Hispanista, překladatel a redaktor Jiří Holub převzal 7. října 2025 v Goethe-Institutu od Obce překladatelů Cenu Josefa Jungmanna za rok 2024. Podle odborné poroty „Arenasův opus patří k dílům, v nichž se čtenář nenechává unášet příběhem, nýbrž jazykem. Bez vynikajícího překladu by tímto textem neproplul. Díky talentu, jazykovému citu a erudici Jiřího Holuba mu toto nebezpečí nehrozí.“

iLiteratura: Při přebírání Ceny Josefa Jungmanna jsi zmínil, že cesta k českému překladu Barvy léta byla dlouhá. Co mu tedy předcházelo?
Jiří Holub: V devadesátých letech nejen u nás měla velký ohlas Arenasova autobiografie Než se setmí, která vyšla posmrtně v roce 1992 a kterou do češtiny o dva roky později přeložila Anežka Charvátová. Pak někdy na začátku milénia přivezl Standa Škoda ze Španělska jeho poslední a nejrozsáhlejší román Barva léta. Standa z něj pro časopis Babylon na ukázku přeložil jednu kapitolu, kterou jsem redigoval. Oba nás ten text úplně uhranul a říkali jsme si, že bychom ho mohli přeložit celý, ale zároveň jsme věděli, že bychom to tehdy pro jeho náročnost nejspíš nezvládli. Pak uběhla spousta let, já jsem přeložil Portrét pěkné Andalusanky, který vyšel v roce 2020 v Rubatu, a potom jsem přemýšlel, co dál. A vzpomněl jsem si na tu Arenasovu Barvu léta. Znovu jsem si ji přečetl a řekl si: „Proč bych to nepřeložil, po Andalusance si už troufnu na cokoliv.“ A tak jsem napsal do nakladatelství Argo redaktorce a spolužačce z hispanistiky Martině Mašínové, jestli by o to neměli zájem. Zároveň jsem zažádal na ministerstvu kultury o tvůrčí stipendium, které jsem dostal. V Argu mi pak na mou nabídku kývli a já se do toho pustil.

Dá se to vůbec učíst?

iLiteratura: Říkáš, že když jsi knihu četl poprvé, netroufal sis ji přeložit. Čím je podle tebe tak komplikovaná?
Jiří Holub: Vším. Román obsahuje všechny literární druhy, je tam próza, je tam divadelní hra v metrických a rýmovaných verších a jsou tam slovní hříčky ve stylu experimentální a nonsensové poezie. Každý žánr chtěl něco jiného. A pak je to samozřejmě román z Kuby. Jsou tam desítky postav, které mají předobraz v Arenasově životě, a spousta tamějších reálií. Bylo potřeba vše dohledat a v překladu podat tak, aby to celé bylo srozumitelné i pro někoho, kdo o tom moc nebo vůbec nic neví.

iLiteratura: Jakému čtenáři bys Barvu léta doporučil?
Jiří Holub: Bezpochyby náročnému čtenáři, který není prudérní a má smysl pro humor. Setkal jsem se jak s pozitivními ohlasy, tak i s tím, že se to prostě nedá přečíst, učíst. Někoho může odradit rozsah pěti set stran a komplikovaná struktura s bezpočtem odkazů na hispanoamerickou literaturu. Nebo vůbec přílišná zakotvenost v kubánském světě, který přes všechnu překladatelskou snahu i připojený vysvětlující glosář nejde českému čtenáři beze zbytku zprostředkovat. Anebo Arenasova řekněme pansexualita. Arenas byl homosexuál a tenhle román mimo jiné pojal jako hold svému náruživému mládí v komunistické diktatuře. Je to jakýsi groteskní a zároveň elegický homosexuální pamflet i manifest. Na Arenasově psaní je ale právě výjimečné to, že je to naprosto jedinečná směs erotiky, patosu a černého humoru.

