Literární vědci občas žehrají na to, že už k analyzovaným textům přistupují jen jako chladní badatelé a z jejich čtení se vytratila radost. Jiní se svým údajně čistě racionálním přístupem i chlubí a k těm, kteří se nechali textem emočně zcela pohltit, přistupují s podezřívavostí či přezíravostí. A někdy také mají až příliš jasno, jaké čtení je podle nich to jediné správné, případně co přesně by vlastně spisovatelé měli psát. Australská literární vědkyně Rita Felski ve své knize Jak se používá literatura leccos z toho zpochybňuje.     

Na interpretacích konkrétních literárních děl – od Euripidových Bakchantek až k Polibku pavoučí ženy od Manuela Puiga – autorka ukazuje, že krásná literatura může okouzlovat i šokovat; může zprostředkovávat poznání, můžeme v ní spatřit sami sebe; můžeme v ní hledat zábavu či osobní rozvoj, duchovní růst nebo touhu dovědět se něco o jiných kulturách. Nic z toho by nemělo být apriori považováno za lepší či horší.

Autorčin hlas je často ironický, ale nikdy není urážlivý. S jistou jízlivostí například poznamenává, že ji pokaždé pobaví, když literární vědci tvrdí, že literární díla neslouží žádnému zjevnému účelu. A to „navzdory tomu, že se těmito díly zaobírají, čímž očividně rozvíjejí své literárněvědné vlohy, uspokojují své intelektuální i estetické zájmy“ – a v tom nejprimitivnějším smyslu si na tom budují kariéru.

Mezi nesmiřitelnými myšlenkovými tábory se Felski často snaží hledat zlatou střední cestu, například mezi „Skyllou politického funkcionalismu a Charybdou umění pro umění ve snaze spravedlivě přiřknout uměleckým dílům společenský význam a neopomenout přitom jejich estetickou sílu“. A polemizuje s některými až příliš triumfalistickými či definitivně se tvářícími prohlášeními. Například cituje Fredrica Jamesona, který tvrdil, že „z hlediska formy či obsahu je v současném umění jen velmi málo toho, co by současná společnost považovala za nepřijatelné nebo skandální“. Felski právem namítá, že v některých oblastech sice skutečně vykazujeme specificky novou míru lhostejnosti či tolerance, ale naopak pokud jde „o sexuální vztahy mezi dospělými a dětmi, náš sklon cítit morální pohoršení zesílil“. A citlivější jsme rovněž na připomínky vlastní smrtelnosti, jako jsou hnisající rány, hnijící maso či odporný tělesný pach, stejně jako na kdysi běžnou výměnu tělesných tekutin, třeba matky kojící děti jiných žen a na cizí lidi pijící ze stejného hrníčku. „Dějiny modernity namísto přímočarého vývoje obloukem vedoucím od útlaku k osvícenství, od pobouření k bohorovné lhostejnosti, sestávají z rušení a obnovování zákazů a tabu“, říká autorka trefně.

Co se týká účinku textu na badatele/čtenáře, Felski neadoruje to, když se za akademické a „vědecké“ tituly – slovy Petra A. Bílka – vydávají zpovědi, kterak (jinou) „literární vědkyni donutila slova Rousseauovy Julie plakat, zatímco texty markýze de Sade ji donutily masturbovat“. Kritizuje ale opačný extrém, když se současní literární vědci chlubí svou schopností odkouzlovat neboli upřít svůj badatelský zájem s nemilosrdnou a nezaujatou precizností laserového paprsku na libovolný zkoumaný objekt. Jak napsal Lyotard: „Demystifikace je nekonečný úkol.“ Touha očistit estetický prožitek od tajemství a iracionálních kvalit má totiž podle autorky pouze ten efekt, že jsou vytěsněny, nikoli zničeny: „Skutečnost, že literární vědci o okouzlení nemluví, ještě neznamená, že je nikdy nic neokouzlilo.“ A míří až k diskusi o proslaveném konceptu odkouzleného světa sociologa Maxe Webera. Ten je podle ní často chápán zjednodušujícím způsobem. Weber totiž v mnoha ohledech považoval vědu za analogickou k umění, „úspěch v obou oblastech podněcují nepředvídatelné návaly kreativity, inspirace, posedlosti, mánie“. A proto je dobré si přiznat, že samotná modernita sice může nadpřirozeno vylučovat, i tak ale zůstává „prosycena nadrozumovým“.

Rita Felski se zastává obyčejných čtenářů. Protože je nemožné proniknout někomu jinému do hlavy za účelem posouzení úrovně jeho estetického požitku, každý pokus o vytvoření jakési morální taxonomie typů čtenářského pohroužení, stejně jako snaha o rozlišení mezi údajně „autentickým okouzlením“ a „zhoubným uhranutím“, působí „jako něco, co se zakládá jen na pouhých reflexech třídních předsudků“.

Ač Felski psala odbornou literárněvědnou práci, napsala ji čtivě a překvapivě se dotkla i obecnějších témat, která by mohla zajímat zdaleka nejen literární vědce. Kniha nabízí podnět k uvolnění: výzvu, aby se literární věda přestala stydět za to, co literatura s lidmi dělá. Tedy že vyvolává zaujetí, odpor, potěšení, neklid i proměnu – a že právě v této mnohoznačné působnosti spočívá její síla. Jak se používá literatura tak nepůsobí jako polemický pamflet proti akademické racionalitě, ale hlavně jako připomínka, že kritické myšlení a radost ze čtení se navzájem nevylučují, naopak: tam, kde se setkávají, může vznikat literární reflexe, která je nejen podložená, ale i živá.