Autorka pozoruhodného původu Marina Jarre patřila ke dvěma menšinám zároveň – a za svůj literární jazyk si zvolila italštinu, přestože nebyla jejím rodným jazykem. Celý život měla občanské zaměstnání, psaní se věnovala ve volném čase a její texty se ani v Itálii nikdy nestaly skutečně známými. U nás se o ní před českým vydáním Vzdálených otců nevědělo vůbec. Za poznámku stojí, že se o ní nezmiňuje ani obsáhlý Slovník italských spisovatelů sestavený pod vedením Jiřího Pelána.

Narodila se v roce 1925 v kosmopolitní Rize, kam její matka Clara Coïsson odešla ze severoitalské vesničky učit na univerzitu italštinu. Clara Coïsson byla významná překladatelka z ruštiny a do italštiny převedla kupříkladu texty Dostojevského, Tolstého či Bulgakova. Její rodina patřila ke komunitě valdenských, náboženské menšině, která byla ve středověku odsouzena za kacířství, a proto z Francie prchala do Piemontu, a později se připojila k protestantismu. Otec byl bohém a původem lotyšský Žid. Po rozvodu v roce 1935 odvezla Clara Coïsson Marinu a její mladší sestru Sisi zpět do piemontské vesničky, kde se o dívky starala babička. Otce i celý zbytek jeho rodiny, jež zůstala v Rize, stihl tragický osud. V roce 1941 je zavraždili nacisté, což se ale Marina dozvěděla až o mnoho let později.

Marinini rodiče mluvili na děti německy, francouzštinu se naučila od prarodičů při návštěvách ve vesničce Torre Pellice a italštinu si osvojila až ve škole po návratu z Rigy. V dospělosti se rozhodla psát italsky, ačkoliv to byl až její třetí jazyk. Později se přestěhovala do Turína, vystudovala, porodila čtyři děti a mnoho let učila francouzštinu na státních školách. Publikovala knihy pro děti, v několika románech se věnovala tématům, která se jí osobně dotýkala – historie valdenských (Ascanio e Margherita) či příběh nepotrestaného esesmana (Un leggero accento straniero). Těžiště jejího díla leží ale v autobiografických textech, z nich první jsou právě Vzdálení otcové z roku 1987.

Matka blízká i vzdálená

Autobiografický román Vzdálení otcové v překladu Kateřiny Vinšové publikovalo malé pražské nakladatelství Meridione specializující se převážně na italskou literaturu. Stojí za ním tři italianistky: Alice Flemrová, Sára Rodová a Monika Štefková. Jejich produkci charakterizuje pečlivý přístup a kvalitní zpracování vydávaných knih, široké žánrové rozkročení (od detektivky přes povídky a literaturu pro děti až po ambiciózní románová díla) a především také odvaha vydávat starší a neznámé texty, což je i případ Mariny Jarre.

Vzdálení otcové vyšli, když bylo Jarre něco přes šedesát. Autorka text a tím i svůj dosavadní život dělí do tří velkých kapitol – v první popisuje dětství a léta prožitá v Rize, ve druhé části se vrací do období dospívání stráveného u babičky v Torre Pellice, poslední kapitola se věnuje zkušenosti mateřství i vyčerpávající péče o rodinu. Její vyprávění ale nikdy není chronologicky přesné, a už vůbec to není text rigidně dokumentující všechny životní peripetie. Jednotlivé momenty, záblesky, do paměti hluboko zaryté zvláštní detaily jsou spojeny spíše na asociativní bázi. Text dokáže zdařile zprostředkovat pocit vzpomínání na to prožité, kdy se některé chvíle vyjevují naprosto zřetelně, jiné, třeba i velmi podstatné, zůstávají zastřeny pod nánosem času. Od jednoho k druhému mysl přechází na základě vzdáleně podobného tématu, pocitu, nicotné jednotlivosti spíš než přísné logiky a posloupnosti. Alice Flemrová ve svém jako obvykle skvělém doslovu text výstižně přirovnává k pásmu a juxtapozici obrazů.

Román vychází z autorčiných deníků, často se v něm vyskytují slova z různých jazyků, jimiž Jarre mluvila nebo jim rozuměla, a dobové a místní reálie zůstávají obvykle bez vysvětlení, takže české vydání bylo opatřeno i kratším poznámkovým aparátem. Trhavým a fragmentárním stylem se tady vypráví o dějinách, ale autorka neskrývá svou neangažovanost, to, že ji často ani velmi tragické události nezasáhly, že více než jakékoliv „velké“ dějiny ji vždycky ovlivnily „malé“ osobní události.

„Hovory, smíchem, pláčem, jedením všeho, co se do mě vešlo a kdykoli to bylo možné, psaním dopisů a chozením v pohorkách jsem zamilovaná i nešťastná prožívala válečné roky jako každé jiné. Jen zřídkakdy mi události naháněly strach nebo působily bolest.“ (s. 115)

To může působit velmi paradoxně vzhledem k tomu, jak výrazný dopad ony „velké“ dějiny na její rodinu měly – lotyšskou část rodiny dějinné události stály život. To ale autorčino vyprávěné já v té době ještě neví. A především se vypravěčka v textu nikdy nepere s tím, že život je zkrátka paradoxní a nejednoznačný.

