Rusista, básník a překladatel Jan Machonin vystudoval Ruská a východoevropská studia na Univerzitě Karlově a dlouhodobě překládá z ruštiny a francouzštiny. V letech 2007–2023 žil v Moskvě. Za svůj překlad románu Až se hnou vody Nikolaje Leskova (Academia 2024) získal Tvůrčí prémii Obce překladatelů.

iLiteratura: Tvůrčí prémii jste nemohl převzít osobně, udělal to za vás redaktor nakladatelství Academia Jaroslav Havel. Když se k vám tedy donesla zpráva o tom, že jste byl oceněn, jak jste ji přijal? Co byste býval rád řekl při předávání prémie v Goethe-Institutu?
Jan Machonin: Samozřejmě mě to potěšilo. Hlavně kvůli samotné knize. Je pro mě totiž asi nedůležitější z těch, které jsem dosud přeložil. Představuje nejen kvalitní, trochu pozapomenutou klasiku, ale mám ji také spojenou s takovým přelomovým okamžikem ve svém životě. Začal jsem ji totiž překládat v Rusku, v Moskvě, a dokončoval ji, když začala válka. V té chvíli jako by najednou všechno ztratilo smysl, a soustředit se na literaturu, kterou jsem pro sebe považoval za zásadní, bylo alespoň nějaké východisko. Tedy když jsem se dozvěděl, že je kniha oceněná, měl jsem radost, že se k ní můžu vrátit a znovu se nad tím vším zamyslet. A také se trochu zvětšila šance, že se o ní dozvědí čtenáři.

iLiteratura: Překlad Leskovovy kroniky pro Academii jste tedy inicioval vy? Čím vás tak upoutala?
Jan Machonin: Ano, knihu jsem Academii, panu šéfredaktoru Padevětovi, navrhl já. Měl jsem ji v hlavě už dlouho, a to především proto, že Nikolaje Leskova považuji za skvělého autora, který zůstal v ruské literatuře tak trochu ve stínu, a myslím, že nezaslouženě. A konkrétně próza Až se hnou vody je z mého pohledu výjimečná i v rámci jeho díla. Po letech ne příliš úspěšného experimentování s románem sáhl Leskov po volnější formě kroniky a v mnohém předběhl dobu – formálně kniha připomíná spíš postmoderní dílo. Svým způsobem to byl revoluční krok, ale to neznamená, že to pochopili Leskovovi současníci. A kniha není v Rusku příliš známá dodnes. U nás se Leskov překládal vždycky, a v roce 1903 byla přeložená dokonce i tato jeho kronika. Ale od té doby uběhlo sto dvacet let a překlad přirozeně zestárl a zapomnělo se na něj. Proto jsem se rozhodl knihu, kterou v Leskovově díle pokládám za podstatnou, znovu vytáhnout na světlo. Byl to naprosto cílený výběr a měl jsem radost, že mi Academia vyšla vstříc a nabídla, že knihu vydá.

iLiteratura: Porota Ceny Josefa Jungmanna vás ocenila za to, že jste se „skvěle zhostil složité jazykové, stylové a narativní konfigurace prózy, pro niž je typické křížení mezi neutrálním jazykem, knižní mluvou a hovorovými až pitoreskními projevy“. Mohl byste okomentovat tvůrčí proces? Jak jste se například s náročnou stylistikou vypořádával?
Jan Machonin: Pro mě to byl především proces příjemný. Málokdy se mi stane, že mě práce na překladu tak baví. Leskov je vynikající stylista; knihu mimochodem dlouho piloval, asi třikrát ji přepsal. Vyšla několikrát pod různými názvy a jeden z těch starších jsem zvolil právě pro české vydání. Próza je také složitě zkonstruovaná. Leskov velice rád mění stylistické roviny a v určitých pasážích knihy používá archaizující jazyk, což je dáno tím, že se vrací z šedesátých let 19. století, kdy se odehrává hlavní dějová linka, do let třicátých. Musí tedy sáhnout po vymyšleném, vykonstruovaném jazyku starší doby. A překladatel následně musí tuto konstrukci převést do češtiny. Mně takové texty vyhovují: líbí se mi, když cítím, že autor věnoval všechno tomu, aby výsledný tvar byl dokonalý.

Člověk má dělat to, co umí

iLiteratura: V souvislosti s ruskou literaturou se nelze nezeptat, jak moc již zmíněná válka na Ukrajině z vašeho pohledu proměnila vydávání ruských autorů v Česku? O kolik náročnější je v současné době prosazovat překlady z ruštiny?
Jan Machonin: Ke změnám samozřejmě došlo bezprostředně po invazi Ruska na Ukrajinu, tedy v roce 2022. Pro mě se toho z hlediska mé profese zas tolik nezměnilo: zůstávám rusistou a ruská literatura je pro mě nadále tím nejdůležitějším. Ale je přirozené, že když nějaká země agresivně napadne svého souseda, lidé se zamyslí nad tím, jak nakládat s kulturou této země. Když jsem pochopil, že řada českých nakladatelů načas postavila před ruskou literaturu plot, bral jsem to jako přirozený efekt. Ale člověk musí nějak pokračovat v práci, a tak jsem začal hledat nakladatele, kteří už věděli, že chtějí ruskou literaturu vydávat dál, a takových není málo. Kniha Až se hnou vody zůstala asi rok a půl v takovém očistci nakladatelství Academia, ale věděl jsem, že dřív nebo později na vydání dojde, a trpělivě jsem čekal.

