Poslední kniha, kterou kubánský spisovatel Reinaldo Arenas napsal před svou dobrovolnou smrtí v roce 1990, Barva léta aneb Nová Zahrada pozemských rozkoší, vyšla o rok později a je situována do jednoho dne roku 1999. Její struktura je nelineární, „cyklonová“, vše se točí okolo velkého karnevalu, který má být posledním vyhozením z kopýtka před minimálně sto lety práce, které ostrovany čekají, aby naplnili cíle vůdce Fifa.

Kniha začíná „Nenáročnou hrou o jednom aktu (zavržení)“, jež formálně skutečně odpovídá jednoaktovce. Sledujeme Gertrudis Gómezovou de Avellaneda – vzkříšenou na příkaz Fifa, aby se zúčastnila oslav –, jak nasedá do člunu a odplouvá od kubánských břehů směrem ke Key West. Namísto zatčení, které by vyvolalo mezinárodní skandál, dochází k aktu zavržení, kdy všemožné postavy kubánské historie hází na spisovatelku vejce, rajčata a další předměty s cílem zabránit jí v útěku. A jakmile její úsilí začne sledovat televize, rozehrává se před divákem/čtenářem velkolepá podívaná, při níž přeskakuje z jeviště v Havaně na floridskou pláž; obě strany se předhánějí v tom, která si uzme co nejvíce pozornosti. Absurdita se vrší na absurditu, groteskno nabírá na obrátkách. Sledujeme amerického prezidenta souložícího s králíkem i kubánské básníky prchající na hřbetech žraloků. Současně jsme ale i svědky rozhovoru Gómezové s Josém Martím, který míří opačným směrem, zničený exilem a přemožený touhou zemřít ve své domovině.

V podobně nespoutaném, korozivním duchu se nese i zbytek knihy, byť už v próze. Arenasův text je provokativní, místy brutální, často explicitní. Autor nás s sebou bere na festival, opulentní jednodenní oslavu padesáti let Fifovy vlády (slavenou po čtyřiceti letech). Sledujeme nekončící hýření, nepřeberné množství sexuálních hrátek, nadržených homosexuálů, jejichž jedinou touhou je najít si v tento den „nabíječe“ a užít si. Pozorujeme šílící dav, který se vrhá po každé senzaci, násilné podívané i ztopořeném penisu. Čteme kapitoly o „údkřižování“ (Jásira Arafata) nebo „supersouloži“.

Arenas dává skutečným postavám ze svého života i z kubánských dějin přezdívky, takže se v textu setkáme například se Čpící špínou (Vicente Echerri, spisovatel a novinář), Obludkou Salasovou (Roger Salas, umělec) nebo Pavoučí královnou (Delfín Prats, básník a překladatel). Sám autor se v knize objevuje jako Gabriel (pro matku), Reinaldo (pro čtenáře) a Temná smraďoška (pro přátele).

Ztracený ráj, plující ostrov

Havana je plná „buzen“, patří k nim sám Fifo, jeho bratr Raúl, ministři, duchovní i všichni ostatní. Jak popisuje Arenas, homosexuálové jsou armáda, která bojuje za rozkoš ztracenou se zánikem ráje. Jsou nositei onoho ráje, bytosti postrádající pevné místo, stěhovaví ptáci stále ve vzduchu, který jim sice nepatří (protože jim nepatří nic), ale aspoň nemá hranice (s. 473).

Ztraceným rájem je i samotná Kuba, klec „zamořená zoufalstvím, šílenstvím a chaosem“, kde je „nepřítel důležitější než voda“. Groteskní alegorie tvoří většinu kapitol díla. Mezi nimi se tu a tam – jako závorky střízlivosti a reflexe, které čtenáři na chvíli uleví – objeví dopis, modlitba nebo příběh, v nichž si nás Arenas „pouští k tělu“, v nichž upřímněji, víc na rovinu vyjadřuje svůj pohled na útlak, samotu nebo vyhnanství. Nemusíme ho hledat ve zběsilém proudu násilí, absurdity a souloží. Autor se obrací sám k sobě, ke svým alter egům, vypráví příběh ostrova navždy odsouzeného ke zmaru, zamýšlí se nad jeho identitou a osudem. Vytýká mezinárodnímu společenství laxnost vůči Fifovi, to, že ho kritizuje, jen aby se neřeklo. Hovoří o svých snech, o zázracích, které by si (býval) přál vidět.

„Zas je tu barva léta hrající stále stejnými strašlivými tóny. Za plného světla hledají úlevu zoufalá těla. Těla, která touží, obnažují se a nakrucují a která se uprostřed léta bez hranic a bez naděje natahují na zem. V barvě léta a v zemi, která ztroskotala o vlastní rozvrat, nepřízeň počasí a šílenství a kde se peklo zhmotnilo v zhoubnou a pestrobarevnou věčnost, ztrácíme pevné obrysy a přicházíme o rozum.“ (s. 481)

Vzhledem k tomu, že není možné z ostrova jakkoliv uprchnout, jeho obyvatelé si zvolí neotřelé řešení: „Lidé byli natolik zoufalí, že se rozhodli, že je třeba utéct i s celým ostrovem. Jakmile by se ostrov podařilo přemístit, mohl by poté uvíznout u nějakého kontinentu, na nějaké svobodné souši. Rozhodli se tedy, že v tichosti budou hryzat geologický podklad ostrova tak dlouho, dokud se ostrov od něj neodpoutá, a jakmile bude volný, přenechají svůj osud vlnám a větru…“ (s. 159–160)