Beze studu i většího vysvětlování vypráví o tom, jak často stála z dnešního pohledu na špatné straně dějin:

„… proto jsem považovala za věc cti zúčastnit se pochodňového průvodu na oslavu frankisty dobyté Barcelony nebo jít na fašistické shromáždění v sobotu odpoledne. Mussolini v mých očích prostě ztělesňoval stát, jemuž náleží fanfáry a poklony.“ (s. 106)

Právě ona absence studu, jakékoliv potřeby se před čtenářem i před sebou obhajovat je jednou z nejvýraznějších i nejsilnějších stránek knihy. Vypravěčka prostě otevřeně a zcela zpříma konstatuje, jak to tenkrát bylo, často bez lítosti i jiného komentáře (vzpomeňte třeba na scénu, kdy měla opečovávat hrob mrtvé holčičky). Jako by říkala: takhle to bylo, tohle jsem udělala, tohle jsem já, složitá lidská bytost, a to, zda mě budete soudit, se mě nijak netýká.

Vypravěčka tak předkládá neidealizovaný obraz sebe sama, svůj komplexní psychologický portrét složený z drobných momentů, pocitů, škobrtnutí, velkých i malých formativních bolestí i delších reflexí nad vlastní povahou. Obzvlášť v první části, kde se Jarre věnuje svému dětství, nechybí vtip: „Jsem Lotyška a křesťanka, tak mi to řekli. […] Jsem Lotyška, ale mluvím německy a nepochopila jsem, kdo je Ježíš Kristus. Jak to, že rovnou z jesliček skončil na kříži, že vyrostl za jednu noc.“ (s. 52)

Je to text nedlouhý, ale bohatý, někdy možná až nesourodý. Vypravěčka píše o snech, které se jí zdály, používá obrazy k vystižení vlastní situace („Seděla jsem tam, na smrt vyčerpaná, jako mrtvola, které pod kabát na záda zasunuli hůl na podepření…“, s. 155) a za chvíli zmiňuje menopauzu, duševní zdraví nebo svůj vztah k Bohu či komplikovanému původu. Někdy i zvlášť zajímavé momenty jen tak prosviští, a kniha tudíž často působí unikavě, čtenář by měl skoro chuť na vypravěčku zavolat, ať zpomalí, posečká, řekne nám k tomu víc, ať danou chvíli trochu lépe zasadí do kontextu svého života a osobnosti. Text ale ubíhá dál a někdy se zdá, že zaznamenané momenty jsou vybírány až trochu moc nahodile. Vypravěčka si často protiřečí, na jedné straně tak píše „Zatím jsem nás dva nesrovnávala, byla jsem šťastná a překypovala jsem díky tomu energií.“ (s. 143), ale hned na další stránce už zmiňuje „Kdy já vlastně byla šťastná? Většinou jsem byla deprimovaná.“ Může to někdy působit až jako nepečlivost, ale zároveň to připomíná rozporuplnost a složitost lidské povahy a to, že člověk často svou minulost hodnotí podle toho, z jakého bodu v přítomnosti a pod jakým úhlem se na ni dívá, podle svého rozpoložení, jež se může snadno měnit i v rámci stran.

Jedno téma je v knize ale rozebíráno skutečně důkladně, repetitivně, do hloubky – složitý a bolestný vztah k matce, která Marinu nikdy nedokázala skutečně vidět a ocenit. Vypravěčka se opakovaně vrací k tomu, jak se vedle své sestry cítila matkou přehlížená, jak toužila po jejím uznání. Vztah k matce, která byla většinu vypravěččina dospívání nepřítomná, takže dívky vychovávala babička, graduje ve stáří, kdy matka vyžaduje od své dcery péči, ale odmítá nabídnout vděk, uznání či upřímný rozhovor o tom, proč to tak vždycky všechno vlastně bylo.

Kniha, která pochopitelně vyšla až po smrti spisovatelčiny matky, tak pro Jarre možná znamenala i způsob, jak se s těžkým vztahem vyrovnat, jak se konečně matce postavit. Její název – Vzdálení otcové – odkazuje k oné zarputilé, umíněné komunitě valdenských, kteří se odmítli vzdát své víry a k nimž si vypravěčka dlouho hledá cestu. Vztahuje se samozřejmě i k bohémskému otci, nepřítomnému, ztracenému, zavražděnému v letech jejího dětství, jehož osud byl vypravěčce dlouho neznámý. Paradoxně a oklikou titul knihy míří ale právě i na vypravěččinu matku, která sice byla v mnoha obdobích fyzicky nablízku, ale skutečně přiblížit se ke své dceři nedokázala.

Uvidíme, jestli se Meridione rozhodne vydat i druhý stěžejní spisovatelčin autobiografický román Ritorno in Lettonia (Návrat do Lotyšska) z roku 2003, v němž Jarre mapuje cestu do Rigy, kde nebyla šedesát let. Rozhodně je o co stát.