Ministr spravedlnosti, advokát, podnikový právník, místopředseda vlády, vyučující, senátor, předseda Ústavního soudu a spolutvůrce dějin po roce 1989 – těžko by si Karel Hvížďala mohl pro nalézání spravedlnosti vybrat jinou osobnost. Pavel Rychetský spojuje životní zkušenosti a odbornost napříč justicí a politikou. Během knižního dialogu, v němž dle Hvížďaly „nemá chybět napětí a rovnost argumentů“ (s. 9), se oba intelektuálové vydávají do československé i české historie, aby v jednotlivých detailech hledali odpovědi na otázky současnosti.

Koncept „hledání“ formou dialogu se v Hvížďalových knihách objevuje již poněkolikáté. S právním filozofem Jiřím Přibáněm napsal trilogii Hledání dějin (2018), Hledání odpovědnosti (2021) a Hledání smyslu (2023), obsahující hloubkové úvahy nad identitou člověka i společnosti napříč měnící se dobou. Mezi jeho dalšími respondenty byly osobnosti jako Václav Havel, Arnošt Lustig, Karel Schwarzenberg, Karol Sidon nebo Magda Vašáryová. Ve Hvížďalově vedení dialogu se rýsuje nezaměnitelný rukopis – jeho otázky mají jen málokdy za cíl zjistit konkrétní informaci, ale slouží spíše jako podněty k respondentově i čtenářově zamýšlení nad nelehkými, avšak velmi aktuálními tématy. Hvížďala do dialogu vždy vstupuje vybaven fenomenální historickou pamětí a až encyklopedickou znalostí kontextu, na kterou nelze reagovat jinak než odpovědí, ve které má každé slovo své opodstatněné místo.

Nešetřit respondenta

Nalézání sebe a spravedlnosti se nečte samo – ani tento dialog není napínavým líčením vzpomínek, nýbrž důstojnou konfrontací představ o spravedlnosti vs. reality rozhodování v různých dějinných okamžicích od šedesátých let minulého století do 20. let století současného. Hvížďala svého respondenta nešetří, neodpustí mu jedinou odpověď, jež by ve čtenáři mohla evokovat diplomatickou neurčitost.

Dialog začíná zostra – debatou o tom, jaké chování lze zpětně považovat za morálně přijatelné v době, kdy se podstata spravedlnosti z justice zcela vytratila a rozhodnutí o vině či nevině byla zcela ve službě totalitního režimu. „Chceme-li pochopit a připomenout tuto dobu, je třeba si klást i bolestivé otázky,“ (s. 31) upozorňuje Hvížďala a ptá se Rychetského mimo jiné na to, jak vnímal působení svého otce advokáta v době vykonstruovaných politických procesů. Důslednost při hledání jasných a jednoznačných odpovědí občas do rozhovoru vnáší nádech naléhavé formálnosti. Tematizována je tu problematika tzv. metafyzické viny, tedy jakékoliv pasivity při morálně odsouzeníhodném konání druhých. Rozhovor se tak dostává na poměrně tenký led, kdy se vynořuje otázka, do jaké míry by se měla zpětně neovlivnitelná realita zpřítomňovat ve svědomí dalších generací.

Polistopadové hodnoty a vzdělávání

Přístup k této otázce je pak klíčový pro následující kapitolu o vývoji po roce 1989, během kterého Rychetského činnost sehrála roli v reakcích justice na klíčové historické události – sametovou revoluci, rozdělení Československa, vlnu rehabilitačních a restitučních řízení či vstup do NATO a EU. Hvížďala zde kromě jiného zkoumá důsledky některých zásadních rozhodnutí a chce přijít na kloub tomu, proč se do justice a politiky mohly dostat osoby, které se v minulosti zachovaly zcela v rozporu s polistopadovými hodnotami.

Tyto úvahy v další části knihy logicky vedou k otázkám, jak by se podle Rychetského jakožto bývalého univerzitního vyučujícího mělo modifikovat vzdělávání současných právníků, „nejen kvůli minulým chybám, ale i proto, aby odpovídalo současnému vývoji společnosti, která se mění závratnou rychlostí“ (s. 69). Je to opět jeden z mnoha pokusů nalézt prevenci opakování historických chyb a nabídnout společnosti dostatečné kompetence pro rozpoznání nepravdivých, zkreslených nebo manipulativních informací. Právě v jejich přitažlivosti vidí oba diskutéři ohrožení liberální demokracie: „Svoboda slova je velice důležitý fenomén pro demokratickou společnost. Ale současně je to fenomén, který ji může zničit.“ (s. 76)

Váha individuální odpovědnosti

Rychetský zde na příkladech z praxe vysvětluje, proč se v budoucnu nelze spoléhat na justici jakožto garanta správnosti a spravedlnosti, a směřuje tuto odpovědnost do rukou jednotlivců. Neméně cenné je rovněž Rychetského komentování justice ze zcela praktických a odlišných perspektiv soudce, právníka a advokáta. Co podle něj definuje kvalitního soudce? Proč považuje za výhodu, že Ústavní soud nemá domicil v Praze? Jak se proměnil společenský status advokáta? A jak rozpoznat toho „správného“?

Název knihy slibuje nalézání spravedlnosti, mezi řádky ale nabízí mnohem víc. V celkem sedmi kapitolách, rozdělených podle Rychetského dějinných i profesních etap, se odehrává napínavá diskuse, jak v době, kdy se informace šíří rychleji než jejich smysl, neztratit schopnost kriticky myslet, neboť ochrana spravedlnosti je stále více závislá na individuální odpovědnosti, odvaze a schopnosti klást si nelehké otázky. Již samotné čtení této knihy trénuje intelektuální bdělost – dovednost, která se dnes ukazuje jako důležitější než kdykoli předtím.