Knihy roku

Knihy roku

Je to náročná disciplína každý rok v různých anketách a žebříčcích vybírat, co byly ty nejlepší knihy roku. Rozhodně to ale není disciplína pouze pro literární profesionály, naopak je doporučeníhodná všem trochu aktivnějším čtenářům. Je v ní cosi adventně melancholického i napínavého.

Vezmu do ruky telefon, kam už si několik let ukládám fotografie všech přečtených knih, snímky čistě amatérské a dokumentační, žádná cappuccina ani matcha latte pro dodání atmosféry, prostá obálka knihy. Listuji fotkami. Přiznávám, že občas se mi už po necelém roce vytratí, o čem to vlastně bylo a jak to skončilo, čímž nevylučuji, že za to může moje děravá paměť nebo informační přetíženost. Dočetla jsem knihu celou, nebo jsem druhou půlkou už jenom z povinnosti listovala?

U titulů vybočujících z mých obvyklých čtenářských trajektorií potom přichází údiv, proč jsem tohle vlastně vzala do ruky, kdo mi to doporučil? A u jiné části titulů se dostaví i obligátní a praktické zjištění, že nemám tušení, kde je knize konec – na chalupě, nebo se navždy zabydlela v knihovně některé mé kamarádky?

Často mě během toho listování v telefonu čeká překvapení. Kniha, která ve mně po přečtení zanechala spíše rozpaky, se „rozležela“ a já si z ní pamatuji překvapivě víc, než bych si zprvu myslela. Někdy za to může úplný nepodstatný detail. Pasáž v kavárně, kterou dobře znám. Hrdina sleduje tutéž připitomělou televizní show jako mé děti. Co mi utkvělo v hlavě z knihy o složitých rodinných vztazích? Scéna na záchodě, úplně nedůležitá, ale já na tom stejném záchodě nedávno byla. V další knize pasáže o jídle a vaření, ačkoli hlavní hrdinka domácí práce ze srdce nenáviděla, dokonce jsem si dva recepty vygooglila a vážně uvažovala, že se do nich pustím.

U jiné fotky si vybavím chichotání dvou slečen vedle mě ve vlaku, když uviděly jméno autorky na obálce. Vzpomenu si na večerní whatsappovou komunikaci s kamarádkou, při níž vyměňujeme úryvky textu, které trefně vystihují naši současnou životní fázi. Narazím i na román, který sklidil na třídním srazu ve vinárně plný počet bodů, mně sice připadal jako červená knihovna, ale nepřiznala jsem to, abych nezkazila všeobecné nadšení.

Tohle listování je nakonec na tom literárním bilancování to nejlepší, i když se do žebříčků nikdy neotiskne. Kdo by si taky četl celý román kvůli jedné scéně na záchodě…

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.