Jan Rubeš (nar. 1946) vystudoval romanistiku na Filozofické fakultě UK, poté odjel do Paříže a pokračoval ve studiích na Sorbonně. V roce 1971 nastoupil jako aspirant do oddělení západních literatur Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Věnoval se zejména belgické literatuře a avantgardám. V roce 1980 emigroval i s rodinou do Belgie, nejprve pracoval v literárním archivu Královské knihovny, později přešel na Bruselskou svobodnou univerzitu. V Královské knihovně založil Archiv spisovatelů v exilu (Fonds des écrivains en exil) a na univerzitě Centrum českých studií a vybudoval obor bohemistiky. Přednášel českou literaturu, později srovnávací literaturu, a současně učil na Ústavu politických věd (Sciences-Po) ve Francii. Překládal z češtiny do francouzštiny (Čapek, Vaculík, Skácel, Vančura, Havel) a belgické autory do češtiny. Je autorem řady knih o městech jako kulturních centrech a dalších literárních studií.
Jeho překlad Deštníku z Piccadilly vyšel v tehdy začínajícím francouzském nakladatelství Actes Sud v roce 1984, dva týdny poté, co Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu. Sbírku už měl Rubeš přeloženou, ale dříve ji nikdo vydat nechtěl. Podobně měl v příhodnou chvíli hotový překlad Dálkového výslechu, a nakonec se stal Havlovým dvorním překladatelem do francouzštiny.

iLiteratura: Ve sporých zdrojích, které k vám lze dohledat, jsem se dočetl, že jste do exilu odešel v roce 1980. Mohl byste to rozvést? Podepsal jste Chartu 77, nebo jste zkrátka nechtěl žít v nesvobodě?
Jan Rubeš: Chartu jsem nepodepsal, protože jsem tehdy neznal osobně nikoho, kdo se v těchto kruzích pohyboval. Pracoval jsem v té době v oddělení západních literatur v Ústavu pro českou a světovou literaturu Akademie věd. V šedesátých letech jsem vystudoval romanistiku na Filozofické fakultě a pokračoval jsem ve studiu dva roky na Sorbonně v Paříži. Když jsem se vrátil, v ústavu docházelo k velkým změnám a mně k místu pomohl jeho tehdejší ředitel, profesor Zdeněk Mathauser, těsně předtím, než byl vyhozen. Na jeho místo nastoupil nechvalně známý Vladimír Brett, urputný normalizátor. V téže době tam však již pracovalo více lidí mé generace a spojovalo nás tehdy silné pouto podobných literárních zájmů a politických názorů na pokraji toho, co Brett a další jeho služebníci z vedení, jako Hana Hrzalová, mohli připouštět. Mezi svými nejbližšími kolegy a přáteli musím připomenout Vladimíra Macuru, Vladimíra Justa, Václava Koenigsmarka, Annu Houskovou nebo Jana Hlouška. Zabýval jsem se tehdy francouzskou avantgardou a obecně belgickou literaturou.

Belgická literatura jako možnost úniku

iLiteratura: Proč právě belgickou?
Jan Rubeš: Soudobá francouzská literatura byla tehdy u nás přísně cenzurovaná. Většina levicových spisovatelů jako Aragon, herců jako Yves Montand a jiných známých osobností se otevřeně vyjádřila proti invazi vojsk Varšavského paktu do Československa, kdežto Belgie byla v tomto smyslu okrajová. Byli tam přitom výborní autoři a bylo možné o nich psát a překládat je. Hodně jsem spolupracoval s revue Světová literatura a dva romány jsem přeložil. Výbornou filozofickou sci-fi Laboratoř času od Marcela Thiryho, která se na pozadí bitvy ve Waterloo, v románu vyhrané Napoleonem, zabývá možností změny událostí v minulosti. Klade tedy otázku, zda to, co se již stalo, se může nestat – zajímavá úvaha pro 70. léta u nás. Další byl sociálně laděný román Alberta Ayguesparse Dobrák Šimon. Ayguesparse (1900–1996) patřil do významné, levicově orientované generace belgických spisovatelů mezi válkami. A shodou okolností byl naším sousedem krátce poté, co jsme přijeli do Belgie.
Takže věnovat se belgické literatuře pro mě znamenalo jakýsi únik z politického tlaku, který člověk cítil, když se věnoval západním literaturám. V této souvislosti jsem však měl velmi nepříjemnou zkušenost s vedením Ústavu, protože jsem publikoval bez povolení v jednom časopise v Belgii. Myslím, že to byl Brett, kdo se to dozvěděl. Povolali mě na vedení, kde jsem dostal jakousi důtku a zákaz publikovat. Navíc mi stáhli jeden překlad, který byl už víceméně připravený k tisku.
To byl ten každodenní nátlak, to vědomí, že je člověk neustále kontrolován, že musí hlásit každý kontakt s cizincem, že může jet jen tam, kam se smí, a ne jinam, že může svým chováním ohrožovat ostatní lidi, že se musí cenzurovat a že ten režim, který je zde dán asi jednou provždy, vám dovolí a umožní jen to, co on chce, a rozhodne bez vás nebo proti vám, že za práva musíte buď prosit, nebo se jich zříct, to vše vytvářelo tu sumu pocitů, která nás dovedla k emigraci. Tím jsem se vlastně dostal k odpovědi na vaši první otázku.

iLiteratura: Takže to vysvětluje, proč jste odjel do Belgie.
Jan Rubeš: Ano i ne. Umíte si asi představit, že když člověk chce emigrovat, nikomu to neřekne. Nevěděli to ani naši rodiče, ani nikdo z našich přátel. A ani svým známým na Západě jsme to nemohli napsat, protože jsme se obávali, že je naše korespondence cenzurovaná. Jeli jsme do Francie, což byl cíl naší cesty, protože jsme tam měli z doby mých studií nejvíc přátel. Byla tedy naděje, že se uchytíme tam. Přijeli jsme tam však v srpnu, tedy v době, kdy byli všichni na prázdninách a dovolených, takže se nám nepodařilo prakticky nikoho zastihnout. Ale shodou okolností jsem telefonoval jiným přátelům do Belgie a ti nám řekli, ať přijedeme. Francouzi a Belgičané si tradičně nebrali dovolenou v téže době: Francouzi ji měli v srpnu a Belgičané v červenci. A vzhledem k tomu byli v srpnu Belgičané už z dovolených zpátky. A tak jsme přijeli do Belgie trochu náhodou, shodou okolností se takhle rozhodlo, kde zakotvíme.

