Podle mnoha vědců žijeme v době tzv. antropocénu, tedy období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. I proto se leckteří badatelé snaží vnímat lidskou historii v širším měřítku a psát tzv. „Big History“. Tedy nezaměřovat se jen na politické dějiny, případně několik tisíciletí rozvoje lidské civilizace, ale popsat či pochopit místo lidstva v rámci celého vesmíru a planety. Držitelem celosvětově vůbec prvního doktorátu v tomto oboru je David Baker, australský historik a popularizátor vědy. Titul Ph.D. získal na Macquarie University v Sydney, kde také přednášel, vedle Amsterdamské univerzity nebo pařížské Sorbonny. Je autorem seriálu Crash Course Big History a také knihy Velké dějiny světa: Stručná verze, která vloni vyšla i v českém překladu.

Publikace je skutečně stručná, ale její záběr je široký, ba skoro až „všeobsáhlý“: od velkého třesku až k různým, značně spekulativním scénářům vzdálené budoucnosti. Podle toho optimistického by lidstvo jednou mohlo dokázat manipulovat s prostoročasem, takže bychom jednoduše znovu vytvořili velký třesk, avšak předem nastavený na podmínky, které by nabízely fyzikální zákony a distribuci hmoty a energie k nám mnohem přátelštější, než jak je tomu v našem „aktuálním“ vesmíru.

Autor přitom nijak nepopírá naši „živočišnou“ povahu a dědictví předků žijících jiným způsobem, než je náš dnešní. Z hlediska instinktů vypěstovaných dlouhodobým vývojem jsou lidé nejlépe uzpůsobeni pro lov a sběr potravy. Všechny změny následující od vynálezu zemědělství nám nedaly dost času na to, abychom další evolucí dostihli vlastní kulturní vývoj: „Jsme pralidé v módních botách.“

Naše instinkty jsou v mnoha ohledech stavěny pro existenci v malých lovecko-sběračských společenstvích. Vezměme si kupříkladu sociální úzkost. V moderní době v podstatě neexistuje žádný dobrý důvod trpět úzkostí z vystoupení před cizími lidmi nebo nervozitou před první schůzkou. Ve městech, kde většina z nás bydlí, často žije milion a více lidí. I když se dnes ztrapníme před stovkami posluchačů nebo potenciálních partnerů, zítra můžeme jít znovu ven a zkusit to zase s jinou skupinou. Lovci a sběrači v paleolitu ale nic takového udělat nemohli. Skupina lidí mohla čítat několik desítek členů a její příslušník s nimi zpravidla strávil celý svůj život. Když ze sebe před nimi udělal blázna, mohl sociálně výrazně klesnout, což mu ztížilo přístup k potravě a potenciálním partnerům. A když se jim znelíbil opravdu hodně, mohli ho ze skupiny vyloučit nadobro. Pokud se někdo ztrapnil před případným partnerem, ten to mohl říct všem ostatním, a daný jedinec prostě potomky neměl: „V tomto kontextu dává velký evoluční smysl mít instinkt, který nás v sociálních situacích znervózňuje.“

Jestliže třeba autor knihy Kataklyzmata. Environmentální dějiny lidstva soudí, že lidstvo vyhlásilo přírodě „totální válku“, David Baker není tak přísný. To, co sleduje napříč přírodní i lidskou historií, je postupný nárůst komplexity ve vesmíru. Přičemž třeba i lidský mozek je jednou z forem komplexity, stejně jako toustovač, jejž tento mozek vymyslel.

Autor netvrdí, že jde o bezbolestný proces, ale v zásadě ho hodnotí optimisticky: „Ohnivé smrště velkého třesku a hvězdných explozí. Vznik Země v tomto pekelném prostředí. Krví prosáklá evoluce druhů. Sklon primátů k vraždění. Strádání a nemoci agrární éry… Komplexita není synonymem ‚pokroku‘. Všechno naše dnešní pohodlí a vymoženosti byly vykoupeny ohromnými náklady a oběťmi, jež si většina lidí dokáže jen těžko představit.“

Vzájemné propojení osmi miliard lidí, umožňující globální obchodní a informační výměnu, je podle něj jedním z nejkomplexnějších systémů vůbec. Toto směřování vedlo ke zrodu nás samých a dál nás mění. Úžasné je, že lidstvo vědomé si sebe sama má nyní moc ovlivnit, kam bude tato komplexita směřovat dál, raduje se Baker.

Navíc dodává, že atomy, které tvoří naše tělo, v určité formě existovaly už na počátku vesmíru a v jeho rámci se dál vyvíjely se dosud, takže v určitém smyslu jsme staří 13,8 miliardy let. A po naší smrti se zase vydají různými směry a stanou se součástí pokračující evoluce…

Z tohoto hlediska jsme tak my sami celým vesmírem a dostalo se nám krátkého požehnání být jeho částí, která si je vědoma sama sebe: „Jako by se vesmír podíval sám na sebe v zrcadle.“ V těchto pasážích už se ovšem autor dostává daleko za hranice klasické historie, spíše k fantastice, metafyzice či teologii. Ostatně jeho vizionářský pohled trochu připomíná „evoluční mystiku“ francouzského teologa, jezuity a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin, který jinými slovy také říkal, že vývoj vesmíru má vnitřní směr vedoucí k vyšší složitosti a vědomí. 

Hned dodejme, že v mezi dalšími podobnými tituly je ten Bakerův spíše výjimkou. Kupříkladu paleontolog a evoluční biolog Henry Gee tvrdil v knize Stručná historie života na Zemi: 4,6 miliardy let ve 12 kapitolách (Lingea 2024), že naše dominance je jen krátkým zábleskem v dějinách Země, takže i k pojmu antropocén přistupuje s velkou dávkou skepticismu. Na otázku, co bude odkazem lidstva v kontextu živých organismů na Zemi, odpovídá Gee, že nic: „Celá lidská historie, tak intenzivní a tak krátká, všechny války, všechna literatura, všechna knížata a diktátoři ve svých palácích, všechna radost, všechno utrpení, všechny lásky, sny a úspěchy nezanechají v budoucí sedimentární hornině víc než milimetrovou vrstvu, dokud se i ta nerozpadne na prach a nespočine na dně oceánu.“ Což může být pro jedny stejně tak útěšné jako pro jiné děsivé. Ti druzí ať tedy sáhnou raději po Bakerovi – proč si v dnešní složité době nezlepšit náladu optimistickými, i když nedokazatelnými vizemi.

Big History přitom celkově nezkouší nabízet odpověď na otázku, kam směřujeme, ale především mění měřítko, v jehož rámci sami sebe posuzujeme. V perspektivě miliardy let se naše spory, krize i triumfy jeví jinak – ne menší, ale zasazené do širšího příběhu, který nezačal s prvními civilizacemi a neskončí s tou naší. Zda je lidstvo „sebeuvědomělým vesmírem“, nebo jen krátkou epizodou v geologickém záznamu, jak naznačují skeptičtější hlasy, zůstává otevřené. Jisté je jen to, že schopnost klást si tuto otázku je sama produktem oné rostoucí komplexity, o níž Baker píše. Ať už budoucnost přinese kosmické znovuzrození, či jen tenkou vrstvu sedimentu, odpovědnost za další kapitolu neleží v hvězdách, ale v našich – stále ještě rudimentárně „paleolitických“ – rukou.