Slovo bedekr odkazuje k dávnému německému nakladateli (Baedeker), který vydával průvodce. I proto dnes označuje knižní turistické průvodce nebo cestopisy. Překladatelka a esejistka Veronika Tuckerová, která působí na slavistice americké Harvardovy univerzity v Cambridge, nazvala soubor svých esejí Bedekr Kafka. Nejedná se však o žádný vlastivědný výlet či místopis po stopách slavného spisovatele, i když v knize najdeme nemálo odkazů na konkrétní pražské lokace. Topografická metafora tu slouží jako východisko k hlubšímu, soustředěnému ohledávání i mapování (ne)přítomnosti Franze Kafky v Československu 20. století. Přesněji v rozmezí od Kafkovy smrti v roce 1924 až do pádu komunistického režimu – a to v literatuře, výtvarném umění, hudbě, divadle a filmu.

Hned na začátku je třeba říci, že knížka je to velice čtivá, živá na detaily a zajímavé postřehy (Hančovo kritické hodnocení Lukasových fotek; Medkův vztah ke Kafkovi; film Dvojí proces aj.), s bohatým fotografickým doprovodem a zajímavým rytmem – eseje se střídají s reflexemi (např. o kafkovské výstavě v Plzni) i s tak trochu detektivním objevem (fotografický soubor s pražskými motivy v Houghtonově knihovně). Bedekr volně vychází z autorčiny knihy s názvem Reading Kafka in Prague. On Translation, Samizdat, Censorship, Export, and Dissent, která nedávno vyšla v newyorském nakladatelství Bloomsbury Academic.

Josef K. spatřil rytíře v brnění

Tuckerové „bedekr“ začíná sugestivním prologem – v předposlední kapitole Kafkova Procesu dostane Josef K. za úkol ukázat italskému obchodníkovi pražské památky, přesněji katedrálu sv. Víta. Při čekání na hosta si K. začne katedrálu prohlížet, a protože je pošmourno, rozsvítí si kapesní svítilnu a zkoumá zšeřelou postranní kapli s obrazem, na kterém je zachycen rytíř v brnění. Autorka připomíná, že se může jednat o Schwarzenberskou kapli a onou předlohou pro románový obraz-malbu je  Zmrtvýchvstání z roku 1579 malíře Sprangera. A vtipně doplní, že svítilna Josefa K. je baterkou, tedy teprve nedávno (r. 1898) vynalezenou technologií. Jenže tato průvodcovská situace tímto konstatováním nekončí. „Průvodce katedrálou,“ píše Tuckerová, „představuje svéráznou inkarnaci postavy prostředníka; předmětem zprostředkování se stává fyzický městský prostor a jeho dějiny. Čeští čtenáři nejednou potřebovali prostředníky; těmi nejdůležitějšími byli překladatelé.“

V následujících kapitolách se proto věnuje českým překladatelům, zaujatým čtenářům a fotografům, kteří propojovali Kafku s konkrétními prostory, vyhledávali a lokalizovali románová místa v pražské zástavbě a také prováděli zahraniční zájemce, kafkovské badatele, kteří do Prahy přijížděli od druhé poloviny čtyřicátých let. Průkopníkem, který se zajímal o Prahu v kontextu Kafkova díla, byl překladatel Pavel Eisner, autor známé metafory trojího ghetta (Kafka prožívající trojí egocentrismus pražského intelektuála – ghetto kmenové, sociální a ghetto umělcovy duše). Za dalšího zásadního „kráčivce“ po Kafkových stopách Tuckerová považuje Emanuela Fryntu (1923–1975), básníka, překladatele a esejistu, který byl s fotografem Janem Lukasem autorem knihy Kafka lebte in Prag, vydané v roce 1960 pouze pro export. Současně byl Frynta také prvním zasvětitelem do kafkovského světa pro řadu svých přátel (Jiřího Koláře, Bohumila Hrabala) a pomáhal i řadě zahraničních hostů, kteří přijížděli do hlavního města ve snaze vypátrat kontext Kafkova díla.

Otevírá průlinu do tajemství

Sám Frynta se s Kafkou poprvé setkal v knihovně svého otce, učitele ve Slapech, přítele autorů sdružujících se kolem Florianova vydavatelství ve Staré Říši. Kafka byl jedním z mnoha Florianových edičních objevů. A právě u něj vyšla řada prvních Kafkových překladů do češtiny (některé povídky včetně Proměny, jejichž překladateli byli kněz Ludvík Vrána a František Pastor). Ještě za Kafkova života doporučoval Josef Florian básníku a překladateli Bohuslavu Reynkovi, aby Kafkovy texty četl a pokusil se je přeložit. Ostatně zajímavé dobové reflexe Kafkových textů se objevují v několika staroříšských tiscích. Florian píše o Proměně jako o „vzácném kusu moderní demonologie“ a Marie Štechová o Zámku v roce 1936 těmito slovy: „Svrchovanost Kafkova je až úděsná. V prvé chvíli nemůžeme vydýchnout – náraz je příliš silný: otevírá průlinu do tajemství, jež se konečně vymrští před námi celé. /.../ Hýbá námi do všech směrů života. Zámek světa, tento tajemný okruh nevyzpytatelných věcí, v nichž žijeme, a v němž bloudíme jako nezvěstní cizinci, zdvihá se na zázračné tkáni života.“ Tuckerová staroříšské vydání v roce 1929 připomíná, též překlad Rangovy studie Franz Kafka, kterou přeložil pro Řád další ze staroříšských spolupracovníků, mladý Jan Franz. Pokud však vím, dosud byla věnována pozornost tématu Kafka a Stará Říše převážně skrze výtvarné uchopení (ilustrace Otto Coester), méně však v rovině literárněhistorické.

Havel a Jirous nad Kafkou

Knihou prorůstá ještě druhá pěšina, která také vede čtenáře do dosud méně probádaných končin – (ne)přítomnost Kafky v době, kdy musel zmizet z československého veřejného prostoru, ale byl přitom čten a vnímán jako zásadní spisovatel mnohými českými autory – surrealisty i existencialisty (Mikuláš Medek, Zbyněk Sekal, Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Jan Hanč, Bohumila Grögerová, Rio Preisner ad.). Za všechny svůj silný prožitek četby Procesu shrnul právě Medek, který z čtenářského pohnutí dostal třídenní horečku: „Kafka myslel celým tělem, a nervama hlavně, nervama, který jsou přímo napojený na imaginaci.“

Bedekr Kafka připomíná reformně-marxistické „čtení“ Kafky, které vedlo k jeho chatrné rehabilitaci na konferenci v Liblicích v roce 1963 a také disidentské a undergroundové přijetí Kafky. Tomu vévodí dva „obrazy“. Ten první – sedmnáctiletý Ivan Martin Jirous soustředěně datlující na psacím stroji na samotě nad Humpolcem, za letních večerů, jako v nějakém lesním skriptoriu. To vášnivě přepisoval Kafkovy texty do své samizdatové edice „Opsáno na Brancourově“. A ten druhý obraz: Václav Havel píšící své ženě Olze z plzeňského kriminálu o absurditě vězeňských chvil, které umí číst jen skrze Kafku. V dopise z listopadu 1980 pak poznamená: „Různé teoretické ‚výklady‘ Kafky mne nikdy moc nezajímaly, nepoměrně důležitější pro mne byla docela triviální a jaksi ‚před-teoretická‘ jistota, že ‚má pravdu‘ a že ‚to přesně tak je‘.“ I Bedekr Kafka je takovým čtenářsky vlídným důkazem, že „to tak přesně bylo“.