iLiteratura:To mi připomíná, jak Václav Jamek líčí, jak se dostal k francouzštině – také náhodou. Ve třídě je rozdělili systémem prvý-druhý.
Patrně nebylo jednoduché se v Belgii etablovat, mohl byste sumarizovat svou cestu?
Jan Rubeš: Víte, exilová zkušenost je zvláštní věc. Je to jako byste stál na začátku dlouhé chodby s mnoha dveřmi, a jak postupujete, některé jsou zavřené, některé pootevřené, ale nemůžete dál, a do jedněch vstoupíte, aniž byste věděl, kdo a co za nimi je. Tam se pak rozvine váš další osud. Jiná věc je, že jste vždy na začátku něčeho, kdy se můžete spolehnout jen na sebe, na své schopnosti, na svou vůli, jistě i trochu na štěstí, ale kdy je vlastně možné téměř vše. Je to svým způsobem šance, kterou nesmíte promarnit. Je to takové sartrovské být vržen do světa, ale už dospělý, vybaven tím, čím jste a s možností udělat něco se svým životem.
Mně se podařilo získat od Belgické královské akademie tvůrčí stipendium na napsání knihy o belgickém autorovi, kterého jsem si mohl vybrat. Nevím, zda jsem volil dobře, ale kniha byla do roka hotová a vyšla. Byl to sémantický rozbor díla básníka Edmonda Vandercammena, který krátce předtím zemřel. Myslím, že se nedočkala žádného velkého ohlasu – možná proto, že mělo spíše jít o životopisnou studii. V té době jsem už začal pracovat v literárním archivu, jehož funkce byla podobná našemu Památníku národního písemnictví, zpracovával jsem trochu mechanicky pozůstalosti někdy významnějších, někdy druhotných autorů. O těch prvních se mi podařilo napsat řadu studií a článků, které vyšly v odborných časopisech. Cítil jsem ale, že to je dost uzavřené prostředí, tím spíš, že tam nebyla dobrá pracovní atmosféra a jako cizinec, zabývající se belgickou literaturou v Belgii, jsem cítil, že mi tato práce, ač zajímavá, nedává žádnou perspektivu.

Pokoušel jsem se tedy navázat kontakty s akademickým prostředím, které mi bylo bližší. Dozvěděl jsem se, že na Bruselské svobodné univerzitě (Université Libre de Bruxelles) se na slavistice učí polština a ruština tradičně už od poloviny 30. let, že tam čeština kdysi byla, ale po roce 1968 byla zrušena kvůli nezájmu z české strany. Zašel jsem za děkanem filozofické fakulty s otázkou, jestli by nebylo možné otevřít alespoň kurzy českého jazyka. On na to přistoupil na jeden rok, protože ho to téměř nic nestálo – já to dělal prakticky zadarmo, s jakousi symbolickou podporou z ministerstva školství. Ale docela mě bavilo dělat něco trochu jiného, než zpracovávat a třídit pozůstalosti, které mi byly přidělené.
V roce 1984 došlo k zajímavé události. Jaroslav Seifert tehdy dostal Nobelovou cenu a já jsem shodou okolností krátce předtím přeložil do francouzštiny jeho sbírku Deštník z Piccadilly. Tu knížku, vydanou Danielem Strožem v Mnichově, nám přinesl Jiří Pelikán, když byl u nás na večeři, jezdil tehdy do Bruselu jako europoslanec. Mně se velmi líbila, a tak jsem ji přeložil. Snažil jsem se sehnat nějakého nakladatele, ale nikdo to nechtěl vydat, protože Seiferta prakticky nikdo neznal. Představu, že by to vůbec vyšlo, jsem tedy opustil. Po udělení Nobelovy cenu ale samozřejmě všichni tři nakladatelé, na které jsem se předtím obrátil a kteří to dříve odmítli, okamžitě projevili zájem o vydání. Jenže samozřejmě nepřipadalo v úvahu dát překlad právě jim.
Vedoucí kulturní rubriky deníku Le Soir se mnou v den vyhlášení nobelovského laureáta vedl o Seifertovi rozhovor. Zmínil jsem přitom i svůj překlad a ten novinář mi nabídl, že se spojí s belgickým spisovatelem Hubertem Nyssenem, protože tehdy ve Francii právě založil nové nakladatelství Actes Sud. Nyssen měl o sbírku velký zájem – byla to teprve jeho pátá nebo šestá knížka a vydat někoho, kdo dostal Nobelovu cenu za literaturu, byl pro něj dar z nebes. Deštník z Piccadilly tak vyšel a byl v knihkupectvích pouhé dva týdny po vyhlášení ceny. Nyssen mi také okamžitě nabídl další smlouvu na velký výbor ze Seiferta, který jsem pak kvůli časovému tlaku připravil s Petrem Králem. Potom mi nabídl k vydání další překlady. Navrhl jsem mu Český snář Ludvíka Vaculíka, na kterém jsem následně pracoval myslím tři nebo čtyři roky.

iLiteratura: Výuka češtiny tedy šla nutně stranou?
Jan Rubeš: Vzhledem k tomu, že jsem začal intenzivně překládat a přitom pracoval v archivu, jsem děkanovi řekl, že s kurzy češtiny, které ostatně už nebyly vůbec placené, musím skončit. Děkan se vyděsil a prohlásil, že to nemůžeme udělat, že i když je to jen výběrový kurz, studenti ho mají zapsaný v indexu a fakulta proto výuku musí zajistit. Navíc těch tehdy téměř třicet studentů mělo o češtinu skutečně zájem. Slíbil mi normální smlouvu a jmenování do univerzitního sboru s tím, že mám navrhnout tři cykly přednášek. Řekl jsem mu totiž, že mne zajímá hlavně literární historie, takže vedle češtiny jsem nabízel obecnější přednášky pro studenty slavistiky: politika a kultura ve střední Evropě, moderní česká literatura a historie Slovanů. Takto jsem zakotvil mnohem pevněji na filozofické fakultě, kam jsem později přešel na plný úvazek.

Literární archiv pro exilové fondy

iLiteratura: Jaké byly začátky fondu exilian?
Jan Rubeš: V literárním archivu, kde jsem pokračoval ještě řadu let, jsem přesvědčil jeho ředitele, že bychom měli založit archiv pro spisovatele, kteří žijí a tvoří v exilu. Každý národní spisovatel většinou odkáže svou pozůstalost své národní knihovně. Situace pro spisovatele v exilu je ale jiná. Ti svůj archiv někomu dají, případně odkáží. Jan Vladislav mi jednou řekl, že musí udělat pořádek ve sklepě, a tím pádem vyhodit spoustu zajímavých dokumentů, protože pro ně nemá místo. Nabídl jsem mu, že je můžu vzít a uchovat v Královské knihovně v Bruselu, kde archiv sídlí. A tím to vlastně začalo. Ta myšlenka byla přijata velice příznivě. Karel Hvížďala mi tehdy dal veškerou korespondenci, kterou vedl se spisovateli pro své knihy rozhovorů, jakož i nahrávky rozhovorů s jejich přepisy. Petr Král, který žil v Paříži, zase své rukopisy. A postupně se to rozšiřovalo o spisovatele v Německu, Švýcarsku a Itálii. Vznikly i velké fondy, například je tam uchovaná celá exilová pozůstalost Lubomíra Sochora, Ivana Diviše, velký archiv A. J. Liehma a podobně. Pavel Tigrid mi dával celou řadu rukopisů, které už publikoval, případně publikovat nechtěl nebo nemohl. Každopádně je také neměl kde skladovat, protože redakce časopisu Svědectví sídlila v malém bytě v Paříži. Odvážel jsem to tedy autem do Bruselu, kde je tím pádem také část archivu Svědectví. Díky Tigridovi do fondu přibyla hlavně periodika, protože on Svědectví posílal prakticky do všech českých exilových novin a časopisů a oni mu výměnou posílali zase své výtisky.
Přístup téměř všech spisovatelů k myšlence exilového archivu byl obecně velice pozitivní, nikdo to neodmítl. Mimo Pavla Kohouta, který řekl: „Já si počkám, až komunismus skončí, a pak to dám do Památníku národního písemnictví v Praze.“ Ten jediný byl optimista – jako vždycky, celý život…