iLiteratura: Lze shrnout, jak vypadá ruská literární produkce v současnosti a co z ruské literatury u nás momentálně vychází?
Jan Machonin: Část autorů, dobrých autorů zůstává v Rusku. A řekl bych, že na český trh se mají šanci dostat. Vždycky se najdou nakladatelství, kterým jde především o to, aby byl autor skvělý, a vydají ho nehledě na cokoliv. Přibyla ale literatura emigrační. Asi milion Rusů se ocitlo v exilu. Jsou velice aktivní a vzhledem k tomu, že spousta z nich nemůže sehnat práci, psaní se nabízí jako vhodná náhradní činnost. Vzniká tedy poměrně velké množství různé exilové literatury, ale velice nevyrovnané úrovně. A ta se zatím do češtiny příliš nepřekládá. Zároveň došlo k vychýlení v rusistice obecně. Část rusistů si spočítala, že rusistika bude stagnovat, a odklonila se k literatuře ukrajinské. Mně takový přístup nepřijde rozumný. Myslím, že člověk má dělat to, co umí, a že pohlížet na ukrajinskou literaturu jako na něco blízkého ruské literatuře, na co se člověk může snadno přeorientovat, je docela koloniální pohled. Ukrajinské literatuře se mají věnovat ukrajinisté, kteří se jí věnovali vždycky.

Překlad jako objevování

iLiteratura: Jak jste se coby rusista dostal konkrétně k překladu?
Jan Machonin: Já jsem si překládáním trochu přivydělával už na gymnáziu. Překládal jsem hlavně z francouzštiny, například do časopisu Střední Evropa, a vybíral si texty na pomezí historie, politologie, politické geografie. Jak jsem se zlepšoval a začínal chápat překladatelské řemeslo, postupně jsem se pouštěl do větších textů. Studium rusistiky mi následně otevřelo to, co je pro mě na překládání zásadní – objevovat texty a autory. Nikdy jsem nebyl profesionální překladatel v tom smyslu, že by mě to živilo. Ale překlad jako daleko pečlivější čtení mi pomáhá pochopit autory, kteří mě zajímají.

iLiteratura: Máte při překládání preference, co se žánru týče?
Jan Machonin: Nejraději překládám poezii. Je to můj živel. Poezii také píšu a odjakživa pro mě byla důležitá. Pochopit poetiku autora a pokusit se ji převést tak, aby autenticky zazněla v jiném jazyce, je do určité míry nemožné, ale když se jí člověk přiblíží, tak mu to přinese velkou radost. V tomto ohledu u sebe pozoruji určitý vývoj. V nějakých dvaceti letech jsem byl plný svých vlastních představ o poezii a myslím, že jsem tomu podřizoval i to, co jsem překládal. Postupně jsem si při četbě překladů poezie začal všímat, jak důležité je udržet si odstup. Člověk si například může všimnout, jak zacházeli různí překladatelé s poezií Osipa Mandelštama. Asi nejznámější překlady jsou ty od Jana Zábrany a s těmi jsem také jako čtenář začínal. Rusky to na mě tehdy bylo příliš komplikované a měl jsem pocit, že Zábrana to trefil dokonale. Ovšem po čase vyšel Mandelštam v překladu Jiřího Kovtuna. Jeho překlady jsou hrubší, méně plynulé, méně líbivé. V té době už jsem měl takovou znalost ruštiny, že jsem to mohl srovnat s originálem, a pochopil jsem, že jsou prostě přesnější. Velmi rychle jsem se přiklonil k tomu, že člověk má plně respektovat básníka.

iLiteratura: Co byste ještě doporučil čtenářům ze svých novějších překladů a na čem v současné době pracujete?
Jan Machonin: V prosinci vyšly v mém překladu vzpomínky Clauda Lanzmanna, režiséra, který je známý především díky svému filmu Šoa [Patagonský zajíc, Prostor 2025 – pozn. red.]. Dále mám rozpracovanou velice pěknou novelu méně známého ruského prozaika Vsevoloda Petrova, která byla napsaná za druhé světové války. Je to takový sovětský pandán k evropské romantické literatuře, ke Goetheho Utrpení mladého Werthera anebo spíše k Manon Lescaut – kniha se také jmenuje Turdějská Manon Lescaut. A v současné chvíli se domlouvám na překladu knihy Vládní dům Jurije Sljozkina – je to jeho životní dílo, na kterém pracoval dvacet let a které má přes tisíc stran. Je to spíše historiografická práce, ale s prozaickými polohami – takový jiný pohled na bolševickou revoluci. A paralelně pomalu překládám básně Varlama Šalamova, autora, kterému jsem věnoval asi deset let svého života, protože jsem přeložil šest cyklů jeho Kolymských povídek (GplusG, 2012–2019). Doplnit tyto povídky jeho básněmi považuji za svůj dluh a svou povinnost.