Mezi hojně pěstované kratochvíle mnohých novinářů patří, že zatouží spatřit své články vydané knižně. Platí to rovněž pro Jiřího Peňáse, recenzenta kdysi působícího v Respektu, Týdnu a nyní zaměstnaného v Týdeníku Echo. Před čtvrtstoletím přichystal sborník svých textů Deset procent naděje, kde dvousloupcovým tiskem docela přesně evokoval jejich časopisecký původ. Nyní následuje svazek Pábení a naděje, zbavený ovšem této zvláštnosti a navíc opatřený mnohem větším písmem – nejspíš proto, aby kniha vyhlížela mohutněji, texty v ní vypadaly delší a zavdaly tak důvod připojit k názvu podtitul Eseje o umění a kultuře.

Přitom se ponejvíce jedná o prosté recenze výstav, knížek, také o články psané k nějakému osobnímu výročí (třeba, že dotyčný přišel na svět před rovným stoletím, případně že jej opustil před nějakým rovněž zakulaceným datem), leckdy považovatelné za jakési opožděné nekrology. Téměř všechny – a je jich téměř pět desítek – byly publikovány časopisecky v Týdeníku Echo mezi lety 2016–2025. Texty jsou seřazeny tematicky, aby doložily, co vše pisatel obsáhne: nejvíce se jich vztahuje k literatuře, poté následuje výtvarné umění a nakonec si můžeme přečíst několik příštipků věnovaných filmu, hudbě, architektuře a fotografii. Pokud však zkoumaná osobnost překrývala vícero uměleckých oblastí, snadno se přihodí, že Woodyho Allena nalezneme mezi spisovateli, zatímco Jiří Trnka spadl mezi výtvarníky.

Peňás píše jiskřivě, schopen vyhmátnout důležité prvky, aniž by čtenáře zatěžoval zbytečně složitými výklady. Umí ve zkratce přiblížit, v čem obraz, román či film vnímá jako jedinečné dílo. Zabývá se nejen konkrétní jednotlivinou, ale hlavně jejím postavením v celkové tvorbě autora. Ale často se zaměřuje také na nitro, osobní zvláštnosti popisovaného umělce, které dokáže přiblížit v hutné zkratce, a přitom s lakonickými postřehy, s poutavým rozuzlením i přesně rozmístěnými pointami. Jak píše autor předmluvy Josef Kroutvor, mnohdy to vyhlíží, jako kdyby Peňás psal spíše osobní dopis než příspěvek pro redakci. Dodávám k tomu, že ojediněle si pohraje i s jiným stylem vyjadřování, např. čapkovským, jak dokládá jeho povídání o koncertu Rolling Stones.

Prolínání zájmu o uměleckou výpověď s přiblížením společenského kontextu, v němž vznikala, lze dokládat hned na jedné z prvních recenzí, která se týká Kunderova románu Život je jinde. Dovídáme se, jak Kunderu sledovala Státní bezpečnost (dokonce i s citacemi jejích zpráv), jak se etabloval v zahraničí, než přijde na řadu samotný literární počin, jehož průzkum Peňás uvozuje citáty z dosavadních ohlasů. Dává tím najevo, nakolik je obeznámen nejen s Kunderovým počinem, ale také s jeho ohlasy. Naznačuje tak, že je součástí širšího proudu, do něhož obratně vplouvá.

Že patří mezi takříkajíc zasvěcence, dokládá i dalšími kunderovskými příspěvky, ať již popisuje svou poněkud kafkovskou zkušenost s čínskými filmaři, které zajímalo, proč Češi nemají Kunderu rádi, nebo se u příležitosti jeho skonu zamýšlí nad věčností, když připomíná jeho slova: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenutý normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara, Příliš hlučnou samotu a Obsluhoval jsem anglického krále.“  Skrze Kunderu hájí i své stanovisko, že právě takovéto umělecké skvosty – skutečně velká literatura, jak píše – přežijí politické turbulence i dočasné módní hity, mezi které řadí např. produkty Dana Browna.

Obdobný přístup uplatňuje i na výtvarnou či filmařskou oblast. Třeba od Chaplinova Kida, kterého si zvolil kvůli rovnému století, které uplynulo od jeho vzniku, se rychle přehoupne ke glosování Chaplinových uměleckých i privátních osudů. To je další ploška, kterou Peňás rád nastoluje. Nabídne čtenářsky jistě přitažlivé črty, které více než tvorbu přibližují leckdy rozeklanou povahu zvoleného umělce, jenž může vyhlížet zajímavě, avšak soužití s ním sotva naplňuje představy o štěstí. Stačí upozornit na stať pojednávající o architektu Adolfu Loosovi: Peňás se v ní soustřeďuje především na jeho soukromé skandály, provázené i třemi záhy rozpadlými manželstvími, pokaždé s partnerkami, od nichž ho dělil stále narůstající věkový rozdíl. S poslední už to činilo více než třicet let…

Samozřejmě si uvědomuji, že Peňás nenachystal sebrané spisy, nýbrž výbor těch textů, které nejspíš považoval za výmluvnější či snad nadčasovější než ostatní, a proto je zařadil. Přesto se domnívám, že zbytečně pominul třeba recenze českých filmů jako Zátopek, Mimořádná událost nebo zejména Amerikánka, u níž zdůvodnil své zklamání. Že vynechal zasvěcené pojednání o dobovém (zvláště sexuálním) pozadí televizní minisérie Božena, že vypustil znalé portréty Landovského či Belmonda. V dané podobě kniha Pábení a naděje vypovídá více o jejím pisateli, o lehkosti, s jakou sestavuje své poznatky a nabízí je veřejnosti, než o předmětech jeho zájmu. Už hrabalovský termín pábení v pojmenování knihy naznačuje, že Peňás o sobě uvažuje jako o člověku, který rád domýšlí dění kolem sebe, který během psaní jakoby žije ve světě napůl reálném, napůl imaginárním. Budiž mu to přáno.