iLiteratura: A co jiné exilové komunity? Sbírali jste i polská nebo latinsko-americká exiliána?
Jan Rubeš: Chtěl jsem, aby se to otevřelo mnohem víc. Napřed jsem myslel na střední a východní Evropu, protože ta mi byla nejbližší. Potom jsme zvažovali, že by se archiv mohl rozšířit i na latinsko-americké spisovatele, kteří ovšem měli tu výhodu, že během exilových let vždy našli nějakou zemi, kde se španělština dala použít. Španělé odjeli do Mexika, Paraguayci do Venezuely, Venezuelané do Argentiny a podobně. Neměli proto takový problém s tím, kam dát své rukopisy nebo kde publikovat. Uvažovali jsme o tom, že bychom do fondu mohli zařadit i řadu afrických spisovatelů. Já se ale stále více přesouval na fakultu, kde jsem pak dostal profesuru, a tak jsem ten archivní fond nakonec omezil jen na českou literaturu. Ale i tak se stále domnívám, že idea takového archivu je stále aktuální, protože exil je specifický literární fenomén, hlavně od počátku 20. století.

Centre d’études tchèques

iLiteratura: Podnětem ke vzniku bohemistiky v Bruselu byla nabídka tehdejšího velvyslance Jaroslava Šedivého, že český stát bude platit profesora češtiny. Mohl byste rozvést okolnosti?
Jan Rubeš: Bylo to trochu jinak. Poté, co se Jaroslav Šedivý stal velvyslancem v Bruselu, byl velice aktivní a zajímala ho jak politika, tak i kulturní zázemí, které v minulosti vytvořili Češi v Belgii. Česká komunita v Belgii ovšem v té době nebyla příliš početná a byla hlavně dost nesourodá. Lidí mé generace, kteří většinou odešli po roce 1968, byly snad dvě, tři desítky. Když Jaroslav Šedivý viděl, že rusistika a polonistika jsou na slavistice samostatné obory a že čeština je vlastně jen suplovaná mými literárními přednáškami, dali jsme si schůzku s vedením filozofické fakulty, kde oznámil, že se musí otevřít také obor čeština. Byl ale na místní poměry příliš rázný, a tak to dopadlo trochu jinak. Univerzity jsou velmi konzervativní, a než přistoupí na to, že se vytvoří nový obor, musí mít finanční garance, souhlas akademického senátu a podobně. Takže jsme přišli s plánem B, a to že se vytvoří Středisko českých studií (Centre d’études tchèques), k čemuž nebylo zapotřebí ničeho jiného než trochu peněz a místnosti. Idea byla, že Středisko bude provizorně zastupovat bohemistiku, ve kterou se pomalu přerodí.
V té době pracoval na ambasádě v Bruselu jeden velmi schopný diplomat, Jiří Doležel, a ten díky svým konexím získal pro Středisko finanční podporu od Unipetrolu. Na filozofické fakultě bylo velké pozdvižení, neboť děkan na zasedání senátu ohlásil, že jakýsi pan Kafka z Prahy pošle milion korun na češtinu. Tak se to i stalo a díky tomu jsme měli i určitou volnost. Získali jsme prostory a mohli jsme pořídit vybavení. A z české strany byl vyslán lektor, dr. Milan Hrdlička. Začali jsme s kurzy češtiny, které v začátku byly volné. Vedle studentů, kteří studovali polštinu nebo ruštinu, si češtinu mohli přibrat i další studenti z jiných oborů. V 90. letech panoval obrovský zájem o střední Evropu, a tak byl i poměrně velký zájem i o češtinu. Milan Hrdlička byl skvělý organizátor, rozběhl večerní kurzy a začali jsme pravidelně organizovat i letní univerzitu češtiny, které se zúčastňovalo vždy několik desítek zájemců i mimo univerzitu. Vyvíjeli jsme tedy nesrovnatelně větší aktivitu než polonisté a rusisté, kteří nám, myslím, skutečně měli co závidět. Navíc jsme disponovali vlastními prostorami pro semináře a vlastní knihovnou. Byli jsme taková malá instituce, trochu disidentská, ale nicméně velmi aktivní.
Po několika letech, při jedné z mnoha reforem univerzitních programů – já sám jich během své kariéry zažil víc než deset – vznikl samostatný obor bohemistika. Z Univerzity Karlovy přijížděli další lektoři, všichni výborní, Dana Slabochová, Olga Nádvorníková… Takže bohemistika v Bruselu pokračuje stále úspěšně i po mém odchodu, což je trochu zázrak vzhledem k neustálým reformám, které většinou vedou k omezování finančních prostředků na takzvané malé obory.

