Vladimír Macura (1945–1999) zůstává i čtvrtstoletí po své smrti jedním z nejcitovanějších a nejvlivnějších českých literárních vědců. Sedmý svazek jeho vybraných spisů Dopijem a pudem: Nehodný kos a další básně přináší některé básně a hlavně torzo pamětí, které původně vznikaly pro skupinu jeho přátel, stolní společnost tvořenou Petrem Čornejem, Petrem Kovaříkem, Janem Lukešem, Vladimírem Novotným či Pavlem Janouškem. K nim se také primárně obrací, oslovuje je, případně spiklenecky pomrkává. Komplexní a kompletní Macurovu biografii Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou už sepsal zmíněný Pavel Janoušek, přítomnou knihu tvoří vlastně jen útržky pamětí. Mnohé v ní chybí, zato některým tématům se Macura věnoval o to detailněji: v dobře vypointovaných kapitolách odvyprávěl historii několika svých konkrétních přátelství, životních mezníků či témat. A současně, jak podotýká Vladimír Novotný, sepsal i částečný „životopis“ jedné doby a konkrétního prostředí.

Zdrogován Prvními máji

Vlivný vědec a polistopadový ředitel pražského Ústavu pro českou literaturu v knize vzpomíná na svůj ostravský původ a období dětské naivity, kdy prý byl přímo „zdrogován Prvními máji, všemi těmi povlávajícími praporky, poletujícími balonky a holubicemi, transparenty, do kterých se opíral vítr, hesly nadšeně hulákanými do megafonů a tlampačů“. Rekapituluje také počátky své badatelské kariéry, které hodnotí možná až s přehnanou sebekritičností. O svém přijímacím pohovoru do Ústavu tvrdí, že komisi odpovídal „jako idiot“. Následně evokuje někdy až bizarní atmosféru a odbornou úroveň některých kolegů a kolegyň, s nimiž tam později pracoval. Neužívá přitom žádné explicitní výrazy, ale jemně naznačuje, co si o některých z nich myslel. Případně jak jim to dával najevo. Jedna spolupracovnice si prý kupříkladu v literární vědě vystačila s pojmem „lidovost“ a tvrdila, že každé velké umělecké dílo je současně „lidové“. Jako příklad uváděla v jistém textu Boženu Němcovou. Jak Macura vzpomíná, ptal se jí prý, jestli je také Březinova poezie lidovým uměleckým dílem a ona to potvrdila. Načež ji s hranou vážností potměšile požádal, aby Němcovou v závorce škrtla, protože každý blb ví, že Němcová je lidová, a „dala tam radši Březinu, protože to by čtenářům pomohlo pochopit kategorii lidovosti“.

Hravý, mystifikační až recesistický princip se zřejmě v jeho životě projevoval takřka permanentně, ať už šlo o jeho fingovanou svatbu, nebo dobu základní vojenské služby, kdy si dvě skupiny mužů navzájem kradly obyčejný lavor, přičemž zřejmě i Macura při úniku oknem z vyššího patra dost fyzicky riskoval. Jak vzpomíná: „Dosud žasnu, jaký je hra mocný živel, že donutí vsadit třeba i život.“

Kulturní zásluhy

S hravou distancí a skromností autor v knize líčí i svoje nemalé vědecké a kulturní zásluhy, zvláště při propagaci estonské kultury. Založení Baltského svazu popisuje tragikomicky: „Sešli jsme se tenkrát já a Vladimír Novotný v mém bytě, a protože nás má žena nechala sobě na pospas, založili jsme v nestřeženém okamžiku organizaci, která otevřela zcela novou kapitolu ve vztazích Estonsko a Svět. A protože jsme byli jen dva, ten Svět jsme byli jen a jen my. Mohli jsme si konečně celou slávu nechat sami pro sebe, ale nebyli jsme sobci, a tak jsme rovnou na Ustavujícím kongresu jmenovali i další členy.“

Seriózně ovšem Macura vzpomíná na svoje vážené přátele, učitele či vzory typu Petra Steinera, Roberta Pynsenta nebo Felixe Vodičku. Ten jej prý krátce před smrtí varoval, a to pomocí historické paralely, když připomínal, jak v 18. století šlo v rámci rekatolizace především o to získat mladou generaci. Totéž Vodička očekával i v době nastupující normalizace. Macura vzpomíná: „Stál jsem v tu chvíli před ním jako reprezentant mladé generace dychtící po uplatnění, zatímco všude kolem byla zdevastovaná, znásilněná, spálená země a osudy lidí rozmlácené na hadry.“

Rozbíjet struktury

Do služeb komunistické ideologie Macura jako dospělý nikdy nevstoupil, zato se později stýkal i s těmi svými přáteli-intelektuály, kteří se po pádu komunismu dostali do vysoké politiky. Například spisovatel, historik a filmový režisér Lennart Meri byl v letech 1992–2001 estonským prezidentem. Autor shrnuje i pražský projev slavného sémiotika Jurije Lotmana, jenž při té příležitosti promluvil o člověku a jeho povinnosti rozbíjet ustálené struktury. Jak Macura konstatuje, i sám Lotman rozbíjel takové struktury. Což se v jeho případě projevovalo i na rovině silně nekonvenčního jednání: „V Klubu spisovatelů jsme ho dovedli přímo ke dveřím pánských záchodků a on se otočil o devadesát stupňů a vrhl se do části dámské.“ Schopnost zpochybňovat zaběhané mechanismy a struktury (svým myšlením a chováním), jistě patřila i samotnému Macurovi, o čemž tato kniha vydává řadu svědectví.

Svazek obsahuje i epitaf, který si Vladimír Macura sám napsal:

TOTO MÍSTO SI VLADIMÍR MACURA
VYBRAL PRO SVŮJ VĚČNÝ SPÁNEK
/TO JE TEN BÁSNÍK KTERÝ ČMÁRAL PO ZDECH/
SOTVA SE NARODIL MUSIL UMŘÍT DŘÍV NEŽ BUDE POZDĚ
ABY SE NEDOSTAL DO ČÍTANEK

Do čítanek se Macurovy beletristické texty sice zřejmě nedostaly, ale jeho sémiotické úvahy o české kultuře jsou nedílnou součástí zdejšího humanitního kánonu. Přítomný svazek pomáhá poodhalit, jak nekonvenční osoba je psala. A také v jaké, dnes pro mnohé už těžko uvěřitelné době.