Psaní jako smysl života

iLiteratura: Arenas z politických důvodů emigroval v roce 1980 do USA. Věděl bys, jestli je dodnes na Kubě zakázaný?
Jiří Holub: Určitě ho tam nevydávají. Ale to se v podstatě nedělo ani za jeho života. Jediný román, který mu na Kubě směl vyjít, je jeho prvotina z roku 1967 Celestino před svítáním. Ta je zároveň první částí volného autobiografického cyklu, kterému Arenas říkal pentagonie a jehož čtvrtý díl je právě Barva léta. Arenas byl ten typ autora, pro něhož je psaní existenciální nutnost. Tak to říká i v předmluvě Barvy léta, kterou rozmarně umístil doprostřed románu: „Ústřední postavou všech těchto románů je autor coby svědek […]: musí vyprávět či vypovídat o hrůze a životě lidí, včetně života vlastního. […] Napsat tuto pentagonii, kterou ani nevím, jestli dokončím, mi skutečně zabralo mnoho let, ale mému životu, který se už chýlí ke konci, také zásadní měrou dalo smysl.“

Dokud to nevyřeším, nejdu dál

iLiteratura: Jak ses vůbec k překládání jako takovému dostal?
Jiří Holub: Vybavuju si, že vůbec jako první – to jsem ještě ani nebyl na hispanistice – jsem si na zkoušku a jen pro sebe přeložil jednu Borgesovu povídku. A potom někdy v roce 2000 nebo 2001 mého spolužáka z hispanistiky a kamaráda Josefa Prokopa, který tehdy založil a sám provozoval web věnovaný okcitánské literatuře a kultuře, oslovilo Argo, jestli by nechtěl udělat novou antologii okcitánských trubadúrů; ta jediná v češtině, Vzdálený slavíkův zpěv (SNKLHU), kterou připravil Václav Černý a pětice překladatelů, byla z roku 1963. A Pepa se obrátil na mě s nabídkou, jestli bych mu s tím nechtěl pomoct. Antologie se jmenuje Přátelé, přiléhavý složím vers a vyšla v roce 2002. Takhle jsem začal, pak mi vždycky někdo něco nabídl a já se tak podílel na antologiích Pět mexických her (Institut umění – Divadelní ústav, 2005) a Kubánská čítanka (Labyrint, 2006), také jsme s Janem Hlouškem napůl přeložili román Maria Vargase Llosy Ráj je až za rohem (Mladá fronta, 2007). Pak po dlouhé době jsem se pustil do překladu raně novověkého románu Portrét pěkné Andalusanky Francisca Delicada, o kterém jsem napsal disertaci. A potom už byla Barva léta… Teď nic konkrétního v plánu nemám.

iLiteratura: Próza, poezie, divadlo… Baví tě všechno stejně?
Jiří Holub: Mě baví všechno, ale oproti asi většině současných překladatelů rád překládám verše, vázané, metrické verše. Jak jsem říkal, v Barvě léta je prvních sedmdesát šest stran divadelní hra, ve které Arenas paroduje, a někdy i doslova cituje nejrůznější kubánské básnířky a básníky minulosti a současnosti. Možná mě to baví proto, že jsem tím začínal – trubadúři jsou totiž hodně náročná veršovaná poezie.

iLiteratura: Když při překládání narazíš na nějaký zapeklitý problém, jak to řešíš? Máš nějakou strategii?
Jiří Holub: U Arenase jsem nejdřív přeložil prózu, pak těch třicet nonsensových slovních hříček a nakonec tu veršovanou divadelní hru. Reálie jsem konzultoval s kamarádovou manželkou, která je napůl Kubánka a napůl Češka, a s redaktorem Standou Škodou, který kubánské prostředí dobře zná. Jak už jsem taky řekl, Arenas byl homosexuál a kniha je hodně eroticky zaměřená. Používá se tam dost bohatý slovník označující různé typy homosexuálů. To jsem pak konzultoval se známým, který je gay: jestli použít spíš buzna, nebo buzerant, nebo buzík, jaký je v tom rozdíl, co je pro ně přijatelné, co ne, co vnímají negativně. Jinak ale můj naturel je ten, že když nastane nějaký problém, nejdu dál, dokud ho nevyřeším. Někdy se přemůžu a odložím to, protože časem se nějaké řešení vždycky najde, ale většinou se na to snažím přijít hned.