iLiteratura: Jaké jste pěstovali vztahy s dalšími zahraničními bohemistikami – na mysli mám teď Paříž a Xaviera Galmiche nebo Řím a Sylvii Richterovou?
Jan Rubeš: V Paříži byl v 80. letech aktivní kroužek bohemistů kolem Hany Jechové, která před Xavierem Galmichem vedla bohemistiku na Sorbonně. Ačkoli měla, podle některých informací, pochybnou minulost v Československu před emigrací, a podle mne ne vždy čestné chování, byla aktivní organizátorkou a zvala bohemisty dvakrát, třikrát do roka na literární semináře. Sjíždělo se tam hodně lidí nejen z Francie, ale i ze Švýcarska, Itálie nebo Německa. Z těch setkání vzešla i řada publikací: o exilu, avantgardách a podobně.
Řadu seminářů a konferencí jsem také organizoval já, od počátku své univerzitní kariéry v Bruselu. První byla v roce 1984 konference o Haškovi, na kterou přijeli kolegové z Evropy a z Ameriky. Došlo tam ovšem ke skandálu: jako exulant jsem nemohl podepisovat zvací dopisy odesílané do Čech, přičemž bylo samozřejmě nutné pozvat také české haškology, takže mě zastoupil jeden můj kolega a dotyční netušili, že jsem za tím já. Když na konferenci přijeli a viděli, že to vede Jan Rubeš, vyděsili se a odešli. Pak si přivedli lidi z ambasády, aby byli krytí a dokázali, že s tím emigrantem nemají žádné kontakty. Byl tam Pavel Vašák, který dělal, že mě nezná, i když jsme spolu dříve pracovali v Ústavu pro českou a světovou literaturu. Radko Pytlík byl odvážnější, byl ochoten se se mnou i sejít.
Podobné konference jsme pak uspořádali každý druhý rok. Další byla o Pražském lingvistickém kroužku, jiné o spisovatelích, například o Karlu Čapkovi. Z řady z nich vznikly publikace. Konala se i velká mezinárodní konference o Milanu Kunderovi, a to k jeho jisté nelibosti: nechtěl totiž, aby se o něm mluvilo. Vysvětloval mi své důvody v Paříži, dlouho jsme o tom jednali, nakonec na to přistoupil, ale nechtěl, aby se o něm mluvilo jako o českém spisovateli. Nebylo to ale jednoduché, protože tam samozřejmě přijeli i lidé z Čech, a navíc jeden bohemista s referátem o jeho poezii. Nakonec tam poslal jednoho svého přítele, trochu okrajového spisovatele, který chtěl vyvolat skandál, a konferenci absolutně rozbít. Bylo to dost dramatické, ale dnes mi to připadá spíše úsměvné a svým způsobem „kunderovské“.
Ale zpět k těm kontaktům. K těm, s nimž jsem se stýkal a navzájem jsme se zvali, patřil nedávno zemřelý Petr Steiner z Filadelfie a Jindřich Toman z University Ann Arbor v Michiganu. Podobné to bylo s Mojmírem Grygarem, který působil v Amsterodamu, a s Hanou Adamovou v Berlíně. V Paříži po Jechové převzal bohemistiku Xavier Galmiche, s tím jsem vždy udržoval a stále mám velice úzké a čilé styky jak osobní, tak pracovní. Považuji ho dnes za nejvýznamnějšího zahraničního bohemistu. A pravidelně jsem spolupracoval, svým způsobem to trvá doposud, s historikem Antoinem Marèsem ze Sorbonny. Pojí nás také staré přátelství.

iLiteratura: Kolik tím bruselským oborem prošlo studentů? Jak se v průběhu času měnil jejich počet?
Jan Rubeš: V době, kdy vzniklo Středisko českých studií, byl o češtinu velký zájem. Souviselo to i s tím, že na jazykové kurzy se hlásili také lidé z evropských institucí, kteří si chtěli zvýšit kvalifikaci. Počet studentů slavistiky, jako oboru, byl nicméně vždy velice omezený. Na slavistice, což u nás znamenalo ruština, čeština a polština dohromady, studovalo kolem 15 studentů. My jsme jich mívali kolem pěti. Ze začátku byl jejich počet vyšší, pak se stabilizoval na čtyřech až šesti. Má to svou logiku: když v Bruselu vystudujete češtinu, budete se potýkat s problémem, co s tím potom dělat, čeština se na žádné střední škole neučí. Takže někteří studenti potom zakotvili v Praze, jiní se uplatnili v armádě, pracují v administrativě, někteří v evropských institucích nebo v paralelních poradních organizacích, které se kolem nich vytvořily. Kosmopolitní Brusel skýtá pestré pracovní možnosti – sídlí tam EU, NATO, různé nevládní organizace. S některými bývalými studenty se ještě setkávám a nevím o nikom, kdo byl žil z dávek v nezaměstnanosti.

iLiteratura: Máte pocit, že se vám podařilo Belgičanům nějak přiblížit českou kulturu? Jak belgické instituce vaši pedagogickou, výzkumnou, překladatelskou snahu vnímaly?
Jan Rubeš: Je pravda, že oblast mé činnosti se neustále rozšiřovala, což bylo také dáno nebývalým zájmem o střední Evropu na přelomu 80. a 90. let minulého století. V té době mi jeden přítel, který pracoval pro belgické nakladatelství Casterman, nabídl, abych napsal knihu o Praze, odkud přivezl jeden francouzský fotograf obrázky z prvních polistopadových dnů. Kniha se celkem povedla, načež mi jiné nakladatelství nabídlo udělat podobnou knihu. Ta první byla dost osobní, trochu vzpomínková, ta druhá zapadala do ediční řady nazvané Cités d’art (Města umění), takže byla více historická a kulturní. Vyšla ve velkém nákladu, byla přeložena do nizozemštiny, a protože měla úspěch, nakladatel mi nabídl, abych si vybral další město. Vybral jsem si Petrohrad, odjel jsem tam na několik týdnů, kniha vyšla a opět jsem dostal nabídku na další město. Tentokrát to byla Budapešť, i když jsem si možná mohl vybrat něco exotičtějšího, neboť jsem měl volnost výběru, ale už ne dost času. Navíc jsem se podílel na přípravě výstav, jak v Bruselu, tak v Paříži, samozřejmě jsem dál učil, rozšiřoval archiv, psal a překládal. A v té době jsem také začal učit ve Francii na Institutu politologických věd (Sciences-Po) v Dijonu.
U belgických institucí jsem vždy nacházel podporu, ostatně stejně jako od českého ministerstva školství. V rámci kulturní dohody vzniklo na FF UK Centrum Valonsko-Brusel, kam pravidelně jezdili přednášet profesoři a spisovatelé z Belgie, v Praze v té době sídlilo zastoupení frankofonní Belgie, něco jako její kulturní centrum, které bylo také velmi aktivní, a v rámci letních univerzit jsme mohli zvát do Bruselu české spisovatele, jako byl Ludvík Vaculík, novináře nebo politiky. Byla to doba velmi plodných styků, měly oboustrannou podporu.

V zákulisí literárního archivu

iLiteratura: Vraťme se ještě k fondu exilian. Začal se formovat v roce 1985. Prvotním impulzem, jak jste již zmínil, byly dokumenty od Jana Vladislava nebo Antonína J. Liehma, mluvili jsme o Svědectví. Co Bohuslav Brouk: předání jeho pozůstalosti zprostředkoval Petr Král?
Jan Rubeš: Pozůstalost po Broukovi, která je minimální – jsou to jedny desky s několika rukopisy, s korespondencí a osobními dokumenty, včetně fotografií –, získal po jeho smrti Petr Král. Zajímavé jsou tři texty, které Brouk napsal během svého krátkého pobytu ve Francii, takové žurnalistické postřehy, třeba o jménech pařížských ulic nebo kaváren. Jsou to dojmy člověka, který přijede do Paříže a je trochu v jiném světě. S krátkým komentářem jsem je vydal v časopise Proměny, který vycházel ve Spojených státech.

iLiteratura: A Nikolaj Terlecký se do archivního fondu dostal přes Vladislava?
Jan Rubeš: Ano, dokumenty Terleckého se tam dostaly díky Janu Vladislavovi, který s ním byl v kontaktu. Jedná se zejména o rukopisy povídek napsaných v exilu. Když jsem je katalogizoval, neměl jsem sice čas to srovnávat s tím, co už vyšlo, ale jsem si jist, že hodně rukopisů je nevydaných. Terlecký měl ve Švýcarsku omezené možnosti publikovat a já jsem znal jen jeho životopis Curriculum vitae, který vydal Torst. Měl velký smysl pro humor, byl to člověk, v němž se prolínaly tři kultury a životní zkušenosti – ruská, česká a exilová. A měl spisovatelský talent.

