Vystudovaná učitelka němčiny a angličtiny se k literárnímu překladu dostala oklikou, mimo jiné přes manuály na multikáry a dětské knihy. Romány začala překládat díky psaní posudků pro nakladatelství Host, které v roce 2024 dalo šanci i druhému románu Němky Fatmy Aydemir. A byla to trefa do černého.

iLiteratura: Jak jste se dostala ke knize Džinové?
Viktorie Hanišová: Většinou mě oslovuje nakladatelství, tedy pokud jde o Host, ale tuto knihu jsem jim doporučila já a mně ji zase doporučila Monika Loderová, která pracovala v Goethe-Institutu. Říkala, že si to prostě musím přečíst a že bych to měla přeložit. Ta knížka mě nadchla. Trošku jsem ji v Hostu musela prosazovat, protože téma migrantů u nás v Česku bohužel moc netáhne, ale podařilo se.

Iluze, že neřešíme migrační problém, je zcestná

iLiteratura: Čím vás Džinové tak nadchli?
Viktorie Hanišová: Zaprvé je to, myslím, velmi dobrá kniha. Zadruhé si myslím, že nese opravdu podstatné téma, navíc velmi dobře uchopené, vstřícně vůči čtenáři, ale zároveň ne hloupě. Není to žádná agitační kniha. A pak jsem také slyšela, že se docela dobře prodává.

iLiteratura: Proč podle vás bylo důležité přinést českému čtenáři román o problematice migrantů v Německu?
Viktorie Hanišová: Myslím, že obzvlášť v téhle době je to důležité. My nemáme tolik migrantů z muslimských zemí, ale máme tady velmi početnou ukrajinskou menšinu. A mě některé nálady ve společnosti upřímně děsí. Zrovna dnes jsem ve škole mluvila s jedním žákem ze sedmé třídy, který si šel sednout s jiným klukem na lavičku do parku. Ivan je Ukrajinec a má přízvuk; přišel se začátkem války. Vedle seděla bába a začala na něj křičet, co tady dělá, a ať táhne na Ukrajinu. Mně to přijde úplně strašné. Tak jsem to s ním řešila. Takové věci se u nás dějí často. A tedy iluze, že my ten problém nemáme, je úplně zcestná.

iLiteratura: V české literatuře ale téma migrace zdaleka není tak moc zpracováváno jako v Německu.
Viktorie Hanišová: Řekla bych, že zásadní rozdíl mezi českou a německou nebo německy psanou literaturou je ten, že v Německu mnohem víc frčí knihy, které jsou výrazně politické, až agitační. V německy mluvících zemích je to zastoupení výrazně vyšší a knihy na toto téma mnohem častěji vyhrávají ceny. Například v roce 2021 vyhrála Německou knižní cenu kniha Antje Rávik Strubel Blaue Frau (Modrá žena), která se svezla na vlně MeToo. Myslím si, že taková kniha by u nás nevyhrála. A nechci to nijak hodnotit, jestli je to dobře, nebo špatně, ale řekla bych, že to je ten rozdíl. Právě v tomto směru jsem opatrná, když se snažím nějakou knihu prosadit, protože prostě vidím, že něco by u nás zkrátka neprošlo.

První kniha, která mě nezačala štvát

iLiteratura: Porota, která vám udělila Mimořádnou tvůrčí prémii, uvedla, že jste „citlivě vystihla proměnlivý charakter románu a dokázala přesvědčivě převést rozdílné způsoby vyjadřování jednotlivých postav včetně barvitých hovorových pasáží a jazyka migrantů“. Jak jste se s turečtinou zvládla poprat?
Viktorie Hanišová: Konzultovala jsem to s vynikající překladatelkou z turečtiny Petrou Sedmíkovou, jazykové věci i reálie. Velmi obětavě mi pomohla. Já mám jednoho kamaráda, který se dlouhodobě učí turecky, a on mi právě říkal, že jsem úplně v čudu, protože turečtina vlastně nemá jasná gramatická pravidla. V závěru se operuje se zájmeny on, ona, ono, a to bylo strašně těžké přeložit; opravdu jsme to s Petrou musely velmi ladit.

iLiteratura: Byla turečtina ten největší překladatelský oříšek?
Viktorie Hanišová: Upřímně, mně ta kniha nepřišla zas až tak těžká. Myslím, že jsem přeložila mnohem líp mnohem těžší knihy. Takže ocenění mě překvapilo. Ale ano, je to ten typ knihy, u kterého si překladatel opravdu třeba deset let přeje, aby něco takového dostal. Je tam ten mnohohlas, spousta postav, která je nějakým způsobem charakterizovaná svým vlastním jazykem. A navíc bych řekla, že příběh je opravdu strhující. Je to možná první knížka, u které se mi stalo… Ale teď asi odbíhám od tématu.

iLiteratura: Jen pokračujte, prosím.
Viktorie Hanišová: Když člověk překládá knihu, tak ji čte klidně i desetkrát. Když to čtu potřetí, počtvrté, tak mě to začne strašně štvát, člověk tam vidí, kdy byl spisovatel líný. Vidím to, když píšu sama, když to prostě odfláknu. To je z knížek znát a hrozně mě to rozčiluje. Někdy mě svrbí ruka to vylepšit a musím říct, že tady se mi to poprvé nestalo. Opravdu mě to od začátku do konce bavilo.

Někdy mě svrbí ruka

iLiteratura: Tedy obyčejně je pro vás těžké při překládání „vypnout“ spisovatelku?
Viktorie Hanišová: Já jsem překladatelství nestudovala, tak vlastně nevím, jakých strašných věcí se dopouštím. Jsem takový ušlechtilý divoch. Se spoustou věcí si prostě nedělám starosti, protože nevím, že bych si je dělat měla. Svrbí mě ruka, ano, někdy třeba drobně, ne zásadně, ale někdy to trošku uhladím nebo přiostřím. Ale ne že bych měnila význam, to ne, to v žádném případě.

iLiteratura: V rozhovoru jste zmínila, že jste přeložila mnohem těžší knihy, než jsou Džinové. Co byste sama označila za svůj majstrštyk?
Viktorie Hanišová: Trochu mě mrzí, že si nikdo nevšiml knihy Vteřina mozkem Melchiora Vischera, která vyšla v nakladatelství Academia (2021). Sám spisovatel tomu říká dadaistický román, má to asi tak 60 normostran. S tím jsem se ale opravdu nadřela. Tak to si myslím, že se mi fakt povedlo, ale nikdo si toho nevšiml.

iLiteratura: Prozradíte na závěr, co nyní jako překladatelka i spisovatelka chystáte?
Viktorie Hanišová: Pokud se to stihne, tak by mi příští podzim měla vyjít kniha Ostružiny. A za druhé překládám vynikající knížku Endling ukrajinsko-kanadské autorky, která se jmenuje Maria Reva (vyjde v Hostu – pozn. redakce). To je opravdu vynikající kniha, pecka, jsem nadšená.