Co má společného člověk a moucha domácí? Zdánlivě toho není mnoho, ale pro fikční svět Mariborské hypnózy je právě drobný, opomíjený a přitom často nenáviděný hmyz zcela zásadní. Prostřednictvím úvah o muším údělu se vypravěčka snaží porozumět lidské povaze, osudu slavného hypnotizéra a také historii a současnosti jednoho evropského města. Anebo celého světa? Podle slov Dory Kaprálové vznikl její nejnovější počin na popud nakladatelství Větrné mlýny, které ji vyzvalo k napsání literární reportáže či průvodce slovinským městem Maribor. Výsledkem je neotřelá melancholická novela, jejíž vypravěčka vyniká pozorovacími schopnostmi i jazykovou invencí.

Silně fragmentární próza budí už od prvních stran dojem nahodilosti. Ještě před odjezdem do Mariboru vypravěčka leží ve vaně, pozoruje svůj červený kufr a přemítá o budoucí cestě, městě, magii, ale taky o mouchách, nenávisti na Facebooku, později o tom, jak se v devíti letech poprvé sama zhypnotizovala, až zahlédla v zrcadle starce s bílými vlasy, nebo o podstatě psaní – není jen skrytější podobou vyprazdňování? Od začátku se krátké kapitoly rychle střídají, zdánlivě podle toho, co vypravěčku zrovna napadne. Próza je ale promyšlená a pevně sešněrovaná dohromady a Kaprálová už od začátku nabízí interpretační klíče. A vlastně i vodítka k pochopení celého příběhu. To, že je čtenář na první pohled nedokáže dešifrovat, je bezesporu součástí záměru. Pro začátek stačí si užívat asociační a metaforické řetězy i rafinovaný humor vycházející z jazyka samého. Stále je přítomná i jakási melancholie a tíseň, ale rytmu prózy to nijak neškodí, naopak tu vzniká komplexní obraz vycházející vedle autorčiných úvah z pozorování (jež reflektuje samo sebe), setkávání s obyvateli města či historie okořeněné magickorealistickými prvky.   

Paralelně s poznáváním města a jeho obyvatel a snahou proniknout k podstatě mouchy domácí jako prožívající bytosti sleduje Kaprálová osudy hypnotizéra Svengáliho a jeho profesní i životní partnerky Elis napříč 20. stoletím. Právě s jejich příběhem do textu vstupují ony magickorealistické motivy. O iluzích se nejenom vypráví, ale postavy s reálnými historickými předobrazy (hypnotizér, Tito apod.) jsou iluzivně a mystifikačně i nahlíženy. Kaprálová koneckonců v náznacích, ale průběžně krouží i kolem tématu fake news. A nakonec dochází k jistému rozhřešení: „Je magie bílá a magie černá. Jsou nevinné iluze a zákeřné lži.“ (s. 127)

Jenže co s tím vším má co dočinění moucha? Je to objekt vypravěččina zájmu, takřka fascinace; zásobou nejrůznějších entomologických faktů to ale zdaleka nekončí. Moucha je tu asociační a motivický můstek, narativní strategie reflektuje její stroboskopický pohled, je neustálým zdrojem jazykové inspirace – opakovaně tu bzučí myšlenky, zabzučí se v odpověď, objevuje se žena muší váhy i vzpomínky, co mají mouchy. Význam slova a příbuzných výrazů se rozkládá a zase skládá, stále dokola, až by člověk řekl, že ho to začne vyčerpávat, a ke konci se to skoro děje, ale stejně to z nějakého důvodu účinkuje. Možná proto, že nejde o samoúčelnou jazykovou hru, ale o hledání muší podstaty. Navíc ji autorka samozřejmě používá jako zrcadlo pro bytost lidskou: „Ne tak moucha domácí. Ta se modlí párem šesti nožiček, jen tak mimochodně, bez ideologie spásy.“ (s. 15) Ostatně to hlavní srovnání Kaprálová poskytuje už v úvodním Pitigrilliho citátu: „Moucha, štěnice a člověk jsou jedinými živočichy, kteří milují v každém období.“

Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že o městě jako takovém se toho zase až tolik nedozvíme, ale to by byla chyba. Jak se dalo očekávat, turistických zajímavostí se tu nedočkáme, o to živější portrét města ale vypravěčka zprostředkovává – pohybuje se v ulicích, pozoruje lidi, s mnohými, ať už místními, nebo poutníky, jako je ona sama, se dává do řeči, a v právě skrze tato setkání a rozhovory vystupuje do popředí tvář Mariboru. V jednotlivých epizodách se mísí minulost a současnost, uprostřed melancholické a pomalé nálady častokrát švihne úder, jako když uštkne had – třeba když se vypravěčka zamýšlí nad blízkostí slovinských slov koupaliště a hrob: „… pokopališče a kopališče. Takže, pokračuju zádumčivě a v hlavě mi bzučí tisíc myšlenek současně, architekt Čejka si možná podvědomě vyprojektoval vedle prázdného bazénu i masový hrob, totiž jámu, ve které se po válce ocitnul.“ (s. 68) Na dalších řádcích je ale zpátky každodennost a rozhostí se klid: „… jinak se podél Drávy neděje vůbec nic.“ (s. 69)

Dora Kaprálová tak zadaný úkol bezesporu splnila. Celá spletitá mozaika skutečně pojednává o městě Maribor, ale ve výsledku toho zachycuje víc. Potenciál města jako alegorie v závěru vyzdvihuje i sama autorka, když říká: „Drago Jančar měl pravdu. Maribor je laboratoří světa a já byla v jeho zkumavce.“ (s. 122) Neměli bychom ale Kaprálové upírat efektivnost její vyprávěcí strategie. Soustřeďuje se sice na jedno středoevropské místo, ale do jejího textu se rafinovaně vkrádá atmosféra aktuálního světa včetně všudypřítomného vlivu dezinformací. A navrch se jí daří všechny ty zdánlivě nahodilé linie v závěru spojit do elegantní mystifikační příběhové pointy. Asi nepřekvapí, že v ní hraje roli jedna malá nenápadná moucha.