iLiteratura: A je tam něco od Koláře?
Jan Rubeš: Od Jiřího Koláře tam toho moc není. Snad jen sbírka katalogů k jeho výstavám. V roce 1987 jsem uspořádal v Centre botanique, což je bývalá botanická zahrada a velká výstavní síň v centru Bruselu, výstavu „Na západ od Prahy“. Vystavovali tam čtyři malíři a jeden sochař. Kolář dostal celé patro. Vedle toho tam byli zastoupeni Mikuláš Rachlík, který žije v Itálii, Irena Dědičová, která žila v Paříži a bohužel krátce potom spáchala sebevraždu, a Franta, který teď nedávno vystavoval v Praze. Celý střed výstavních prostor byl věnován Janu Koblasovi. Vydali jsme katalog a na zahájení jsme uspořádali dvoudenní konferenci o exilu nazvanou „Centra a periferie“, z té pak také vyšla kniha.
Jiří Kolář byl myšlence této výstavy velice příznivě nakloněn. Několikrát jsem za ním jel do Paříže. Byl to velmi velkorysý člověk. Když k němu člověk přišel, on se tak podíval na své věci rozložené po ateliéru a říkal: „Tak si něco z toho vezměte.“ K tomu se váže jedna historka: když jsem za ním v ateliéru jednou byl s ředitelem galerie, abychom ještě domluvili nějaké administrativní věci, chystali jsme se k odchodu a Kolář opět řekl: „Vemte si něco.“ Nic jsme si nevzali s tím, že musíme jít, protože dole čeká šofér. Na to Kolář: „Vy jste ho nechali čekat dole v autě? Hned pro něj běžte a přiveďte ho sem nahoru.“ Řidič tedy přišel a Kolář mu povídá: „Oni vás tam nechali čekat? Tak si tady něco vyberte. Já tam mám možná i nějakou automobilovou tematiku.“ Ale ten pán se styděl a neodvážil si nic vzít. Kolář ho pobízel, jenže on nechtěl. A když jsme pak sešli dolů a sedli si do auta, ten člověk se málem rozplakal, že si nic nevzal, že mohl mít doma od toho slavného umělce alespoň nějakou koláž. To je dojemné, že?

iLiteratura: Krásné a smutné…
Jan Rubeš: Ano. S Kolářem jsem se potom stýkal i dál. Byl vůči českým umělcům v exilu velkorysý. Vydával vlastním nákladem dosti reprezentativní Revue K, kde publikoval reprodukce českých malířů a různé texty. On se vlastně jako první dozvěděl o tom, že překládám Seiferta. Ještě než dostal Seifert Nobelovu cenu, vyšly v Revue K některé jeho básně v mém překladu.

iLiteratura: Co z exilového archivu považujete za nejcennější?
Jan Rubeš: Těžko se v takovém případě dělá nějaké pořadí. Ale připomenu alespoň několik větších celků. Jedním z nich je celá pozůstalost po sociologovi Lubomíru Sochorovi, který žil v Paříži. Dále je tam archiv časopisu La Lettre internationale, velice významného periodika, které mělo řadu jazykových mutací a které vydával A. J. Liehm. Mezi kuriozity patří i část rodinného archivu Tomáše Bati, respektive to, co se zachránilo před válkou po jeho sestře. To se do archivu dostalo neuvěřitelnými oklikami. Je tam také velký soubor českých exilových periodik, která mi přenechával Pavel Tigrid. Je tam velký soubor rukopisů Petra Krále a část jeho pozůstalosti. A důležitá je také exilová pozůstalost Ivana Diviše, který tam uložil vše, co měl před návratem do Čech. Je tam i rozsáhlá korespondence Ivana Diviše s Rio Preisnerem, kterou jsem vydal před časem v nakladatelství Torst pod názvem Skála se sesouvá do bořeliska. Strávil jsem na tom mnoho let, protože jsem měl vlastně jen Preisnerovy dopisy, které posílal Divišovi, a kompletovat to, chronologicky seřadit, přepisovat a připravit do tisku byla mravenčí práce. Pomohl mi v tom kolega z Akademie věd Ivan Landa. Celý exilový archiv dnes představuje asi tak 50 metrů dokumentů.

iLiteratura: Jaké jste měl vztahy s exilovými nakladatelstvími?
Jan Rubeš: Někdy v roce 1991 jsem o existenci archivu informoval Škvoreckého. Nabídl jsem mu uložení věcí a jejich převoz, aby se neztratily. Považoval to za příliš složité, neměl na všechno čas a Zdena Salivarová taky ne. Místo toho mi Škvorecký nabídl, že mi bude posílat knihy, které vydávali v ‘68 Publishers. Vzhledem k prostorovým omezením archivu v Královské knihovně jsem neměl možnost všechny ty knihy uchovávat. Omezil jsem to na ty, které se váží k autorům zastoupeným v archivu, ty ostatní jsem dával do Královské knihovny, kde bylo také mezinárodní oddělení. Sbírku knih jsem tedy omezil jenom na ty autory, kteří tam jsou, protože jednoduše nebylo místo. Bylo to spojené i s tím, že jsem dostával, nechci říct pozůstalosti, ale celé knihovny anebo nabídky na převzetí knihoven od řady lidí, kteří žili v Belgii v exilu a stěhovali se zpátky do Čech. Nebyli to ani moji známí, ani třeba velcí intelektuálové. Příkladem může být jeden pán, který zbyl z rodiny, která odešla do exilu v roce 1968. Pracoval jako úředník u Coca-Coly, byl to vzdělaný člověk, měl velkou knihovnu českých knih. „Vracím se do Čech, nepotáhnu to s sebou, budu tam mít malý byt. Vemte si to všechno,“ řekl mi. Něco z toho jsem vzal a ostatní dal na univerzitu. V té době jsem měl bližší vztahy s univerzitou, a navíc se to netýkalo exilu. Dostával jsem také něco z Indexu, hlavně díky Liehmovi. Jak jsem ale řekl: prostor byl omezený, a tak jsem v archivu uchovával jen to, co se týkalo dotyčných autorů.

iLiteratura: Nechtěl jste fond přemístit do Prahy? Slyšel jsem, že Královská knihovna se ho nechce vzdát.
Jan Rubeš: Víte, knihovny a archivy nic jen tak nevydají. Neprodají, nedají, protože to bohatství je vlastně základ jejich existence. Ano, zvažoval jsem, jestli by se to nemělo převést do Prahy. Tím spíš, že já už se tím zabývat nebudu. Archiv je teď dobře zpracován. Jedna česká studentka celý fond nově katalogizovala. Předpokládám, že už je to uzavřený celek. Z exilu už tam další věci asi nepřijdou. Lidé, kteří mají zkušenost z exilu a ještě něco mají, už to dají spíš do Prahy. To byl problém pozůstalosti Petra Krále, která se z praktických důvodů nakonec trošku rozpadla. Po jeho smrti jsem ještě část jeho pozůstalosti dostal, ale myslím, že některé z jeho věcí skončily v nějakém českém archivu. Otázka převozu fondu do Prahy se tedy samozřejmě kladla. Hovořil jsem o tom jak s bývalým ředitelem archivu, tak s jeho současnou ředitelkou, ale příliš ochoty nejevili. Žijeme nakonec v Evropě, není velký problém z Prahy přijet do Bruselu, kdyby to někoho zajímalo. Ostatně řada badatelů z různých ústavů Akademie věd do archivu jezdila.

