Na to, že přijmout dar není jen tak, poukázal francouzský sociolog Marcel Mauss (1872–1950) ve své vlivné a klasické práci Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. V ní vysvětlil, že zvláště v tradičních společnostech byly dary pojímány jako předměty nabité magickou mocí, které mohou být krajně riskantní. Tím, co nabízíme, totiž „dáváme něco ze sebe samých“. Obdarovaný by proto měl dárci – třeba jen symbolicky – vrátit to, co je ve skutečnosti součástí podstaty či duše darujícího. Tak vznikala potřeba protihodnoty. Obdarovaný musel dar oplatit – ať už okamžitě, nebo s časovým odstupem. Někdy se také s darem nakládalo jako s „horkým bramborem“. Pokud byl příliš cenný, příliš nabitý silou, mohl být rychle poslán dál někomu třetímu.

Existovaly různé rituály, jak ne/přijetí daru, případně jeho vrácení citlivě ošetřit: v některých kulturách se dar převezme, vyjádří se poděkování a poté se hned předá zpět, nebo se obratem věnuje něco jiného – tím se uzná darovací gesto, ale materiální závazek z něho plynoucí se současně odmítne. V arabských zemích a Persii/Íránu se pronášely ustálené fráze, které zároveň vyjadřovaly vděčnost i odmítnutí, např. „Jste příliš štědrý, to nemohu přijmout.“ Někdy byl také využíván prostředník, tedy obdarovaný neodmítal přímo, ale prostřednictvím sluhy nebo mnicha, aby odmítnutí nebylo vnímáno jako urážka.

Současné veřejné instituce na to jdou jinak: předem vydávají informace o tom, za jakých podmínek jsou ochotny nějaký dar přijmout. Kupříkladu rozumně radí případný dar dopředu zkonzultovat, ne jej rovnou fyzicky doručovat/vnucovat.   

Třeba Městská knihovna v Praze avizuje, že pokud by měla přijmout knižní dar, musí jít o publikace nové, čtivé nebo doporučené, tedy například vyskytující se na seznamu studentské doporučené četby. S varovnou douškou: „Kompletní dílo Aloise Jiráska už se v takových seznamech nevyskytuje!“ Národní knihovna ČR zveřejnila nikoli úplně krátký seznam kritérií, která musí být splněna, aby dokument mohl být přijat. První a základní podmínka zní: „Jedná se o řádně a legálně vydaný dokument, nikoli například o okopírované a svázané listy (tištěné) knihy nebo o podomácku vypálenou kopii na CD nosiči.“ Ta by se pro ministerstvo dala „přeložit“ třeba takto: „Předmětem finančního daru je hotovost, která byla řádně a legálně získána, nikoli padělek, kopie bankovek nebo jiná napodobenina.“

A dále Národní knihovna podle typů neprofilové literatury doporučuje kontakty na další paměťové instituce, u kterých by potenciální dárce mohl se svým darem uspět spíše.

Ne že by přitom knihovny o dary nestály, naopak některé vděčně přijímají, a nemusí jít jen o medializovaný případ knih Milana Kundery, ale i četné další, od osobností žijících (Václav Smil) i z pozůstalosti těch nežijících (Ladislav Hejdánek, Jiří Opelík, Milan Opočenský). Problematičtější jsou ale často vlastním nákladem vydávaná díla grafomanů, kteří jsou přesvědčeni, že o jejich opusy musí mít automaticky všichni zájem. Silně prožívají, že pokud by se jejich titul ocitl ve sbírkách dané instituce, dodá jim to na důležitosti a slávě. Někteří dokonce posílají kuriózní „knihy“ obsahující přetištěné děkovné dopisy z různých světových knihoven za publikace, které jim autor daroval dříve.

Podle knižní studie The gift and its paradoxes: beyond Mauss (Ashgate, Farnham, 2014) finského sociologa Olliho Pyyhtinena jde při darování o částečnou ztrátu, ale současně i o rozšíření sebe sama. Proto se odmítnutý dárce cítí někdy i osobně uražený a ponížený a může vystupovat agresivně.

I proto darování a přijímání darů zůstává věcí choulostivou a delikátní, mohou kvůli ní padat města i hlavy ministrů. Můžeme se ale pro zvládání těchto obtížných situací inspirovat v minulosti nebo u institucí, které s tím mají své dlouhodobé, četné a někdy bolestné zkušenosti…