuje lidem do oken a obdivuje jejich ozdobené stromečky tak dlouho, dokud se může ohřát u plamene poslední sirky. Ve Sněhové sestřičce Marii Lunde zase Juliánovi rodiče zapomenou, že vůbec nějaký Štědrý den je, protože truchlí nad ztrátou starší dcery. Naštěstí nechybí ani radostnější vánoční vyprávění – třeba o Fiškusovi a vánočním skřítku, o dětech z Bullerbynu nebo z muminího údolí.

K severským vánočním titulům letos přidala pro české čtenáře dosud neznámá autorka Ingvild H. Rishøi (nar. 1978) novelu Hvězdná brána (Stargate – en julefortelling, norsky 2021, česky 2025). Malou ukázku z její tvorby přinesla antologie Norská čítanka (2016), kam byla zařazena povídka Nemůžeme pomoci všem o mladé matce samoživitelce, kterou dcerka prosí, aby dala pár korun žebrákovi, aniž tuší, že samy už do konce měsíce nemají téměř nic.

Spisovatelka s citem novinářky

Ingvild H. Rishøi vyrostla v Oslu. Původní profesí je novinářka a působila v několika denících i v rozhlase. Debutovala v roce 2007 sbírkou povídek La stå (Nech to tak). O několik let později získala řadu ocenění včetně prestižní Brageprisen za sbírku Vinternoveller (Zimní povídky, 2014), kterou se definitivně etablovala na norské literární scéně a ze které pochází i výše zmíněná povídka. Její knihy si od té doby nacházejí čtenáře po celém světě. Anglický překlad Hvězdné brány se v roce 2021 dostal dokonce na seznam nejlepších čtenářských zážitků Oprah Winfrey. Letos navíc míří do norských kin její filmová adaptace.

Podobně jako H. Ch. Andersen staví i Rishøi do centra svých příběhů děti, které navzdory věku a naivitě často přebírají odpovědnost za své rodiče. V Hvězdné bráně sledujeme desetiletou Ronju a její šestnáctiletou sestru Melissu. Jejich otec není loupežník, ale kvartální alkoholik. Na výchovu dcer je sám, miluje je a oslovuje láskyplnými přezdívkami, ale znovu a znovu podléhá svému démonu a přichází o každou práci, kterou si najde. Dívky už znají cyklus jeho nálad i to, co znamená, když „jde na chvíli ven“. Hvězdná brána z názvu knihy není poetický symbol, ale jméno hospody, v jejíž temnotě jejich jediný rodič pravidelně mizí.

Když otec začne před Vánoci prodávat stromky na trhu, Ronja doufá, že jeden zbyde i pro ně. Jenže i tato práce brzy skončí. Zatímco Ronja ještě věří, že svět se může změnit, šestnáctiletá Melissa dávno ztratila iluze. Rozhodne se brigádu převzít a Ronja, než aby byla sama doma, jí začne tajně pomáhat.

Někam mířit

„Není to můj život,“ říká Ingvild H. Rishøi o příběhu Hvězdné brány, i když přiznává, že se ve vlastní rodině se závislostí setkala a dlouho jí trvalo, než o tom dokázala otevřeně a beze studu mluvit. Jako novinářka se naučila pozorovat lidi kolem sebe, mluvit s nimi a vcítit se do jejich situace. Na rozdíl od autorů, jako jsou Oliver Lovrenski nebo Maria Navarro Skaranger, neusiluje Rishøi tolik o sociální sondu, přestože příběhy často zasazuje do chudšího prostředí. Čtvrť Tøyen zobrazovaná v Hvězdné bráně leží v centru Osla, avšak její východní část patří k těm méně zámožným. Sama autorka říká, že své postavy vnímá spíše jako stavy bytí – někdy jsme nahoře, jindy dole.

Rishøi dokáže vystihnout paradox, v němž děti jako Ronja a Melissa žijí. Nic není černobílé: milující táta, který s nimi chvíli hraje karty a hladí je po vlasech, dává za pár minut přednost hospodě. Závislost je ústředním tématem knihy a nevyhýbá se ani bohatým, jen je v oknech jejich domů méně nápadná. „Závidím těm, co věří v nějaké bohy,“ říká Ronja, „ti totiž vždycky vědí, kam mají namířeno. Prostě se pod ochranou obří boží ruky promenádujou po ulici. Jenže u nás doma v žádného boha nevěříme.“

Solidarita

Vrátíme-li se ještě k H. Ch. Andersenovi, Rishøi s ním sdílí víc než jen inspiraci Děvčátkem se sirkami. Podobně jako on píše chvílemi poetickým, chvílemi syrovým jazykem, a také její dětští hrdinové unikají do vnitřního fantazijního světa. Ani její publikum není jednoznačné – pro malé děti je novela příliš drsná, dospívající a dospělí spíše pojmou směs lásky, smutku, pochopení i zoufalství, když se desetiletá Ronja sklání nad spícím opilým otcem.

Svět Ingvild H. Rishøi je navzdory všemu přeci jenom optimističtější než ten Andersenův. Důležitým motivem je tu totiž solidarita a víra, že v lásce k druhým leží východisko ze situací, v nichž se lidé jako Ronja a její sestra ocitají. Ve škole si vezme Ronju pod ochranná křídla školník a starý soused Aronsen se na ni přijde podívat na školní představení, takže má i ona v publiku někoho, kdo jí zatleská. Pomoci se snaží i prodavač stromků Tommy. Když ale Ronja dostane horečku, Melissa vyhazov z práce a na otce má přijít sociálka, je toho už moc i na dvě statečné sestry. Nejednoznačný konec dává prostor rozdílným interpretacím. Je trochu na čtenáři, zda upřednostní andersenovské čtení, nebo naději.