Henry Ernest Gee (1962) je britský paleontolog, evoluční biolog, hlavní editor vědeckého časopisu Nature a také fanoušek díla J. R. R. Tolkiena. Rovněž je autorem řady knih, z nichž do češtiny byl přeložen Svět dinosaurů (Svojtka 2008) a nověji také publikace Stručná historie života na Zemi: 4,6 miliardy let ve 12 kapitolách. Ta v roce 2022 získala prestižní cenu Science Book Prize udělovanou britskou Královskou společností pro podporu věd.

Projevuje se v ní to, že je autor odborníkem na evoluci: podrobně a zasvěceně líčí, kolika odlišnými a nanejvýš různorodými cestami se vývoj jednotlivých druhů ubíral a kolik rozdílných forem získávalo rybí tělo našeho společného dávného praprapředka. Geeho vypravěčský styl je živý a místy humorný – třeba když líčí, že někteří z prvních sudokopytníků, kteří prchli před predátory (například Titanoboou, hadem o délce autobusu), se vrátili se do vody a stali se z nich velryby. Udělali to podle něj „s nadšením a z evolučního hlediska ve velkém spěchu“.

Obři, hobiti a sněžní muži

Obrovskou různorodost popisuje také u četných druhů homininů: u skupiny, která se specializovala na konzumaci ořechů a hlízy, došlo v důsledku toho ke změnám srovnatelným s těmi, jež nastaly u savanových kopytníků, tedy k rozšíření lícních kostí pro obrovské žvýkací svaly, hluboké čelisti a zuby tvarem připomínající náhrobní kameny. Jiní hominidi se s návratem džungle vrátili k původnímu životu na stromech.

Některým se těla zvětšovala, jiným zmenšovala, takže je autor s nadsázkou přirovnává k „obrům, hobitům, troglodytům a sněžným mužům“. O svoji inteligenci a zručnost přitom nemuseli přicházet: kupříkladu Homo floresiensis dosahoval výšky kolem jednoho metru, ale nástroje vyráběl stejně dobře jako jeho předkové, jen v drobnějším provedení, aby se mu vešly do menších rukou.

K jejich mentálním schopnostem je ale občas skeptický. Kupříkladu Homo erectus nám sice byl podle autora tělesně hodně podobný, ale jen na první pohled: „Pokud bychom se zástupci tohoto druhu podívali do očí, nespatřili bychom šok z poznání, pouze prohnanost predátora, jakým je hyena nebo lev. Byl to člověk znepokojivě nelidský.“ Toto vyjádření je ke zmíněným šelmám nespravedlivé: v pohledu lva je zřejmě možné najít více než pouze „prohnanost predátora“. Jindy třeba i náklonnost, hravost či únavu. A možná není zcela přiléhavé ani k Homo erectus, který například pečoval o zraněné členy své skupiny.

Morlokové v jeskyních a blížící se konec lidstva?

Někdy autor sahá i k parafrázím a narážkám z krásné literatury. Neandertálci se podle něj uchylovali hluboko do svých jeskyň, daleko od chladu, větru a slabého slunečního svitu doby ledové: „V jedné francouzské jeskyni, která je pohřbena tak hluboko pod zemí, že do ní nikdy nemohlo proniknout sluneční světlo, stavěli z rozbitých krápníků a medvědích kostí kruhové konstrukce. Tváří v tvář extrémním klimatickým podmínkám, jež žádný hominin nikdy předtím nezažil, podnikali krátké výpravy za potravou, ale pod zemí pěstovali pozoruhodný duševní život – jako morlokové H. G. Wellse.“

A jinde zase žertovně variuje slavný začátek Tolstého Anny Kareniny: „Všechny šťastné a prosperující druhy jsou stejné. Každý z nich však čelí vyhynutí kvůli něčemu jinému.“ Jak bude vypadat konec lidí? Podle autora není z hlediska evoluce zase tak daleko: „Vrcholu lidská populace pravděpodobně dosáhne během tohoto století a následně začne klesat. Do roku 2100 bude menší než dnes. Lidé sice pro zmírnění škod, které svou činností na Zemi napáchali, udělají hodně, ale nepřežijí déle než několik tisíc až desítek tisíc let.“

Ovšem život podle něj bude pokračovat: předvídá, že z myší a krys se vyvinou velcí býložravci a z obřích nelétajících netopýrů se stanou děsiví predátoři.

S evolucí i evoluci navzdory

Dodejme, že lidé ovšem nadále jako každý jiný živočišný (i rostlinný) druh podléhají evoluci, i naše tělo se stále mění. Dokonce i náznak různých druhů/ras by tam teoreticky byl. Kupříkladu antropolog Miroslav Prokopec roku 1999 na základě dlouhodobých výzkumů konstatoval, že „městské děti jsou v průměru vyšší než venkovské, děti ze zámožných rodin předčí ve výšce děti z rodin sociálně slabších, děti úředníků jsou v průměru vyšší než děti z dělnických rodin, děti vysokoškoláků převyšují děti rodičů se základním vzděláním, studující mládež je vyšší než učňovská a sportující mládež vyšší (s výjimkou silně sportujících jedinců v útlém věku, kdy nadměrně vyvinuté svalstvo brzdí růst) než nesportující, jedináčkové jsou v průměru vyšší než děti s více sourozenci a prvorození a druhorození vyšší než sourozenci narození v pořadí třetím a dalším“. A že „průměrná výška 18letých branců se snižovala od západu (bývalého) Československa k východu. Nejvyšší byla v Praze 6, nejmenší v okrese Trebišov ve východním Slovensku“. Podle antropologa Martina Čuty ovšem budou v dnešní době, kdy jsou charakteristiky životních podmínek stále více globalizovány, „zmíněné sociální a socio-ekonomické trendy nadále ztrácet na síle“. (Pokud Prokopec dále psal o tom, že se zdejším lidem prodlužuje hlava a „proporce těla svědčí o postupujícím štíhlení populace“, tak minimálně to druhé nyní už rozhodně neplatí.)

Ale současně se evoluci v lecčems vymykáme: máme zbraně, s jejichž „pomocí“ bychom dokázali náš druh zničit mnohem rychleji, než by to dokázaly evoluční zákony, ale na druhou stranu třeba jednou postavíme vesmírné lodě, jež nás přenesou do obyvatelnějších částí vesmíru, nebo vymyslíme jiné možnosti, jak délku existence lidstva uměle prodloužit. V tomto směru tedy autor na Tolkiena navazuje tak, že rozvíjí jeho nostalgický pocit zániku tradičního světa, nikoli putování do fantastických univerz nových.       

Pro evokaci minulosti autor využívá postupy až beletristické, nicméně evoluce v jeho pojetí není román s předem daným hrdinou, který by byl odměňován za vykonané hrdinské činy a přetrpěné zkoušky – je to slepý proces, který stejně lhostejně „vynalezl“ trilobity, dinosaury i nás. A stejně lhostejně může dát prostor tvorům, kteří přijdou po nás.