Překládání českých autorů do francouzštiny

iLiteratura: Už jsme hovořili o vašich překladech. Přeložil jste toho více do francouzštiny, nebo do češtiny?
Jan Rubeš: Víc samozřejmě do francouzštiny. Jeden můj francouzský překlad vyšel kupodivu i tady v nakladatelství Karolinum, a to Vančurovo Rozmarné léto, se kterým jsem si s různými přestávkami hrál asi deset let. Do konce jsem ho dotáhl díky Xavieru Galmichovi. Když viděl, kolik toho už mám, nedbal toho, že stále váhám, jestli můj překlad ve francouzštině obstojí, a dotlačil mě, abych to dodělal. Xavier a další lidé po mně text redakčně přehlédli, byl to velice těžký překlad. A nakonec se román ve francouzské verzi podařilo vydat. Do češtiny jsem překládal, jak jsem již zmínil, belgické autory před svým odchodem z Čech. A zpět do češtiny v 90. letech pak ve spolupráci s Petrem Králem antologii belgického surrealismu Mramor se jí studený, která vyšla v Torstu.

iLiteratura: A našlo Rozmarné léto dostatek čtenářů?
Jan Rubeš: Upřímně řečeno, myslím, že ne, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že nakladatelství Karolinum nemá ve Francii zajištěnou distribuci. Co tedy dělat s francouzskou knížkou, vydanou v Praze, navíc od autora, který ve Francii známý není? To neosloví ani turisty. Ti se zajímají o průvodce po Praze, možná sáhnou po knížce od českého autora, ale spíš po Kafkovi nebo Kunderovi, když už jsou tady. Po Vančurovi určitě ne. Druhým důvodem je to české prostředí, český film s Rudolfem Hrušínským. Lidé ho znají možná dokonce víc než samotnou knihu. Bez odkazu na ten film je knížka trochu izolovaný fenomén.

iLiteratura: Zmínil jste se o Petru Královi. Já o něm v poslední době mluvil se dvěma lidmi, každý z nich ho ale líčil jako úplně jiného člověka. Jakého Petra Krále jste znal vy?
Jan Rubeš: Petr Král byl šarmantní muž, měl ovšem velmi silné ego. Takže mnoha lidem připadal jako sebestředný a dominantní, nekompromisní. A hlavně měl jednu zvláštní vlastnost, že buď někoho měl rád, nebo ho nenáviděl. Napsal sice mimo jiné knížku Právo na šedivou, ale jeho svět byl černobílý. Pokud jste tedy mluvil s někým, kdo ho viděl v té černé barvě, tak i to odpovídá jeho charakteru a typu chování. A pokud jste mluvil s někým, kdo zase říkal, že byl úplně bílý, i to odpovídá. Já s ním měl, dá se říct, vlastně jen dobré zkušenosti. Byli jsme blízcí přátelé – mnoho let jsme trávili společně Vánoce, Velikonoce a prázdniny. Petr ale moc lidí nenechal vstoupit do svého světa a do svého života. Mohl působit jako velmi uzavřený. Spíše než lidský je ale zajímavější Petr Král literární. Byl to člověk, který psal skvěle jak francouzsky, tak česky. Měl smysl pro jazyk, pro literaturu a jeho schopnost přeměňovat svět do slov byla obdivuhodná. Jednou jsem u nás doma ráno sešel do obýváku a vidím, že píše. A on mi řekl: „To je šílený, já pořád musím psát. Já nemůžu přestat psát.“ Myslím, že byl úplně posedlý psaním, proto je taky jeho dílo obrovské, když se to dá dohromady, jak eseje o dějinách filmu, o malířství, o literatuře, tak i jeho literární produkce – próza a zejména poezie… Celý jeho svět se koncentruje do obrazů, které vyjadřuje slovy.

iLiteratura: Vraťme se k překladu Vaculíkova Českého snáře. Vzhledem k jeho jazyku a způsobu vyjadřování to asi nebyla jednoduchá práce. Proč jste si ho vybral?
Jan Rubeš: V té době byl nejznámějším českým spisovatelem ve Francii Milan Kundera. Jeho dílo, které se týká české reality, končí kolem roku 1968, a jak v Nesnesitelné lehkosti bytí, tak i jinde tu dobu přesahuje příběhem z exilu. Pokud Kunderu dobře čtete, pochopíte českou realitu 50. a 60. let, kdežto Vaculík pro mě byl návazností na dobu normalizace. Říkal jsem si, že se ti dva spisovatelé, budeme-li je číst také jako obraz určité doby a určitého místa, doplňují chronologicky. Český snář považuji pochopitelně spíše za román, ale současně je to dokument. Myslím si, že ty čtenáře, které zajímal Kundera, musel zajímat svým způsobem i Vaculík. Proto jsem dal přednost téhle knize. Navíc jsem ji v té době četl a měl jsem pocit, že je vynikající. Navrhl jsem ji tedy k překladu a nakladatel na to přistoupil. Aniž by věděl, oč se jedná.

iLiteratura: A víte, jaký měla kniha ohlas?
Jan Rubeš: Ohlas měla skutečně velký. V tisku vyšlo asi padesát kritik. Jediný pocit lítosti, který jsem nad těmi kritikami pociťoval, vzbuzovala skutečnost, že se spíš zabývají politickým, disidentským aspektem knihy než tím literárním. Možná právě to více upoutalo kritiky i čtenáře. V té době vyšel také překlad do němčiny, který dělal Jiří Gruša, ale ten je hodně zkrácený.