A ten okamžik nastává souběžně s vyvrcholením Fifova festivalu. Kuba vyplouvá do neznáma. Fifovi věrní se ze strachu před euforickým davem, který mezitím volá po diktátorově popravě, vrhají do moře. Fifova smrt v čelistech Krvežíznivého žraloka, původně jeho oblíbence a hlavního mučitele, ale kýženou úlevu nepřináší. Náhle svobodní Kubánci neví, co se sebou. Neví, kam zamířit, ani jakou chtějí vládu. Kuba, dle Arenase odjakživa ostrov neklidu, válek, intrik, čachrů a krutosti, pluje nazdařbůh. A jak dav protestuje, uráží se a vzteky dupe, nakonec se ostrov potopí a zmizí v moři. A s ním i Reinaldo / Gabriel / Temná smraďoška s myšlenkou, že bude muset svůj román napsat znovu, od začátku knihy asi tak popáté.

Arenas v moři nezahynul. Po třech letech (1973–1976) strávených pro „ideologickou úchylku“ ve vězení se mu z Kuby nakonec podařilo v roce 1980 uprchnout. Štěstí ani svobodu mu ale život ve Spojených státech nepřinesl, minimálně ne tu vnitřní. Část sebe nechal (navzdory všemu) na Kubě. Podobně jako José Martí – i když na rozdíl od něho si přece jen zvolil smrt ve studeném newyorském exilu.

„Pamatuju se na tamten (nikoliv onen) svět na ostrově a chce se mi z toho křičet. Vidím sám sebe tady a už křičím. Jak můžu dál žít takhle nikde, s jedním kusem duše tam a druhým tady, s životem vejpůl nebo spíš s životem napadrť? Je ze mě jen prázdná skořápka.“ (s. 356)

Arenasova pomsta grotesknímu bláznu

Barva léta je čtvrtým dílem Arenasovy pentagonie (od agonie). V češtině vyšly také romány Než se setmí a Vrátný, oba v překladu Anežky Charvátové. Jak autor sám vysvětluje v předmluvě – která v duchu „cyklonové“ struktury románu začíná na straně 303 –, vypráví dějiny vzteku a lásky. A metamorfózu Kuby, země, kterou miluje, ale kde se nedá žít. Jenže potíž je v tom, že se nedá žít ani nikde jinde. A tak hrdina, který v každém díle umírá, se v dalším znovu rodí, aby dál se zuřivou urputností vyprávěl o hrůze a lidském životě, včetně toho vlastního (s. 308).

Genezi Barvy léta popisuje ve své recenzi na knihu Arenasův kamarád, spisovatel a umělec Juan Abreu (v Barvě léta jako jedna ze sester Brontëových). Jeho slova souzní se snahou Reinalda / Gabriela / Temné smraďošky román dopsat navzdory všem příkořím.

„Už v té době (1972) v Reinaldovi ta kniha žila. Doprovázela ho ve vězení El Morro, na farmách nucených prací, při výsleších ve Villa Marista, při jeho nekončících útěcích i v exilu. Pomáhala mu přežít, všechno to vydržet. Jednou, když se ho zmocnilo zoufalství, zatímco se schovával v Leninově parku, mi řekl: ‚A to všechno kvůli tomu, že jsem srab, že nemám odvahu skoncovat se životem!‘ Teď už víme, že tím důvodem nebyla zbabělost, jak později ukázal v tom studeném bytě na Manhattanu. Nemohl si vzít život, protože v sobě nosil Barvu léta, a opravdový umělec nemůže než vytvořit své dílo. Proto se v tom odporném parku nezabil, proto se v New Yorku zvedl z nemocničního lůžka, když už ho lékaři měli za mrtvého, a napsal Barvu léta, než se ve spárech aidsu zabil.“

Arenasův styl i koncepce románu ukazují, jak moc si ve své tvorbě užíval svobodu, které se jinak jako odpůrce Fidela Castra, tedy Fifa, těšit nemohl. Neuvěřitelně pestrý, hravý, místy pornografický jazyk je vztyčeným prostředníčkem politickému a sexuálnímu útlaku. Jako disident a gay byl totiž Arenas automaticky „dvojitým zrádcem“.

Když už nemohl dál žít ani psát, vzal si Arenas v prosinci roku 1990 život. V dopise na rozloučenou (součást díla Než se setmí, zde citováno v glosáři) obviňuje ze své smrti právě Fifa. Dává mu za vinu své vyhnanství, samotu i nemoc. Kdyby mohl žít ve svobodné zemi, nic z toho by ho nepotkalo. Abreu v tomto kontextu soudí, že Barva léta je Arenasovou pomstou Fifovi, dílem, díky němuž budou další generace na Fidela Castra vzpomínat jako na „patetického a děsivého klauna“.

Cena Josefa Jungmanna pro Jiřího Holuba

Arenas psal samozřejmě španělsky a za to, že si můžeme román přečíst v celé jeho velikosti, složitosti, pestrosti a kráse také v češtině, vděčíme Jiřímu Holubovi, který za překlad Barvy léta získal Cenu Josefa Jungmanna. Kdo vezme český text do ruky, musí uznat, že právem.

Už jen úvodní veršovaná jednoaktovka by odradila nejednoho odhodlaného překladatele. Text je plný smyšlených slov a jazykových hříček (včetně přezdívek, které Jiří Holub vysvětluje na konci), pracuje se styly různých autorů a jeho pochopení vyžaduje mimořádnou znalost kontextu. Úsilí, které za překladem stojí, si lze jen těžko představit.