Není mnoho francouzských komiksových autorů, od nichž by v češtině vyšlo téměř vše, co publikovali. Kupodivu k nim patří loni jednapadesátiletý kreslíř Alex Alice, kterému u nás vyšly všechny tři jeho série. V roce 2017 nakladatelství Crew vydalo ve své tehdy vlastně ještě začínající řadě Modrá Crew ve dvou svazcích celkem čtyři díly Aliceovy průlomové fantasy série Třetí zákon; původní příběh tím sice české nakladatelství ukončilo, nicméně na vydání volně navazujících příběhů (celkem to bylo dvanáct sešitů) už nedošlo, čtenářský zájem patrně neodpovídal očekáváním nakladatele. V roce 2021 nicméně Nakladatelství Josef Vybíral vydalo v jednom úctyhodném svazku všechny tři sešity Aliceovy volné adaptace Wagnerovy opery Prsten Nibelungův pod názvem Siegfried a nyní začalo nakladatelství Host vydávat také sérii, na které Alice pracuje od roku 2014 patrně až do současnosti, totiž Hvězdný hrad. Podobně jako v případě čtyřsvazkového Třetího zákona i zde čtenáři najdou dílčí ukončení příběhu, takže pokud by náhodou české čtenáře komiks nezaujal, nakladatel by asi mohl z bohaté frankofonní produkce vyzkoušet něco jiného.

Líbezné postavy

Byla by to samozřejmě škoda, protože Alice patří i v silné frankofonní konkurenci k nejlepším kreslířům a v Siegfriedovi na poměry komerčního komiksu nezvykle odvážně experimentoval s výtvarnými technikami i se strukturou příběhu. V Hvězdném hradu je uměřenější, stránkových a dvoustránkových panelů tu moc není (ale několik přece, včetně nákresu pozoruhodné „éterolodi“, na níž hrdinové vycestují do vesmíru). Co zaujme asi nejvíc a dlouho to i trochu irituje, jsou tlumené, ba zředěné barvy (výtvarnou technikou je akvarel) a slabé stínování, což s předchozími Aliceovými komiksy plnými sytých barev a ostrých stínů dost kontrastuje. Nepochybně je to ale záměr a zejména v druhé části příběhu, která se z velké části odehrává na Měsíci, dostává tato vybledlost smysl.

Fascinující je samozřejmě základní kresba, až na karikaturní postavu malého bavorského vynálezce Hanse, který jako by do komiksu přicestoval z japonské mangy, velmi jemná až melancholická. Většina postav je mimořádně pohledná, ba až kýčovitě líbezná tak trochu starosvětským způsobem, od hlavního hrdiny Serafína až po bavorského krále Ludvíka II. (příběh se odehrává v roce 1869, kdy byl ještě mladý a krásný) a jeho sestru, rakouskou císařovnu Sissi. A jistý půvab a kouzlo mají i padouši, kterých tu navíc není mnoho.

Novodobá verneovka

Obálka vázaného svazku (ale i původních vydání) nápadně odkazuje ke klasickým verneovkám, kdy je ústřední obrázek rámován čtyřmi menšími. Nikoliv náhodou, Hvězdný hrad je vlastně takovou novodobou verneovkou, se všemi prvky, které jeden z nejslavnějších spisovatelů 19. století využíval: obdivuhodnými technickými vynálezy, dobrodružnou výpravou, zrádci, intrikány a vědci, akčními scénami i jemným humorem. V úvodní scéně se Serafínova matka sama v balónu vydává prozkoumat nejvyšší vrstvy atmosféry a s pomocí éteru se třeba dostat i do vesmíru; nenávratně ovšem zmizí. Manžel a syn pak o rok později přijmou tajemnou nabídku na zkonstruování balónolodi, která by se na hranici zemské atmosféry dokázala znovu dostat. Vycestují z Francie na Ludvíkův zámek Neuschwanstein, kde se dají do práce, a ve druhém díle pak s lodí skutečně vyrazí na Měsíc.

Onen éter, pojatý jako unikátní plynná substance mezi zeměkoulí a vesmírem, je pro příběh nesmírně důležitý, jakkoliv byl tento původně antický fyzikální koncept překonán už na počátku dvacátého století. Ale tady jsme v dobrodružné sci-fi století devatenáctého, kam pozdější vědecké poznatky nepronikly a kde se pracuje se stejnými představami a fantaziemi, s jakými pracoval Jules Verne. V lodi připravované na cestu k Měsíci tedy může být koncertní sál a kuchyně, podobně jako byla nesmyslně luxusně a velkolepě vybavena ponorka Nautilus. Zde to alespoň dává větší smysl, protože bavorský král přece nemůže cestovat nepohodlně a bez hudby se už vůbec neobejde…

Od mladších čtenářů, kteří romány Julese Vernea nečetli, budou na adresu Hvězdného hradu zaznívat označení jako steampunk, alternativní realita, přirovnávání ke kresleným filmům Hajaa Mijazakiho (také miloval létání) a podobně. Starší generace se vrátí do dětství, kdy ještě děti hltaly i Verneova vědeckofantastická dobrodružství, jakkoliv byla tou dobou už realitou dávno překonána. Ostatně jedním z prvních Verneových románů byl Ze Země na Měsíc v roce 1865. Jistě, hrdiny francouzského klasika bývali převážně dospělí, zatímco v Hvězdném hradu mají hlavní roli děti, což pochopitelně odráží změnu publika verneovek, která proběhla již ve dvacátém století. Aliceovi hrdinové jsou o poznání zbrklejší a zmatenější, děj je akčnější a s více zvraty, ale duch verneovek v něm zůstává. Některé pasáže možná působí trochu zdlouhavě, ne vždy se postavy chovají rozumně a celkově je příběh vlastně trochu řídký. Působivé výtvarné pojetí nicméně zachrání hodně a navíc – nejsme ani zdaleka u konce. Ve Francii zatím vyšlo sedm svazků série a hlavní hrdinové se v nich vydávají na Mars i na Venuši. A bylo by skvělé, kdyby se tam s nimi chtěli vydat i čeští čtenáři.