iLiteratura: A to Vaculíkovi nevadilo?
Jan Rubeš: Nevím. Možná mu to vadilo, ale asi byl rád, že to vůbec vyšlo. Vaculík se nepřekládá dobře. Jednak je tam spousta neologismů, na které jsou Francouzi hákliví, protože mají pocit, že to není správně francouzsky. A druhá věc je, že používá moravské regionalismy, specifické obrazy a zkratky, a to se špatně překládá. Francouzský nakladatel Hubert Nyssen v Actes Sud mi napsal, když jsem mu překlad poslal, že tam našel 146 slov, která nejsou v žádném francouzském slovníku. Odepsal jsem mu, že nejsou ani v žádném českém slovníku. Trval na tom, že to musíme upravit. Kvůli tomu, že chtěl do textu zasahovat, jsem se s ním bohužel dostal do konfliktu. Moje argumentace byla jednoduchá: jsou to neologismy, musí se pro ně najít obdobné neologismy, na což odmítal přistoupit. Připomněl jsem mu, že ve francouzštině jsou také autoři, kteří neologismy používají – Queneau, Perec a další. Argumentoval tím, že to jsou Francouzi. A když je nějaký neologismus v překladu, tak prý mají čtenáři pocit, že to není dobře přeložené. Podle mne to je hloupý argument.
Moje spolupráce s Actes Sud se v ten moment zbrzdila. Zastavila se pak i tím, že jsem jim nabídl další knihu na překlad, Dálkový výslech, rozhovor, který udělal Karel Hvížďala s Václavem Havlem. Karel to ještě neměl vydané, ale poslal mi text v rukopise s tím, že by mě to mohlo zajímat a vyvolat zájem i ve Francii. Nabídl jsem to tedy Nyssenovi – byl velmi vzdělaný a Actes Sud je ostatně dnes jedno z nejúspěšnějších nakladatelství – ale on mě odmítl s tím, že Václav Havel ho nezajímá, protože je to hlavně dramatik a poměrně málo známý středoevropský politik. V té době se dva lidé, kteří pro něj pracovali, rozhodli, že kvůli konfliktům ohledně literárních projektů odejdou a založí své vlastní nakladatelství. Byli to lidé mé generace, Belgičanka Marion Hennebertová a Francouz Jean Viard. Založili nakladatelství Éditions de l’Aube. Udržoval jsem s nimi přátelské styky, a tak jsem jim Dálkový výslech nabídl. Jednalo se vlastně o první významnější knížku, kterou – v létě 1989 – vydali. A vzhledem k tomu, jak se tehdy události hnaly kupředu, s ní měli mimořádný úspěch. Havel byl v centru pozornosti a oni měli v katalogu jeho životopis.
Od té doby jsem vydával většinu věcí už u nich. Do toho patří zejména projevy Václava Havla, Letní přemítaní, Dopisy Olze – většina toho, co Václav Havel v té době psal a co vycházelo francouzsky, jsem překládal já. I sekundární literatura o Havlovi vycházela potom u nich. To mi zabralo deset let překládání.

iLiteratura: Jak vnímáte Václava Havla filtrem uplynulých let? Co si myslíte, že z jeho díla projde zkouškou času? Budou to eseje, divadelní hry, Dopisy Olze? A jak se s ním spolupracovalo? Prý byl velký puntičkář… 
Jan Rubeš: Tak já začnu tou poslední otázkou – k tomu se váže zase jedna historka. Poslední kniha, kterou jsem přeložil a kterou Havel napsal, je Prosím stručně. Už jsem byl poměrně etablovaný překladatel Václava Havla, takže jakmile to vyšlo, dostal jsem to na stůl s tím, že to musím přeložit co nejrychleji. Knížka se skládá ze tří částí, z nichž jedna jsou jeho pracovní poznámky a úvahy, které si psal jako prezident. Je to dost osobní, trochu anekdotické a hodně nesrozumitelné, a to i pro člověka, který třeba žije v českém prostředí. Když jsem to překládal, tak jsem si říkal: Proboha to ve Francii každého čtenáře odradí, protože tam jsou věci typu „ptal jsem se J., jestli Š. by mohl nechat vyměnit koberec v chodbě“. Teď si jen vymýšlím, ale takových pasáží je tam celá řada. A tak jsem Havlovi napsal, jestli bychom v této části nemohli něco vypustit. Chtěl jsem, aby kniha měla úspěch, a říkal jsem si, že s ohledem na čtenáře jsou možná některé pasáže v té knize nadbytečné a nesrozumitelné. Havel to samo sebou viděl z pohledu autora. Vzkázal mi, že si myslí, že to tak možná je, ale že za totalitního režimu měl pocit neustále cenzury a že si tím pádem nepřeje, aby byl cenzurován i nyní, a že by si tedy moc přál, aby knížka vyšla kompletní. Tak jsem to respektoval a dopřeložil jsem ty části, které jsem navrhoval vypustit. Kniha ve francouzštině vyšla bez úprav. Havel se mi ale ještě před tím ozval s tím, že pro francouzské čtenáře napíše specifickou předmluvu, protože si uvědomil, že na tom něco pravdy je. A v té předmluvě čtenářům navrhuje, aby ty pasáže, budou-li pro ně nudné a nezajímavé, přeskočili. Tak to byl Havel.
Ale jinak se Havel nepřekládá snadno, protože nepsal moc dobře. Psal patrně velice spontánně. Například ukazovací zájmena: ne vždy je jasné k čemu se vztahují. Někdy si překladatel opravdu musí domýšlet, co přesně chtěl říct, aby to bylo srozumitelné.
Nicméně Václav Havel i jako spisovatel měl ve Francii úspěch. Dopisy Olze jsou velice známé. Vyšly mnohokrát i u dalších nakladatelů jako paperback. Lidé si z jeho literárního díla většinou pamatují Dálkový výslech a Dopisy Olze. Jeho divadelní hry podle mého odpovídají své době. Je to absurdní divadlo Beckettova, Ionescova střihu, v českém prostředí ovšem bylo svým způsobem autentičtější a realističtější, protože tady absurditu socialismu prožívali všichni lidé jako každodennost. Jinde mohlo být absurdní divadlo jenom výrazem jakéhosi pocitu odcizení a současného stavu společnosti, ale tady mělo ve své době mnohem konkrétnější podstatu.

iLiteratura: Co se týče překladů z české literatury do francouzštiny, zmínil jste, že po revoluci nebyl problém vydat Hrabala, Vaculíka nebo Seiferta, také Havel vycházel bez nutnosti nějaké dotační podpory – ta vydání rozhodně nebyla ztrátová. Potom ale zájem postupně opadl. Jak se vám jeví nynější situace?
Jan Rubeš: Začalo to už dříve a souvisí to s obecným zájmem o střední Evropu od počátku 80. let. Velkou zásluhu na tom měl Milan Kundera. V roce 1983 přednesl v Bruselu přednášku nazvanou „Unesený Západ“, která pak vyšla v časopisu Le Débat a byla přeložena do řady jazyků. Teze je, že střední Evropa v současné době patří do sféry Východu, ale kulturně a civilizačně je a byla součástí Západu. A je to ilustrováno řadou případů, jimiž čeští, maďarští nebo polští intelektuálové přispěli evropské kultuře a civilizaci. Lekce určená hlavně Francouzům vzbudila velký ohlas i jinde a byla jakýmsi procitnutím ze sebestřednosti Západu. Existoval tedy „geokulturní“ prostor, který bylo možno objevovat. A v něm spisovatelé, kteří tam nesměli publikovat, ale přitom psali a jejich díla existovala stejně jako díla spisovatelů v exilu. Začali vycházet Danilo Kiš, György Konrád, Tadeusz Konwicki, Ismaïl Kadaré a vedle nich Hrabal, Škvorecký, Pecka, Trefulka, Vaculík, Klíma, Mucha atd.
Ale svým způsobem to byl fenomén doby. Zájem politický se prolínal s intelektuální zvědavostí. A také to byl generační jev. Žádný z citovaných spisovatelů už nežije a doba se změnila. Střední Evropa je součástí „Západu“ a její specifičnost už není kulturní, jen v některých případech je politická, a to spíše v negativním slova smyslu. Když Kundera připomíná, že v roce 1956 Maďaři „umírali za Evropu“, dnes bychom politickou atmosféru v této zemi asi definovali jinak.
Nemyslím si tedy, že současná česká literatura může vzbudit dostatečný zájem zahraničních nakladatelů, aby se jí věnovali systematičtěji. Je to ovšem i otázka rentability, a tím pádem nutné podpory překladatelů a vydavatelů, tedy kulturní politiky, na kterou nejsou peníze.
Když dovolíte, ještě jedna obecná úvaha: Myslím, že v každé dané době se zájem zaměřuje na určitý typ literatury, která přináší něco nového a vychází z jazykově a kulturně specifického prostředí, jež přitahuje pozornost a kde se objeví řada výjimečných autorů. Myslím tím například na americkou literaturu v 60. letech, pak na latinskoamerickou s autory jako Borges, García Márquez, Cortázar, Vargas Llosa, potom na středoevropskou na konci minulého století, po ní arabskou, nato japonskou a tak dále. Po určité době vždy zájem opadne a přesune se jinam – do oblasti, která může nabídnout jiný pohled na svět a jinou, novou zkušenost. A právě na základě tohoto přesunu zájmu čtenářů a nakladatelů se středoevropská literatura postupně vytratila z centra pozornosti. Ztratila svou dřívější významnou pozici.

iLiteratura: Zaujalo vás něco ze současné české prózy, řekněme od roku 2000?
Jan Rubeš: Moc ji nečtu, ale pro vysvětlení to vezmu zeširoka. Na univerzitě jsem skončil tím, že jsem šest let vedl povinnou přednášku „Úvod do evropských literatur“ pro víc jak tisíc studentů. Byla věnována 20. století, z každé velké národní literatury jsem vybral jednoho autora a zasazoval jsem ho do kulturně-historického kontextu. Pro příklad vezmu Kunderu. Mluvil jsem o tom, jaké bylo Československo v 50. a 60. letech, co to byl Svaz spisovatelů a jak fungoval, jaká byla situace v roce 1956, jak se situace začala vyvíjet do roku 1968, co to byla normalizace, jaké tu byly časopisy a spisovatelé, že tady byla filmová vlna, kdo byli Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm a pak disent, exil atd. Do toho jsem pak zasadil Kunderu, vybral jsem jednu jeho knížku, což byl v tomto případě Žert, a studentům jsem ho uvedl, s tím, že ho museli ke zkoušce přečíst. A tohle jsem dělal šest let, každý týden jeden autor. To znamená, že jsem šest let měl neustále knihu v ruce. Když jsem pak na univerzitě skončil, přiznám se, že nějakou dobu jsem se nemohl na knížky ani podívat. Dokážete si to představit? Protože to byl Boris Pasternak, George Orwell, Thomas Mann, Stefan Zweig, Ivo Andrić, Curzio Malaparte a další. Zkrátka, každý týden jeden autor. Dalo mi šílenou práci tu dvouhodinovou přednášku týdně pro tolik studentů dobře připravit. Když jsem skončil přednášet, začal jsem malovat, hrát na piano, kopat záhony, mýt auto, jenom abych nemusel něco číst. A dost jsem ztratil kontakt i s českou literaturou.

iLiteratura: Už je to lepší?
Jan Rubeš: Už to opadlo, ale čtu úplně něco jiného a jen pro radost, už bez tužky a papíru vedle knihy. I když ke knihám, o kterých jsem přednášel, se stejně někdy vracím, protože číst podruhé jednu knihu neznamená, že čtete tutéž. A snažím se číst v jiných jazycích, abych si otevřel ještě jiné obzory. To je na omluvu toho, že se současné české literatuře nevěnuju.

iLiteratura: Od těch, kdo odešli do exilu, je často slyšet konstatování, někdy trpké, že o ně a jejich zkušenosti neměla znovu svobodná země zájem. Jak to vidíte?
Jan Rubeš: Je to skutečně trochu paradoxní. Na jedné straně jsem neměl pocit, že bych se svou belgickou profesionální zkušeností tady narazil na nějaký nezájem. Naopak, na různých úrovních jsem se mohl podělit o své pracovní zkušenosti a měl jsem radost, že existovala a stále ještě existuje spolupráce mezi univerzitami a literárními archivy, kterou jsme s českými kolegy iniciovali. Na druhé straně – to ale hovořím jen o své osobní zkušenosti – když jsme se začali s rodinou vracet do Čech, a jezdíme sem pravidelně, jen velice málo lidí, hlavně mezi našimi starými přáteli, se zajímalo o to, co jsme po celou dobu dělali a jak jsme po celou dobu emigrace žili. Většinou jsme mluvili jenom o tom, co dělali oni a jak oni žili tady. Zkrátka, chtěli nám dát svědectví o tom, co se dělo zde, ale minimálně se zajímali o život v exilu. Vím, že takovou zkušenost mělo víc lidí, kteří byli v podobné situaci jako my.

Kde je doma?

iLiteratura: Nezvažovali jste někdy návrat do Čech?
Jan Rubeš: Víte, my jsme tam byli už téměř jedenáct let. Naše dcera studovala medicínu. Moje žena měla zajímavou práci, kterou získala krátce po tom, co jsme přijeli do Belgie. Je etnoložka a pracovala ve velmi známém Muzeu masek a karnevalu ve městě Binche. Pak přešla do jiného muzea a nakonec na ministerstvo kultury do oddělení etnografie, kde připravila řadu výstav, jednu dokonce i zde, v Praze. Já učil na fakultě a měl jsem to moc rád, byl jsem obklopen skvělými lidmi a panovala tam velmi přátelská atmosféra. V Belgii jsme měli a stále máme mnoho přátel, což je skutečnost, která vás na daném místě jaksi zakořeňuje. Vybudovali jsme si tam druhý domov, postupně se stal prvním domovem. Bylo nám jasné, že by návrat pro nás znamenal nový exil. Po vlastních zkušenostech a zkušenostech lidí, kteří se sem vrátili, jsme věděli, jaká je zde situace a že by nebylo jednoduché vše opustit a začít vše znovu od nuly. Navíc není žádný velký problém jezdit z Bruselu nebo z jižní Francie, kde teď trávíme většinu času, do Čech. Takže po pravdě řečeno se cítíme dobře a doma na všech místech, kde právě jsme.